Moimir Papalescu & The Nihilists - Lewis Neptune

See more!

V poslední době koukám docela dost na filmy s hudební tématikou. A je docela jedno, že už jsem je třeba viděl dřív. A protože některé filmy jsou docela pozapomenuté nebo zcela neznámé, přesto výborné věci, sepsal jsem malý seznam.

High Fidelity (Všechny moje lásky, Stephan Frears, 2000) – romantická komedie (!), která se točí kolem jednoho krámku s CD. To už samo o sobě naznačuje dost šťavnatý soundtrack a množství hudebních odkazů. Navíc je tu bezvadně podaná láska k muzice jako taková (prostě je to samej music_freak).

Garden State (Procitnutí v Garden State, Zach Braff, 2004) – tohle teda není hudební film, ale stejně jsem ho sem napsal a to jenom kvůli té krátké pasáži, kde Natalie Portman mluví o The Shins[1].

This Is Spinal Tap (Rob Reiner, 1984) – tohle je už legendární záležitost – fiktivní dokument (rockument, chcete-li) o britské skupině Spinal Tap a jejím americkém turné. Hard rock/metal a všechny ty příhody, které se vám jako kapele jednou zákonitě musí přihodit (hádky, vyprodané koncerty, zrušené koncerty, ale třeba i samoexplodující bubeník). Tady čerpal Petr Zelenka svoji inspiraci ke svým fikcím Mňága – Happy End, úžasný Visací zámek 1987 – 2007 nebo i Rok ďábla.

Wayne’s World 1 a 2 (1992 a 1993) – první díl sice ještě není až tak úžasný, ale i tak má svoje kouzlo. Navíc je to nutnost vidět, abyste mohli plynule navázat na druhý díl. Ten už je jiná jízda. Jedna velká komedie o tom, jak těžké je uspořádat velký hudební festival s Aerosmith. Mimo to je tu i plno filmových narážek a odkazů (např. skvělé cameo Charletona Hestona nebo „Absolventské“ finále v kostele i s autobusem).

Quadrophenia (Franc Roddam, 1979) - Pokud nemáte ani ponětí o tom, kdo to jsou mods, neznáte hudební a kulturní pozadí, ze kterého snímek vychází a už vůbec netušíte, co se skrývá pod značkou Lambretta nebo Vespa, pak s největší pravděpodobností nedokážete docenit tento film iniciovaný kapelou The Who. Oproti podobně laděnému snímku Rude Boy (spojený pro změnu jinou legendou, The Clash) je mnohem propracovanější a co se týče příběhu i konzistentnější. Mods, mladá subklutura (která se téměř neliší od té kolem dnešní kytarové "britské invaze") tu prezentuje postoje celé jedné generace, která stála rovnýma nohama na zemi a neulítávala na vlně psychedelických fantazíí a nesplnitelných snů idealistických hippies. Existencialismus, chce se říci. Mimo to je film po technické stránce poměrně profesionálně odvedená práce s několika silnými momenty (spontánní rebelie [riot] na nábřeží v Brightonu, mods vs. rockers vs. police). Kdo má kladný vztah k hudební historii druhé půle 20. století, ať si klidně na ulici začně vyřvávat "We are the mods!", je to silně nakažlivé a stále aktuální. Jeden song od The Rakes se jmenuje "Work, work, work (pub, club, sleep)", což shrnuje nejen tenhle film, ale i všechno, ostatní kolem mods a dnešní kytarové indie scény.

Rude Boy (Jack Hazan, David Mingay, 1980) – Jak už jsem řekl výše, je tohle film spjatý s The Clash. I když je tu cosi jako příběh mladého bedňáka u The Clash, narativní film to úplně není. Dokument ale taky ne. Jako film to sice selhává, jako záznam doby je to ale úžasná jízda. Z těch koncertních pasáží je cítit síla, kterou v sobě The Clash měli.

24 Hour Party People (Nonstop párty, Michael Winterbottom, 2002) – Man(d)chester a jeho hudební scéna – od konce sedmdesátek až devadesátky. Tony Wilson a Factory Records. Joy Division a New Order. Rave culture a Happy Mondays. Vzestup a pád. Chcete vědět víc? Koukněte se.

