Nějak se mi nechce…

Vzhledem k tomu, že mě zachvátila jarní únava, stres z toho, že nic nestíhám, plno věcí přede mnou, co čekají na vyřízení, přirozená zewlovací povaha a odpor k zodpovědnosti, je tenhle blog poměrně málo aktualizovaný. Víceméně nestíhám na nic koukat, ani reagovat na podněty kolem. Takže jen tak stručně telegraficky, abych tu měl alespoň jeden příspěvek za týden (to aby jeden můj věrný fanoušek z Ukrajiny měl co číst).

Jak jsem řekl, nestíhám na nic koukat because of school duties. Jen seriály. Lost pomalu ztrácí dech, jako by scénáristé jen vařili z vody za účelem natáhnout sérii na co nejdéle a v klidu tak vymyslet ten nejšílenější závěr. Díl 16 nepřinesl téměř nic nového. Naproti tomu Prison Break po své dlouhé přestávce přišel opět s cliffhangerem na konci 14. dílu, na který všichni tak dlouho čekali. Dočkali se ale ničeho. Další natažení příběhu a vyšponování diváků. Ale přesto je to o chlup lepší než v případě Lostu. Alespoň nabídl množství nových podnětů k rozvíjení teorií o dalším vývoji. Tady je jedna moje (a patrně nejen moje), raději nečtěte, pokud jste neviděli – seriál celkově překvapil svou rafinovanou prací s klišé, respektive přetváření zaběhnutých postupů ve vlastní prospěch - viz například jeden prvních dílů, kde je Michaelu Scoffieldovi vyhrožováno useknutím prstu na noze, pokud nebude mluvit. Klasická situace, která většinou končí Griffithovskou záchranou na poslední chvíli, je tu přetransformována na jinou modalitu reality, kdy je mu palec skutečně odňat zahradními nůžkami. S podobnými situacemi se setkáváme v průběhu celého seriálu v menších či větších obměnách, nicméně to, k čemu se jakoby schyluje na konci 14. dílu se jeví jako narušení toho největšího klišé – moje teorie zní takto: Michaelův bratr bude nakonec skutečně popraven a po zbytek seriálu budeme sledovat Michaelovu snahu dostat se z vězení a očistit bratra od křivého nařčení z vraždy. De facto by pak seriál působil jako tažení či varování proti v Americe stále aktuálními tresty smrti a jako upozornění na justiční omyly. Ale tahle maska by seriálu neslušela. (každopádně v okamžiku, kdy tohle píšu, je na internetu ke stažení díl 15, který jsem ještě neviděl. Čtenář tak už patrně ví, nakolik se moje teorie mýlí a je scestná. Ale bylo by to opravdu pěkné narušení hollywoodského narativního mechanismu z hlediska obsahu).

Další seriály, na které jsem byl upozorněn, jsou Thief a Life on Mars – neviděl jsem ještě ani jeden, tak si představu udělejte sami. Jeden je o partičce zlodějů, balíku peněz a čínských gangsterech, ten druhý zase čerpá z klasických 70´ policejních seriálů. Vypadají slibně oba, ale kdo má mít pořád čas koukat na seriály?

Cyborg (Albert Pyun, 1989)

Post-apokalyptické filmy jsou docela svébytným subžánrem (nebo už žánrem?). Je jich už docela početná řádka - vynikající sérii Mad Maxe od George Millera, Bessonův Poslední souboj (Le Dernier Combat), kde už naznačil svoje budoucí stěžejní téma – odcizenost jedince a ztráta komunikace (a započal spolupráci s Jean Renem). Z dalších ať už lepších či horších – Tank Girl (komiksová záležitost s klokany), nepovedený Water World (zajímavé, že Costnerovi jeden špatný film nestačil, a o něco později natočil podobnou záležitost – Postman – Posel budoucnosti), dále pak ještě třeba Blood of Heroes s Rutgerem Hauerem.

Cyborg je právě takovým post-apokalyptickým snímkem – lidstvo je napůl vyhubeno zákeřným morem nebo nájezdníky (paradoxně označováni za piráty, přestože všude kolem je pustina/wasteland – jeden ze základních poznávacích znaků těchto filmů). Jedinou nadějí lidstva (mesiášský syndrom) je cyborg Pearl, která se vydala do New Yorku shromáždit data nutná pro výrobu léku na mor. Cestou zpět ale padne do rukou pirátů a celý příběh se rozjíždí.

