Akce: Mezinárodní filmový festival Místo: Karlovy Vary
Datum: 30.6. – 8.7. 2006
Ano, mezinárodní filmový festival v Karlových Varech vypukl a ještě stále v těchto dnech probíhá. Proč o něm píšu? Protože jsem se odtud právě včera večer vrátil, i přestože jsem v minulém příspěvku tvrdil, že tam letos nepojedu. Stalo se, takže podávám zprávu o tom, co se během mé krátké návštěvy od neděle 2.7. přihodilo.
Vynechávám detaily mé osmihodinové cesty, na které jsem potkal docela dost velmi podivných lidí (pán s igelitkou a samomluvou) a raději se zaměřím na samotné dění, filmy a lidi, které jsem tu potkal.
První dojmy z Karlových Varů a z festivalu byly víceméně šokující, míněno ale v dobrém. Vzhledem k tomu, že předtím jsem jezdil jen do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu, která je vedena velmi partyzánským způsobem, je jasné, že profesionalita karlovarského festivalu mi doslova vyrazila dech. Nejprve mě znejistil fakt, že mi nikdo nedal sluchátka se simultánním překladem. Nebylo jich totiž třeba, všechny filmy mají české titulky. Nemusím snad dodávat, že první den jsem si opravdu připadal jako Alenka v kraji za zrcadlem, jako buran ve městě, nadšeně obdivující a fotící vše kolem. Zkrátka všechno fungovalo jak mělo, to znamená, že když jdete na film, tak ho taky uvidíte namísto obligátní omluvy o tom, že film nedorazil. Samozřejmě je to naprosto jiná úroveň kvality. Nemohu tu srovnávat mezinárodní festival honosící se známkou „A“ s akcí vedenou víceméně nadšenci (LFŠ). Ale děkuji za existenci obou akcí.
Samotné město mě překvapilo. Směs italské riviéry a Cannes. Kolonáda plná luxusních butiků a mnohahvězdičkových hotelů ústící v Grandhotel Pupp, kde jsem se bál i kýchnout, abych nebyl okamžitě ochrankou vyveden za rušení a vandalismus. Cizojazyčné názvy a azbuka všude kolem vás zpočátku znervózňují, posléze už je ale berete jako součást svérázného koloritu. Je až s podivem, jak symbioticky tu funguje všeobjímající luxus a baťůžkářská generace. Popíjíte pivo ve stínu hotelu Thermal nebo se jen tak povalujete v líném parném odpoledni v parku před honosným pavilonem lázní číslo 5 a nikdo se nad tím nepohoršuje. S nadšením si odříkáváte heslo francouzské revoluce (rovnost volnost bratrství) ale jen do okamžiku, než potkáte psa, kterému se na krku houpá festival pass s All Access Area. Kolik vstupenek na den si ten pes může asi vyzvednout?
Prestiž festivalu je rok od roku větší, takže není divu, že se sem sjíždí i mnohem známější jména stříbrného plátna. Objevil se tu Andy Garcia, který přivezl svou režijní prvotinu Lost City, ve které se věnuje „Ostrovu svobody“, své rodné Kubě. V současnosti u nás patrně nejznámější Korejec, režisér Kim Ki-Duk, si karlovarský festival oblíbil natolik, že si tu letos odbyl světovou premiéru jeho nový snímek Shi gan (Čas). Koncentrace celebrit je tu neuvěřitelná, skoro bych řekl jedna na návštěvníka. Ne že bych je vyhledával nebo tam jel dokonce kvůli nim, ale je to zvláštní potkat někoho, ke komu chováte jakýsi obdiv. Upřímně řečeno, osobnosti, které mě zaujaly nejvíce, byly všechny mimo filmový obor. Nehonil jsem se za Terry Gilliamem, který přivezl svůj nový film Tideland (Krajina přílivu) svéráznou morbidní fantazijní „pohádku pro dospělé děti“ těžící například z Carollovi Alenky v říši divů. Na rozdíl od některých mých slovenských přátel mě ze židle nezvedla ani zpráva o zčistajasna se zjevivším Eli Rothovi, který prý přijel obhlížet lokace na pokračování Hostelu. Samozřejmě, zahlédl jsem jich pár. Třeba hned první den jsem se ve dveřích téměř srazil s Alicí Nellis, která je ve skutečnosti mnohem menší, než jak se jeví na fotkách. Vůbec velikost některých osobností mě překvapila – Tomáše Baldýnského jsem si představoval většího, zato Leila Abbasová by svou výškou hravě převýšila mých 187 cm. Nicméně největší radost mi udělal Radeq Brousil, fotograf (Živel) a hudebník (trio The Models), kterého jsem odchytil po projekci dokumentu/záznamu koncertu Ziggy Stardust and The Spiders From Mars (poslední koncert Ziggyho Stardusta aka Davida Bowieho v roce 1973, natočený dokumentaristou D.A. Pennebakerem, který tu byl osobně a přivezl i další film, Don´t Look Back, což je portrét Boba Dylana). Na Brousila jsem se vrhl jako téměř jako pubertální fanynka a přinutil ho zapózovat mi na objektiv (je to velmi zvláštní, když fotíte fotografa, jako byste dělali něco zakázaného, když ho takhle odmaskujete). Mám rád jeho fotky, ať už v Živlu nebo jinde (projeďte si jeho web www.pgint.net). Jedna z nich se objevila i na letáku od nakladatelství Labyrint, možná ji taky znáte – dívka dřepí v mlází v lese – hodně náladová fotka, má oblíbená. Jo a taky jsem potkal Moimira Papalescu a jeho nihilistický gang, což ale není nic neobvyklého, protože tu měli v Thermalu koncert.