Velvet Goldmine (Sametová extáze, Todd Haynes, 1998) – taky jedna scéna. Ano, glam-rock. Ano, inspirace skutečnými postavami. Ale pozor! Ať zase nějaký pitomeček nepřehlédne varování na začátku filmu, že vše je jen fikce. To jen aby pak nemyslel, že "takhle to bylo". Brian Slade (J.R.Meyers) je inspirován Bowiem. Curt Wild (E.McGregor) je na motivy Iggy Popa. Ale všechno není glam, co se třpytí. Navíc tu ještě nikdo nejmenoval po Bowiem druhou největší postavu glam-rocku, Marca Bolana. Ve filmu jej a jeho kapelu T.Rex ztvárnil skvělý Brian Molko. Navíc, Bolanovi songy ve filmu zazní (narozdíl od Bowieho nebo Popových) - přece jenom, Bolan už je po smrti, práva na písně byla asi levnější. Tak v hlavních postavách je jasno. Zbývá ještě problematická postava Arthura Stuarta (Ch. Bale), o kterém jsem snad na chvíli i zauvažoval, že by mohl představovat Nicka Kenta (legendární hudební kritik). Ne, není to on. Bale má fungovat jako jakýsi katalyzátor příběhu, posouvat ho dál, ale zároveň představovat fanouška, člověka poznamenaného androgynní dobou a blištivým pozlátkem. Tenhle film, ve snaze zachytit ducha doby, trochu uvízl na mělčině. Ve srovnání s kultovní Quadrophenií nebo 24 Hour Party People je Velvet Goldmine jen slabým odvarem.

Airheads (Rockeři, Michael Lehmann, 1994) – Nic moc extra, průměrní Brendan Fraser, Adam Sandler a úžasný Steve Buscemi tu přepadnout s dětskými pistolkami rádio a dožadují se puštění nahrávky své rockové kapely. Čekejte komedii plnou zmatků, kožených bund a heavy metalu.

Still Crazy (Still Crazy – Pořád naplno, Brian Gibson, 1998) – přestárlý rockeři a otázka reunionů humornou formou. Jsou to britové, takže víte, odkud hudební vítr vane.

Woodstock (Michael Wadleigh, 1970) – musím to komentovat?

Ziggy Stardust and The Spiders From Mars (D.A.Pennebaker, 1973) – doku.koncertní záznam posledního vystoupení Ziggy Stardusta aka Davida Bowieho. Z filmového hlediska je hodnota tohoto filmu nula. Z hlediska hudební historie síla doby.

Gimme Shelter (Alber a David Mayslesovi, 1970) – jedinečný záznam koncertního turné Rolling Stones po Americe natočený filmařskými legendami v oblasti dokumentu, bratry Mayslesovými (to jsou ti dva, co neznali The Beatles – „Who the hell are Beatles?“ řekli a natočili jejich přílet do Ameriky – znáte z TV)

A pak ještě třeba

Walk The Line (James Mangold, 2005) o Johnny Cashovi

Ray (Taylor Hackford, 2004) o Ray Charlesovi

Bird (Clint Eastwood, 1988) o Charlie Parkerovi

Almost Famous (Cameron Crowe, 2000) což je o tom, co máte v názvu

Repo Man od punkového režiséra Alexe Coxe (taky dělal film Sid a Nancy), což je film punkový (taky sci-fi a komedie)

The Doors (Oliver Stone, 1991) o The Doors Lizzard Kingovi

Atd. atd. atd. etc. Etc….

Chybějící doplňte

---

[1] koukněte na web, je docela zábavnej

Ok. GO! Dance!

Ok Go a jejich album Oh No[1] je sice stará věc (2005), ale stejně to musím vytáhnout na světlo. Teda ne to album, ale samotné OK GO. Tahle čtveřice ať už je po hudební stránce jakákoliv, má i jiné schopnosti, které jsem objevil teprve tenhle týden. Krom hraní mají i perfektně propracovanou choreografii a skvělé nápady, což dokládají tyhle dvě videa:

Ok Go - Here It Goes Again

Ok GO – A Million Ways

Zábava nekončí, doporučuji projet si jejich webovky, krom těchhle videí je tam ještě fitness program – Jak správně hrát stolní tennis a jiné ptákoviny.

---

[1] Docela zábavná deska s výrazným „sweden rockovým“ nádechem, co připomíná třeba The Hives nebo International (Noise) Conspiracy (není se co divit, deska Oh No se natáčela v Malmö pod produkční taktovkou Tora Johanssona)

he could walk down your street and girls could not resist to stare and so pablo picasso was never called an asshole

Jonathan Richman je osobnost stejné váhy jako třeba Johny Thunders, John Cale, Morrissey nebo Paul Weller. O to víc v téhle době, kdy pozérští frackové kolem dvacítky začínají přehrabovat desky po otcích a vytahují věci jako New York Dolls, The Velvet Underground, The Smiths, The Jam nebo Modern Lovers, aby pak v nejbližším obchodě koupili kytary a v nejbližší garáži založili kapelu. Modern Lovers. To je jméno spjaté s Jonathanem Richmanem, zpěvákem a songwriterem, o kterém se na netu dočtete, že je fotr indie-rocku. Klíčová slova: John Cale, The Velvet Underground, garáž, rock‘n’roll, kožené bundy, New York Dolls, proto-punk, MC5, sedmdesátky… Taky jedna z věcí, kterou se na netu dočtete o Jonathanu Richmanovi je, že přespával nějaký čas na gauči Steva Sesnicka, manažera The Velvet Underground.

