Svátek se má taky slavit

Pokud znáte Silvestra, tak mu popřejte. Myslím, že dnešní den na něj každej kašle, když je kolem tolik důvodů k chlastu, proč ještě přidávat další. Štasnej novej rok 2005 a den (slavím dřív)

Berlín jede

Že se berlínské hudební podzemí a kulturní podhoubí hejbe jako mršina prolezlá červama je dlouhodobě známá věc. odjakživa se tu vytvářela svébytná scéna, která stála na otevřenosti města, kde neexistují předsudky a stahují se sem intelektuálové z celého světa už od nepaměti. Na rovinu, ještě jsem tam nebyl, ale už také slyším vábení artificiálních subkultur. Jen si to vemte – svoje nejlepší léta tady strávil Nick Cave, mám dojem, že i Phil Shöenfelt se tudy protáh na své cestě do srdce Evropy. Blixa Bargeld a Einstürzende Neubauten – industriálně depresivní nářek Města, Jarda Rudiš je tam taky pečenej vařenej (pak o tom psal v knížce Nebe pod Berlínem a hraje a zpívá v U-Bahn). Nebe nad Berlínem je další kousek, co opěvuje tenhle genius loci. A z tohohle podhoubí multikulturalismu vzešly takové hudební počiny, jako label Pale Music a jejich celé stáj (Mignon, Glamour to Kill… Berline Insane III – cd s nadílkou tohohle labelu. Blbě se schání.), který si mimo jiné draply pod křídlo Mojdu Papalescu and The Nihilists. Ale lásky moje poslední jsou jednoznačně Stereo Total a Chicks on Speed.

Stereo Total – Do The Bambi – srnečky jsou v kurzu. Velmi návykové album, zvlášť pokud jste muž s ochranitelskými pudy, protože zpěvačku si zamilujete. Její lolitkovské sny o berlínském klubu Ego, kam se poprvé dostane (Babystrich) nebo rozverně dráždivá Ich bin nackt (což už mluví za sebe, ale pokud nevládnete německy, tak si asi neužijete – zpívá v ní, jak je nahá a co všechno si svlíká) to jsou velmi fajn věci. Electro-šanson, co si bere to nej ze Serge Gainsbourga a Jane Birkin. Ale abych nefiltroval jen perverzní masturbační představy, není to totiž nic ve stylu Peaches. Tohle je elegantně učesaná záležitost ve stylu holek z uměleckých škol. Vzhledem k songu Cinemania, což je vyjmenování všech hvězd filmového nebe, které něco znamenají (poslední je Alfred Hitchcock), je tohle album dokonalost sama a spojuje snad všechno, co mám tak bytostně rád. Z toho důvodu vyhlašuju Do The Bambi za nejerotičtější album tohle roku. Při jeho poslechu si vybavíte „malou“ holku, jak sedí v lese na palouku, kolem krku drží srnku a hlasem Anny Kariny ji šeptá svoje vlhké sny (u představ je ale nejlepší zůstat).

Chicks on Speed - 99 Cents je jiná liga. Sice jsou z Mnichova/New Yorku, ale to je taky Německo. Holky to hrají na rockovější vlně, kytary a všechny ty sexy dazzled and stylish elektro zvuky, co letěj. Ale zas ne tak moc. Kytary pomalu ustoupí. Zběsilost sama, ale tak nějak usměrněná. Vrchol alba je jednoznačně Wordy Rappinghood, aneb co všechno nám slova umožňují – lingvistův sen. Ten fashion trhlej refrén vám z hlavy nepůjde (to je japonština?!). v souladu s názvem je to přesně to, co hrají. Když říkají We Don´t Play Guitars, nevěřte jim ani slovo. Nejenže hrají, ale dokonce si s nima tenhle song střihla Peaches (ale no tak děti, tu snad známe?), čímž spolupráce těchto slečen s význačnými jmény nekončí. Shick Shaving si s nima vysekla Miss Kittin, ta fajn holka z Grenoblu, co hraje tak e-clashově pěkně.