Je to jeden z mých oblíbených dětských filmů (chápej – sledovaný v dětství) a může za to můj tehdejší idol Jean-Claud Van Damme. Kde je mu asi dnes konec? (řečnická otázka na kterou raději nechci odpověď). Překvapivě tenhle film není ani nikterak výjimečně blbý, právě naopak – akční scény jsou poměrně nápadité (souboje na nože, tyče, boty, postapokalyptické pušky…), padouch je od pohledu padouch, objevuje se několik sentimentálních momentů jako je setkání po letech apod. Mimochodem, hlavní záporná postava, Fender, je rozený hláškař – jeho neuvěřitelně strnulý a křečovitý projev, pohybující se v rozmezí skřeků a v náročnější verzi i v podobě tří-slovných vět, mu dodává hodně na působivosti. Už jen úvodní slovo filmu, pronášené Fendrem (nejdelší monolog, co ve filmu má, a ještě k tomu je off-screen):

Nejprve přišlo zhroucení civilizace: anarchie, genocida, hladovění. Potom, když to vypadalo, že už to nemůže být horší, postihl nás mor... smrt za živa, rychle se šířila po celé planetě. A potom jsme slyšeli pověsti, že poslední vědci pracovali na léku, který by zastavil mor a obnovil svět. Obnovil? Proč? Mám rád smrt. Mám rád utrpení! Mám rád tento svět!

To je jen začátek, jeho nejpamátnější dialog je tento:

Fender: Dostaňte jí.
Brzy mrtvý člověk: Nechte jí jít!
F: Do Atlanty?
B: Aby vyléčila mor, s daty, které má.
F: Já ho chci vlastnit.
B: Vlastnit lék?
F: Byl bych bůh!
B: Ale utrpení může být zastaveno.
F: Líbí se mi utrpení.
B: Svět by se mohl změnit.
F: Líbí se mi tenhle svět.
B: Jdi do pekla!
F: Byl jsem tam.

Velmi poetické, že? Nicméně pozdější Van Dammovi filmy (Živý terč, Time Cop a dále) už tak zábavné nebyly (snad s výjimkou Kontrabandu, kde se jednoznačně projevilo Tsui Harkovo režijní vedení a HK choreografie bojů a pak Double Impact, stojící na rozkošném protikladu identických dvojčat – „Cože? Oni jsou dva?!“ – památná věta). Škoda, že se Jean-Claude nikdy neodhodlal snížit na pole komedie (nebo se pletu?), tak jak to udělali dva jeho action-hero kolegové, Arnold Schwarzenegger a Silvester Stalone. Van Damme coby učitel ve školce, který patrně brzy porodí svoje dvojče poloviční velikosti křičící na padoucha: „Stůj nebo maminka vystřelí!“ – nevím, jak vám, ale mě to zní dobře.

Yeah yeah yeahs – Show Your Bones

„Nové album, nový zvuk“ řekl bych, kdyby už nebylo co víc dodat a já se s tím chtěl rychle vypořádat. Ale ne, já si musím všechno v klidu probrat a přebrat, než něco definitivně řeknu. A pozor, protože už to brzo řeknu a to nejspíš určitě hned na konci téhle recenze.

Jak to s tím NYC art punkem vlastně je? Yeahs na novém albu ukázali všem fanouškům kosti, tak to je. Jdou do sebe, hrají víc na emoce, jsou zahloubaní. Album je celé takové zklidněné, možná trochu uhlazené (jen hudebně, jinak je to nářez; chce se říct jako vždy). Marně jsem hledal nějakou ostřejší pecku typu Pin nebo Date With The Night. Na kytary trochu přitlačí v Mysteries, trošku v Deja Vu. Ale jinak je dominantní pomalejší tempo. Víc kytarovější, řekl bych. Songy jako The Sweets, Turn Into nebo Gold Lion k nim jasně patří. Co mi tu ale docela citelně chybí je naprosto zběsilý zpěv Karen O, post-punkové divy loserské generace, tak jak to umí třeba v Pin – zpěv až na samou hranici melodičnosti, kdy se stírají rozdíly mezi skřeky a jasně artikulovanými slovy. Deja Vu jsou toho slabé náznaky, možná trochu v Honeybear, ale jinak je její zpěv víc civilnější, raději buduje melodičtější linku, než aby ji rozbíjela. Mnohem častěji tu zazní zpěv podbarvený jen akustickou kytarou. Karen má hlas a jasně na to upozorňuje, o tom žádná.