Modern Lovers pobírají od každého něco, místy Yardbirds, místy Richard Hell & The Voidoids. A samozřejmě všichni ti okolo už jmenovaní. Taky to hodně smrdí jako The Doors, ale to je ta doba. Roadrunner vás má nakopnout. Astral Plane[1] uzemnit. Takhle je to pořád. Nahoru a dolu. Vyburcovat a utlumit. Na konci alba jste vyčerpaní jako po divoké noční jízdě na zadním sedadle vozu, který jste si půjčili od otce s cílem udělat dojem na vaši holku. Pablo Picasso je song s velkým S. Taky si ho pujčil John Cale na svý album Helen of Troy. A když se zbytek kapely rozběhl jinam (když svou náruč nabídli třeba Talking Heads), Modern Lovers zůstaly Jonathanem Richmanem.

Modern Lovers – Modern Lovers

---

[1] tady to zní jako The Doors

Recka nebude!

War On Emo

Přesně tímhle titulkem se honosí titulní stránka aktuálního NME. Proti sobě tu staví My Chemical Romance a Panic! At The Disco. Celé mi to přijde k smíchu a to nejen pro to, že tyhle dětské „EMO“ kapely nepovažuji vůbec za emo (z dalších zavržených ještě třeba Fall Out Boy). Celý tenhle rádoby-emo humbuk co se teď rozjíždí, vypadá jako jeden ze zářných příkladů inkorporace (John Fiske by měl radost) – od „majors“ je to neobyčejně chytrý tah, hrát na city a depky, protože pubescenti, a pubescentní holky extra, jsou EMOcionálně labilní. Navlečte je do černé, lehce zostřete kytary, nechte je zpívat na hranici křiku (ale zas to nepřehánět, ať je to srozumitelné) a voilá – máme tu nový produkt, co se dobře prodává. Vzpomeňte na Love Planet a The Rasmus – kdo tam hlavně dělal publikum a ve předu vřískal? Teenagerky se sklony k černé barvě a planýma řečičkama o zkurveným světě, co berou na tyhle hořko_sladko_bolný melodie. Dobrej tah, jak přilákat mladé zákazníky – vzít to přes psychickou nevyrovnanost. A nikoho nezajímá, že tu už nějaké emo bylo předtím. Zase budu nasranej, protože mě to bezdůvodně uráží.

The Fratellis – Costello Music

Další kapela s „The“ na začátku a „s“ na konci. Jsou jiní? Ani ne. Costello Music je směsice nejrůznějších rytmů a vlivů, zkrátka klasický postmoderní guláš. Občas to zní neskutečně rozjuchaně, až to smrdí estrádou ze 60.let, říznutou neopunkovou melodikou (Henrietta). To je ale jedna strana téhle desky. Místy zní opravdu dobře, třeba singlová Chelsea Dagger je takovým kytarovým vydrnkáváním s výrazným tanečním rytmem a „tra-lala“ refrénem. Jeden by v tom cítil trochu The Who nebo glam Marca Bolana s náběhem do college rocku. Docela vidím nějakou party u roztomilé kamarádky, co má v oblibě Bon Joviho a plyšové medvídky, tam by tenhle paskvil zapadl dobře.

(2/5)

Zavádím nový servis:

The Fratellis – Costello Music

Šlapky na videu

A malý bonus na závěr dnešního dne – The Prostitutes – v poslední době se o nich hodně mluví (a mluvit bude), protože vyšlo jejich první album Get Me Out Of Here. Nicméně o tom tenhle post nebude. Že si na svojí propagaci dávají záležet a důsledně se věnují své prezentaci na internetu svědčí i tahle klipová série na youtube.com:

• She’s a Monster
• Sunshine
• Look Into My Eyes
  

A bonus „on the road“ na konec

Kasabian - Empire

Začneme od konce. Rovnou vám řeknu, že tahle deska je slabá jako čaj s rumem bez rumu. Nejprve jsem propadl málem epileptickému záchvatu a nekontrolovanému třesu, když jsem se dozvěděl, že Kasabian chystají novou desku. Ta stará mě baví moc. O to víc jsem se těšil (asi jako každý, kdo na tom byl stejně jako já). Pak to vyšlo a všichni kolem už ji měli. Jen já ne. Recenzenti ji buď odpráskli, nebo vynesli do nebe, a já nevěděl, co si mám myslet. No teď v tom mám jasno – nic moc. 11 tracků ze kterých si zapamatujete akorát tak tři – otvírací Empire, Shoot The Runner a tanečně našláplou Stuntman. Vyměkli? Tak bych to nenazýval. Uhlazené není to pravé, ale napadne vás jako první. Pořád tlačí na kytary jako lepší klon Oasis, ale tentokrát tomu něco chybí (Osobitost? Blbost. Originalita? Kdo je dneska originální?). Občas se dokonce nebojí trochu se instrumentálně rozmáchnout (Sun Rise Light Flies). Místy si berou i to lepší z raných Primal Scream (song Apnoea). Jaké to album teda je? Kluci z Kasabian v tom mají jasno – v kulturním reportu na Euronews (tady se, milá Česká televize, přiuč, jak vypadají kulturní zprávy) o novém albu mluvili. Chtěli, aby bylo „more sweeter“. Hodnocení ve hvězdičkách ode mě snad nečekáte?

(2/5)

Zase ta ČT

Září, postrach školní mládeže, začátek nového školního roku a doba změn. TV Nova vyměnila hrozné znělky za ještě horší a ČT připravila pořady nové nebo nově oděné staré. Otázka co je horší. Takže pěkně z kraje.

Music Blok – hudební pořad, která nahrazuje Poprask (konečně splask) a částečně má zaplácnout místo i po zesnuvším Paskvilu (už konečně všichni přestaňte fňukat, je pryč jednou pro vždy). Musicblok nemá mít ambice nahradit Paskvil. Jde o typově jiný pořad zaměřený na širší spektrum publika – to jste se mohli dozvědět od ČT. A včera běžel první díl. Na rovinu – nic moc. Poprask už tak byl docela o ničem (pod hrůznou taktovkou Pavla Anděla na postu producenta, k němuž se v posledních letech zcela proměnil můj vztah – už ho vážně nemusím). Nicméně jako produkce je podepsaný i pod Musicblokem. Sice šlo o první díl, takže je jasné, že nějaká ta klopýtnutí jsou na místě. Nikdo nečeká dokonalost na první pokus. Nicméně to, co jsem spatřil, je nad moje chápání. Rubrika o klipech, které komentuje nějaká „hvězda“ (Rae z Clou), reportáž o tom, jak se dělal několik let starý klip RHCP Californication a pak Pet Shop Boys. U toho bylo ale na druhou stranu zajímavé nechat mluvit hudební publicisty (malé plus za D.A. Rodrigueze živě). Vývoj pořadu tímhle směrem by mě neurážel, naopak. Znělka rádoby trendy (jsou tam vystřihovánky a hvězdičky, rádoby streetart-koláž) – chápej, kůůůl! Moderátoři – asi nová móda v ČT stylizovat je do nesmělých svazáků (jak se zmíním níže). Zatím teda nic moc, tak snad časem nějak vykrystalizuje.

Nový Kinobox – změna starého na nové. Vizáž, hudba, moderátor (je hmotný – Petr Čtvrtníček!). Stylizace do laciného předlistopadového zpravodaje mu jde velmi dobře a je nutno říci, že zase všechno zachraňuje. Jinak je to poměrně to samé, na co jsme zvyklí, jen v novém (velmi plastikově odpudivém) obalu. Nicméně rubrika s Jaroslavem Duškem, kterak vyprávěl o historii popcornu, mě opět nutila kývat nevěřícně hlavou. Nadbytečnost. Ale časem se uvidí.

A vzkaz pro ČT – jestli chcete zapůsobit na mladé diváky, vyházejte vaše rádoby grafiky a designéry a naberte kreativce, co mají fantazii. Tohle je bída, jen pokulhávání za světem a ne nebezpečná konkurence.

