War On Emo

Přesně tímhle titulkem se honosí titulní stránka aktuálního NME. Proti sobě tu staví My Chemical Romance a Panic! At The Disco. Celé mi to přijde k smíchu a to nejen pro to, že tyhle dětské „EMO“ kapely nepovažuji vůbec za emo (z dalších zavržených ještě třeba Fall Out Boy). Celý tenhle rádoby-emo humbuk co se teď rozjíždí, vypadá jako jeden ze zářných příkladů inkorporace (John Fiske by měl radost) – od „majors“ je to neobyčejně chytrý tah, hrát na city a depky, protože pubescenti, a pubescentní holky extra, jsou EMOcionálně labilní. Navlečte je do černé, lehce zostřete kytary, nechte je zpívat na hranici křiku (ale zas to nepřehánět, ať je to srozumitelné) a voilá – máme tu nový produkt, co se dobře prodává. Vzpomeňte na Love Planet a The Rasmus – kdo tam hlavně dělal publikum a ve předu vřískal? Teenagerky se sklony k černé barvě a planýma řečičkama o zkurveným světě, co berou na tyhle hořko_sladko_bolný melodie. Dobrej tah, jak přilákat mladé zákazníky – vzít to přes psychickou nevyrovnanost. A nikoho nezajímá, že tu už nějaké emo bylo předtím. Zase budu nasranej, protože mě to bezdůvodně uráží.