Yeah Yeah Yeahs na novém albu zní tak, jak by chtěli znít tucty jejich nohsledů a napodobitelů, ale kteří tak nikdy znít nebudou. (to je docela blbá věta, ale v podstatě vystihuje všechno). A ještě vám nakonec vypíchnu pár silných míst (de facto všude), která výrazněji utkvívají v hlavě:

Deja Vu s neopakovatelnou hlasovou polohou, velmi procítěně náladový refrén (my favourit).

Honeybear – přidrzle vlezlá s valivým kytarovým zvukem

Phenomena – lehce odsekávaná melodie, na které má podíl i Karen, když text víc recituje než zpívá.

Gold Lion – pro svou lehkost na kost

A to co jsem chtěl říct nakonec je trapně pubertální prohlášení o desce, když ne roku, tak aspoň měsíce, protože tenhle rok je už teď nějak moc nabitý kvalitní muzikou. Yeah Yeah Yeahs – Show Your Bones je jednoznačně deskou měsíce března (i přesto že teprve vyjde, ale jak již ve F:ltru trefně poznamenali – dnes je čerstvě vydaná deska dávno staré zboží).

Elkland - Golden

Jedna z těch kapel, co vám na Allmusic vypadne jako similar artist k The Bravery. Chlapci asi hodně poslouchají New Order a The Cure, ta 80´ atmosféra se nazapře. Přidejte víc cukru a podlézavé melodie. Krom singlové Apart to nemá cenu poslouchat, protože se melodie slévají, chybí něco výraznějšího. Jinak zní jako kdyby The Faint začali hrát pro Frekvenci 1.

The Sounds - Dying To Say This To You

První dojem: Juliette and The Licks vydali něco nového? Ale to jen zpěvačka má stejnej hlas. Tihle Švédové mají s Roxette společného víc než jen stejnou národnost. Přidejte si Blondie a jednoduché poprockové melodie alá 80´ - to je zvuk The Sounds. Jednoduchost až na kost, ale je to tak vlezlé, že to z hlavy jen tak nedostanete. Jen si říkám, jestli to s tím „v jednoduchosti je síla“ nepřehánějí.

Monstrum z galaxie Arkana (Dušan Vukotić, 1981)

Ještě teď nevěřím vlastním očím. Neskutečně šílené béčko o mimozemšťanech a monstru z galaxie Arkana, kteří naruší poklidný chod přímořského městečka a nesmazatelně vstoupí do života spisovatele sci-fi povídek Roberta. Po všech stránkách špatný film se ale ukazuje jako jeden z nejzábavnějších dobrých „špatných“ filmů. A absurdita navrch – celé je to vzniklé v československo-jugoslávské koprodukci(!).

Něco obecně k příběhu: spisovatel Robert se snaží napsat povídku o návštěvnících z výše zmiňované galaxie. Do své práce je naprosto ponořen, že si ani nevšímá bortícího se vztahu s dívkou Bibou. Jeho postavy z povídky se náhle zhmotní, čímž se spouští série podivných událostí, které vyvrcholí „masakrem“ na svatbě. Návštěvníky jsou dvě podivné děti (malé, blonďaté a ve zlatých skafandrech) a jejich „dozor“, androidka příznačně nazvaná Andra. Jedno z dětí sebou má navíc hračku – figurku monstra, které se dokáže zvětšit v monstrum skutečné.

Těžko hledat šílenější paskvil, protože film jednak staví na sci-fi prvcích, pak přechází k hororu, komedii (Macourkova spoluúčast na scénáři je patrná) a nakonec i cosi jako partnerské drama. Ještě nejneuvěřitelnějšími jsou akční scény (honička v člunu, lasery, výbuchy, plameny sršící monstrum!…), efekty jak vystřižené z Návštěvníků – lasery, barevné létající koule/vesmírné plavidlo (má zvláštní vlastnost – je odolné vůči asteroidům a magnetickým polím, ale pod dotykem lidské ruky se rozpadne). Ten scénář je pekelný a nejsem si jistý, že to je jen zásluhou Miloše Macourka (nezapomenutelná scéna: lidé se dozví o mimozemšťanech a vydají se je pod vedením „esoterické“ hippie ženy přivítat v jejich úkrytu - jeskyni. Tam žena-hippie usoudí, že se všichni musí svléknout, aby dokázali, že přichází v míru. Jeskyně plná naháčů a v 80. letech u nás? Neskutečné.). Závěrečný masakr na svatební hostině se dokonce neobešel bez zvláštních „gore“ efektů – dvě utržené hlavy, noha a hořící lidé (ale žádná krev). Nakonec mimozemšťané vše vyřeší vrácením času. A to jsem ani nezmínil to nejšílenější, a sice že hlavní hrdina byl v dětství odokojen vlastním otcem (!).