Used & New

Prolézat antikvariáty se vyplatí. Takhle jsem se poslední měsíc obohatil o pár velmi zvláštních knižních klenotů. Když pominu pár věcí, co se mi hodí ke studiu (J. Toeplitz: Dějiny filmu 1; Kol.: Malý labyrint filmu – obě za pár korun), narazil jsem na dva skvosty. Tím „menším“ skvostem je knížka Nadoraz – příběh The Velvet Underground, což, jak název napovídá, nebude kniha životních osudů Michala Davida, ale výborné čtení o jedné z nejinspirativnějších kapel minulého století (ale o kolika kapelách už jste tohle mohli slyšet tisíckrát předtím?). Nicméně je to fakty nabitá kniha, která ale místy působí poněkud jednostranně (přece jenom, autoři Victor Bockris a Gerard Malanga byly natolik propojeni s The Velvet Underground a Factory, že místy chybí odstup, nadhled a nezaujatost).

Ale to nejlepší si nechávám nakonec. Konečně jsem ji sehnal, konečně mám vlastní vydání! Nick Kent: Těžkej nářez. Před lety na gymplu jsem si ji náhodou půjčil z knihovny, aniž bych věděl, s čím mám tu čest. Tehdy už byl můj hudební přehled celkem slušný, ale ne natolik, abych plně docenil kvality tohoto svazku. Ve zkratce – Nick Kent – osoba uctívaná i nenáviděná, každopádně asi nejznámější hudební kritik (resp. když se mluví o hudební kritice, narazíte většinou na jeho jméno). Člověk, který jel turné se Stones a napsal o tom. Těžkej nářez (The Dark Stuff) je knížka jeho vybraných textů o hudbě. Morrissey, Iggy Pop, Rolling Stones, Brian Jones, New York Dolls, Neil Young…. Texty, které mají co říct, něco se z nich dozvíte, ne drby a ani nic neříkající dojmy nebo analýzu typu „proč tohle sólo hraje v g moll“, ale podstatu hudby, co tihle lidé dělají nebo chtějí sdělit (pokud mají co). To umí málokdo (a ty, Lukáši Franzi, to fakt ještě neumíš).

„Přečetl jsem si tuhle hnusnou knihu s neobyčejným zájmem. Zjistil jsem, že má lehce horečnatý účinek. Na konci každé kapitoly jsem se cítil vyčerpán a zdeptán a zároveň jsem pocítil touhu si hudbu toho konkrétního tělesa či umělce znovu poslechnout.
Myslím, že právě takhle fungují podivné vztahy mezi odpudivými a přitažlivými póly lidských bytostí. Miluji tě, nenávidím tě, štveš mě, povznášíš mě.
(…) A přece, když jsem četl tuhle čmuchalskou knihu, zachtělo se mi poslechnout tu muziku znovu. Začalo mě to zajímat. Protože co se týče dnešního hudebního průmyslu a jeho děvky hudební žurnalistiky, ty mě už vůbec nezajímají. Jak by taky mohly?“

Iggy Pop, litopad 1993 v předmluvě k této knize

Vzkazy

V záplavě „původní televizní tvorby“ za poslední roky jsem se možná trochu ztrácel (otázka č. 1: Kdo má čas sledovat všechny nově vznikající seriály? Otázka č. 2: Proč bych to proboha dělal?). Nicméně jsem zaregistroval vznik „nového původního televizního seriálu“ Letiště. Ne že bych byl teď nadržený na nové „příběhy napsané životem samým“ nebo na „známé tváře z obrazovky“. Zaujalo mě něco jiného – absence kreativity nebo jak to nazvat. Zrekapitulujme si seriály: Ordinace v růžové zahradě, Nemocnice na kraji města, Pojišťovna štěstí, Redakce, Ulice, Náměstíčko… tak místopis bychom měli. Pro dramaturgy a scénáristy tu mám pár dalších tipů na seriály – Sirotčinec v centru města, Příběhy z babiččina domova důchodců, Hřbitovy štěstí, Buranov (aka Vesnice), Blázinec pro špatné herce a můj favorit Nuselský most útěchy.

A ještě jedno rýpnutí – Česká televize je proslulá pohřbíváním programů uvnitř programového schématu. Jednoduše umístí pořad, aniž by se obtěžovala jakýmkoliv upozorňováním na něj. Taky si to před pár lety odskákala za Hvězdné války, vysílané v sobotu před polednem, což se prý distributorovi nelíbilo a zakročil (jsem slyšel). ČT se dodnes nepoučila, když uvedla oscarovou (!) Cestu do fantazie Hiyao Miyazakiho v pondělí v 16:30 na ČT2 (!!!). O to paradoxněji to působí při pohledu zpět – před pár lety uvedla jiný Miyazakiho snímek – Princeznu Mononoke – a to na ČT1 v pátek a rovnou v prime-time (v době, kdy byl Miyazaki známý víceméně jen pár zasvěcencům). Vzkaz ČT: Co ta změna? Máte pocit, že anime a asijská kinematografie dnes moc netáhne?