Berlíne, už jedu.

Bůh je moje nejoblíbenější fiktivní postava

Pro vás jsem ateista, ale pro Boha jsem loajální opozice. Tak si stojím. Přestože se mě snažili přes Vánoce dostat, odolal jsem. Sice nevím, čím bych té jejich organizaci prospěl, ale snaží se. Šli na to ale mazaně. Nejdřív řeknou: „ale já s tím křesťanstvím taky nesouhlasím, nelíbí se mi, co z toho vzniklo, když prvotní myšlenka byla tak krásná“. Jo, myšlenka byla fajn – mějte se rádi, tolerujte i ostatní názory, řešte problémy domluvou a ne pěstí. Pěkné, jen co je pravda. Ale na to přece nepotřebuju Boha, stačí vlastní rozum. Chtěli mě dostat na muzikál – Jesus Christ Superstar. Řeknu vám, fajn film, hippíci si vyjedou do pouště kde baští kaktusy, hrají si na mesiáše a točí z toho home video. Fajn myšlenka, jak aktualizovat křesťanství (nebo nějakým způsobem vyzdvihnout ideály hippie komunity, které jsou vlastně úplně stejné jako ty prvotní myšlenky tohohle „opia lidstva“). Jo, bavil jsem se (=komentář alá Mirka Spáčilová). Prolínání časových rovin dnešku (chápej – konec 70´) a té doby během Krista, o které se vlastně neví, kdy přesně byla. Jidáš je borec, vypadá spíš jak satan a taky je to takovej sympatickej podvratnej živel. Hlavně je černej. Naproti tomu je J.C. taková mátoha usoplená, pomatenej levicovej intelektuální revolucionář. Přesně ten trpitelskej typ. Ten co se během jakéhokoliv konfliktu tváří jako aktivní odbojář jen do okamžiku, kdy na něj dupnete. Pak se jako nechá obětovat. Loser? Boss? Nechám na vás. Tohle nehodnotim. No a teď ta hudební složka, což je takovej zvláštní podlízavej balast, s linkama jak černá čára po okem po propité noci (to je asi ten důvod, proč se místy přistihnete, jak si ťápete nohou do rytmu, přestože se vám to vlastně ani nelíbí). Ty melodie znáte, ne že ne. Je to tak profláklé, že i ty zrůdičky jménem český showbiz po téhle tučné last supper šáhly, víra nevíra. Rocková směska ve stylu poprocku, tak jak si ho tenkrát entertainment biz ustanovil (šlohnout drive, učesat drsné riffy a urvat tomu koule, nebo začne mládež divočit).

Ale choreografie je fajn. Ani nevím, kdo ji dělal, ale stojí za to (pouštní tanečky, finále ve stylu posledního holy place on earth Las Vegas). Nejrůznější variace. Které se neomezují prostorem horizontálně i vertikálně (farizejové pobíhají po lešení, věřící se válí v prachu). Pěkné. A odpověď na otázku, jestli jsem se přidal nebo jsem o tom alespoň uvažoval? Abych vstoupil do firmy, která má sice 2000 let tradici, má pobočky po celém světě, miliony zákazníků, vlastní armádu a stát v luxusní římské čtvrti…se zdá jako dobrej kauf, jen z toho nic nekouká pro mě jako zákazníka. A na rovinu, ten design na reklamních a propagačních materiálech je přece jen zastaralej.

Real Bloggazz, Smart Kittenz Lead the Way.

Nic přebornýho, jen web blog na výplach držky. Film, musick, art, brut a tak dal, páč to stejně nikdo nebude číst, tak nemám problém se samokontrolou. We are: kitten one a kitten two. Nelítám v tom sám, ale co druhý kotě, to vám řekne samo o svých perverzích a záměrech s blogovým deníčkem. Nepotrpim si na slova, psát mě taky nebaví, ale do blogu se seru.