Jestli vám to náhodou může připomínat například film Četník a mimozemšťané, patrně jste na správné cestě. Těch vlivů tu bude víc – monstrum, které je stejně jako trio mimozemských cestovatelů zhmotnělým výplodem spisovatelovy fantazie zavání Zakázanou planetou. Takhle se dá pokračovat – od Návštěvníků, Létajícího Čestmíra až po Arabelu a Barbarellu. Do toho ještě započítejte herecké obsazení – v hlavních rolích sice nikdo známý, zato v těch vedlejších jsou „esa“. Rádoby komediální rozměr obstarává plejáda českých herců jako je Ivana Anderlová nebo Helena Růžičková (zneškodněna nervovým plynem vycházejícím z monstra). Že jde o štěky příšerné kvality už musí být zřejmé.

Ještě pár slov k monstru – vzhledem připomíná cosi mezi Adélou (Adéla ještě nevečeřela), tou ušatou potvorou z Kačenky a strašidel a květinovými lidmi z Létajícího Čestmíra. Má sosák, šlehá oheň a vylučuje nervový plyn. Překvapením pro mě byl jeho autor – Jan Švankmajer. Ono to totiž vůbec nepřipomíná nic z jeho běžné tvorby. A to ani vzdáleně. Vesměs je to taková Macourkovsko-Vorlíčkovská potvora.

Prapodivný paskvil u kterého jsem se ale neskutečně bavil. Bonusem navíc pak je fakt, že film byl vyznamenaný první cenou za režii na Mezinárodním festivalu fantastických filmů a filmů science-fiction v Terstu v Itálii. Takového úspěchu jsme se v Československu dočkali.

MONSTRUM Z GALAXIE ARKANA
(Filmové studio Barrandov / Zagrebfilm / Jadranfilm, 1981, 84 min.)
Režie: Dušan Vukotić
Námět: Miloš Macourek, Dušan Vukotić
Scénář: Miloš Macourek, Dušan Vukotić
Kamera: Jiří Macák
Hudba: Tomislav Simonević
Návrh a výtvarná realizace monstra: Jan Švankmajer

Khonnor - Handwriting (2004, Type Records)

Khonnor vypadá jako solidní pošuk. Aspoň podle té fotky. Přesně ten typ, kterej média zbožňují. O tomhle člověkovi se ještě bude mluvit, už to pomalu prosakuje ven. Na Newmusic.cz už čuchaj kolem něj. A je to stejnej případ jako Arctic Monkeys – mlaďoch, co mu není ani 18 a s takovým talentem, který si jméno udělal prostřednictvím internetu. Jestli to takhle půjde dál, můžu si to jít hodit, protože bych měl nejlepší tvůrčí léta za sebou. Tuhle malou RECku píšu proto, že z něj cítím potenciál na hony daleko. Navíc chci být jednou už od začátku přitom, když se děje něco velkýho. Otázka je, jestli to bude něco nebo nic.

Handwriting je tím prvním. Elektronické ruchy a šumy v úhledném podání. Zvuky a ruchy co nemají daleko ke zvukům,,,,,,,,hm, doplňte si podle chuti nějaký rozbitý elektrický spotřebič,,,,,,,, Jako když se na staré televizi ztrácel signál, zvuky nočního vysílání, ten hebký zvukový podklad pro televizní zrnění. Špinavý low-fi, tak trochu ecstase naší Terezy. Jako poslouchat rádio se slabým signálem – stejnej sound. A stejně tak chcete vyladit víc, ale nejde to tak se aspoň pekelně soustředíte a napjatě chytáte každej tón a každý slovo. A přesně tak zní první song – Man From the Anthill, do kterého se vloudí ruchy z jiných „stanic“. Říká se, že album natočil jen na počítači na mikrofon ze sady „Japonsky snadno a rychle“. Jako surfovat pozdě v noci po vypnutých TV kanálech. Elektro-akustický anti-folk? Indietronica? Jemný songy se starou kytarou podmazaný tímhle průmyslovým zrněním. The Stoned Night je song přesně k tomu účelu, jaký má v názvu – po projetý noci e tohle první pozdně-noční/časně-ranní song, který chcete slyšet. V podstatě celé album je tímhle feelingem nasáklé. Možná budete zpočátku těžko hledat nosnější melodii, silnější motiv, něco výraznějšího… ale po delším poslechu se i tohle dostaví.