Zvláštní sortou festivalových návštěvníků jsou filmový novináři, zejména ti internetoví. Po většinu roku schováni za anonymitou své přezdívky, vytahují a předvádí se na i-fórech, největší drsňáci ve virtuální realitě, ale jen málokdo z nich je takový i v reálu. Když pominu zcela asociální existenci nazývající se Tsunami_X a submisivně loajálního Redluma, kteří by vydali na samostatný článek, zbývá mi osazenstvo Filmwebu, Filmpubu, Moviezone, slovenské Kinemy a částečně i Cinemy a Cinepuru z těch tradičních tištěných magazínů, se kterými jsem se setkal. Rozebírat to nebudu, některé jsem poznal rád, o jiných si myslím své a s jinými si často ani nepromluvíte, protože za celý večer neřeknou ani slov (ano, internetový drsňáci s těmi nejdrsnějšími nicknames). Jen mi přijde bizarní, když vám při představování někdo místo jména řekne svůj nick a následné oslovování se v hospodě u piva pak vypadá velmi komicky („Redlume, kurva nefoť mě!“ „Deathmakere, proč nic neřekeš?“ „Tsuno, ty seš asociální“). Přinejmenším zvláštní.
Ale teď už se snad konečně dostávám k filmům samotným. Z více než 230 filmů bylo těžké vybírat a ještě mnohem těžší se rozhodovat, na jaký film jít, když se vám kryjí zrovna ty dva filmy, které chcete tak moc vidět. Nicméně se mi vesměs povedlo vidět, co jsem chtěl. Samozřejmě jsem trefil i méně zajímavé snímky a po zbytek filmu jsem pak jen seděl a odpočítával čas do konce. Takovým se stalo brazilské Árido Movie režiséra Lírio Ferreira. Hlavní, nosnou zápletkou bylo hrdinovo vyrovnání se se smrtí svého otce, kterého ale téměř neznal. Do toho je zapletena globálnější rovina o vztahu k vlastní minulosti, k přírodě a krajině, ale i k rodině, což měl být patrně intimnější odraz toho samého. Dramaturgicky to ale bylo velmi nezvládnuté, jednotlivé roviny o sebe dřely a ve výsledku jste dostali zmateného diváka. Formální a chladné, jako začátečnická snaha upozornit na sebe formálními prostředky – ruční kamera tak střídala pevnou, používání panoramatických záběrů v kontrastu s intimnějšími, komorními, nebo přeexponovaný obraz, silně vyšisovaný do běla. A to vše na ploše dvou hodin.
Puccini for beginners (2006)
Film operující s divácky poměrně atraktivním tématem hledání sexuální identity se vás snaží přesvědčit o tom, že život je nevyzpytatelný. Hlavní hrdinkou je newyorkská intelektuálka a navíc lesbička, těžce nesoucí rozchod se svou přítelkyní. Cestou ven z deprese se má stát nový vztah pro jistotu hned dva a aby toho nebylo málo, jeden se ženou a druhý s mužem. Že se věci zkomplikují nám režisérka snímku, Maria Maggenti, předkládá hned na začátku. Těmi komplikacemi je podivný milostný trojúhleník, kdy každý chodí s každým, ale téměř nikdo z nich to neví. Zbytek filmu je pak jen cestou k tomuto "katastrofickému" konci.
Newyorkská intelektuálka, milostné problémy, zmatení hrdinové - motivy jako z filmu Woody Allena. Tato inspirace je nepopiratelná. Hrdinové vedou podobné intelektuální problémy, humor je cynický a ironický, nehledě na to, že se vše neustále točí kolem sexu. Mohla by to být poměrně zábavná komedie, kdyby však nezůstávala ve stínu svého filmového guru. Dialogy postrádají nosnější pointy a ani snaha o jakousi analýzu vztahu ztroskotává a stává se místy až trapnou komedií s lacinými vtipy.
Karlovarské představení bylo zároveň mezinárodní premiérou, ale i představením nového digitálního systému. Celý film byl nahrán na digitální kameru a promítán speciálním digitálním projektorem SXRD1, poskytující velmi vysoké a kvalitní rozlišení až 2K.
The Notorious Betty Page (Mary Harron, 2005)
Retro filmy, zdá se, jsou v poslední době stále více oblíbené, stačí vzpomenout Svět zítřka, Kašlu na lásku nebo Cloonyho Good Night and Good Luck. The Notorious Betty Page se taktéž nese na této retro vlně. Námětem filmu je život jedné z nejznámějších pin-up girls, Betty Page, která proslula svými lehce S/M fotografiemi. Černovláska v uplém černém korzetu - tak je prezentována na jednom z plakátu.
Film zasazený do padesátých let v Americe a svým obrazovým zpracováním by klidně mohl být považován za film z padesátých let. Černobíláa stylizace je opravdu působivá. To už bohužel neplatí o filmu po obsahové stránce. Klasicky sledujeme cestu hrdinky od dětství na výsluní publicity i s hořkým pádem. Nejprve je Betty představena jako zneužíváná dívka, následuje její odchod do města a první naivní začátky v modelingu, odkud už je jen krůček k lechtivějším žánrům, načež film vrcholí soudním přelíčením ohledně morální závadnosti jejích fotograií a následný obrat k Bohu a nastoupení cesty pokání. Schéma tolik oblíbené třeba u Scorseseho ale postrádá jakoukoliv psychologickou hloubku, Betty neprochází téměř žádným vývojem a od počátku do konce působí stejně naivně, ať už ji při focení fotografpřesvědčuje, zda-li se nechce zbavit některých zbytečných "hadříků" nebo v závěru, kde jako znovuzrozená hlásá slovo Boží. Film tak uvízl nekdě v neurčitu, protože nepodává ani psychologickou kresbu hrdinky, nebo zamyšlení se nad upnutou puritánskou morálkou. A samotná retro stylizace, ať už je sebelepší, to nezachrání (skvělým tahem se mi jeví použití barevných pasáží v závěru filmu, které si zachovávají technicolorovou barevnost, vytihují tak dobu a posilují více retro atmosféru filmu).
The Notorious Betty Page se tak stává filmem, který nenutí k hlubšímu zamyšlení. Diváka sice nenudí, ale ani moc nepobaví. A samotné retro je dost málo.
Nejvíce ale na mě zapůsobil norský film Reprise (Repríza), zařazený do soutěžní sekce. Joachim Trier (podobnost s dánským režisérem Larsem von Trierem prý není od věci, jakási vzdálená příbuznost údajně existuje) si tu se svým filmem odbyl světovou premiéru. Dokonce ani samotní herci viděli film ve finální podobě teprve tady ve Varech. Příběh dvou mladíků, kteří se vydávají na spisovatelskou dráhu je jakousi generační výpovědí. To sice zavání snahou o to, stát se cool a kultovním, ale když jsou tyto tendence jsou ve filmu skvělým způsobem ironizovány, je jasné, že to není režisérův cíl (paradoxně možná proto by se tenhle film mohl kultovním stát). „Hravý, vtipný a zároveň hluboce vážný film“ stálo v programu. Myslím, že je to mnohem výstižnější než označení tragikomedie nebo snad dokonce hořká komedie. Přitom je film plný formálních her a zejména flashbacků a flashforwardů, které dovysvětlují děj, případně nabízí jinou alternativu. Trier si s vámi jako divákem celou dobu velmi poťouchle hraje, nabízí mnoho falešných očekávání, která ale na diváka působí velmi silně – namátkou když nechává jednu z postav neustále upadat do na první pohled čím dál více sebevražednějších nálad, kdy každý jeho další čin už je divákem považován za krok k tragickému konci. Odvažuji se prohlásit, že od doby Trainspottingu jsem lepší generační výpověď neviděl. Ani Greenwich Mean Time nemá v porovnání s Reprise šanci. Vůbec s Trainspottingem má film ještě jiný styčný bod a tím je hudba. Nezasvěcenci tuto rovinu patrně vůbec nebudou vnímat, ale je velmi výrazná. Skandinávská punková a postpunková scéna, ale nejen ta – oblast, odkud čerpá soundtrack filmu. A nejde jen o přímé hudební vstupy (koncert Kommune) nebo vůbec hudba, která ve filmu zazní (The Jam, The Clash, které nemá režisér tak moc rád, Turbonegro, Le Tigre, The White Birch…), naopak i v rovině vizuální – běžec v parku nosí tričko Joy Division (to k albu Closer) anebo jiná z postav má triko JR Ewing (!to už je opravdu jen pro zasvěcené fajnšmekry!). Vidím, že jsem se nechal opět unést.
Festival je vyčerpávající, ale stojí za to. Filmy, kolonáda, minerální prameny o teplotách kolem 50°C, lázeňské oplatky, plzeňské pivo za 30,- Kč, chlupaté cosi všude kolem na dveřích, na které si musíte pokaždé šáhnout, ruština v ulicích, nová přátelství, klobása s křenem za 35,- Kč, noční tahy nočními Vary, TipSport Bar, plyšový krteček, který vás chce jen pobavit, nafukovací kino Espace Dorleans s otočnými dveřmi jako mají v Globusu, protivná ochranka hotelu, pes s neomezeným přístupem, fronty na filmy, SMS v sedm hodin ráno, Jirka Bartoška, zvláštní festivalová znělka od Františka Skály, kočárek, ve kterém vás za pár kaček svezou… za rok na viděnou.
