Masters of Horror

Masters of Horror je unikátní televizní sérií, která dala pod křídly IDT Entertainment dohromady třináct významných hororových tvůrců. Třináct režisérů, třináct filmů se stopáží cca 60 minut. Všechno to jsou vesměs zvučná jména – John Carpenter, Don Coscarelli, Takashi Miike, Tobe Hooper, ve spolupráci například i G.A.Romero. Dá se říci - záruka kvality. Jak už tak u sérií a povídkových filmů bývá, o kvalitě může mít více lidí více představ. Masters ale udržuje vysokou laťku.

Celý projekt vzešel z hlavy Micka Garrise, člověka, který začínal jako novinář, později scénárista a režisér (např. Sleepwalkers, Critters 2). Jeho jméno mi bylo donedávna zcela neznámé, každopádně za tuto sérii mu nyní patří můj dík.

Pokusil jsem se sepsat postřehy z jednotlivých dílů série tak, abych moc nevyzradil ze zápletky nebo pointy, na druhé straně mi šlo o zachycení a vyzdvižení těch lepších snímků. Kromě 13tého filmu, režírovaného Takashi Miikem (s názvem Imprint), který se mi nepodařilo sehnat a upřímně řečeno ani jsem nevypátral, zda v TV běžel nebo ne, jsem sepsal postřehy ze všech zbývajících 12 dílů. Kolem Miikeho filmu panuje mnoho nejasností, údajně se ani nevešel na DVD a bude vydán zvlášť. Kdo ví jak to vůbec je.

Incident On And Off A Mountain Road (Don Coscarelli – Bubba Ho-Tep, série Phantasm)

Coscarelli příjemně překvapil nadmíru rafinovaným příběhem, který je v jádru jednoduchý, ale přitom neuvěřitelně silný. Jedna autonehoda a zabiják v lese. Nechci vyzvonit celý příběh a připravit vás tak o finální pointu. Jen něco málo ke zpracování. Po boku hlavního příběhu se postupně odkrývá i příběh hlavní hrdinky prostřednictvím retrospektiv. Ty se zpočátku mohou jevit jako nesouvisející, ale poskytují klíčové informace o hrdinčině životě (třeba jak to, že dovede tak dovedně líčit pasti a zacházet se zbraněmi), načež ve finále je jim přirazen význam nový. Právě finále je dovedeno překvapivého konce. V okamžiku, kdy by film mohl klidně skončit, nastává další obrat (a kupodivu nejde o zmrtvýchvstání úhlavního padoucha).

Dreams In The Witch-House (Stuart Gordon – první RE-Animátor, From Beyond)

Podle povídky H.P.Lovercrafta se tu rozvíjí příběh o čarodějnici obývající starý dům, kde vstupuje do snů mladému studentovi, ve snaze ovládnout jej. Příběh prosycený atmosférou čarodějnictví je sympaticky dotažen až do krajnosti (jinými slovy – klišé tu neplatí). Pohrávání si se sny místy může evokovat Nightmare On Elm Street (snaha zůstat vzhůru, získat nad sebou kontrolu ve snu…). Každopádně tento do tmy ponořený kousek se nemá za co stydět.

Dance of the Dead (Tobe Hooper – Texas Chainsaw Massacre, Eaten Alive)

Hooper neprochází zrovna šťastným obdobím. Jeho poslední filmy vesměs všechny propadly (ještě jsem ale neviděl Mortuary, ale podle některých individuí údajně stojí za to). A jeho příspěvek do série je důkazem tohoto úpadku. Takové nemastné neslané cosi, které ani nevyděsí ani nepobaví. To, co nejprve vypadá jako série nesouvisejících událostí, slibujících na konci nějaké rafinované prolnutí se v průběhu rozdrolí ještě víc až se téměř rozpadne. Film nedrží moc pohromadě už z toho důvodu, že se tu objevuje množství motivů, ke kterým se Hooper vůbec nevrací (podivná bouře, žena v závoji). Bohužel to nefunguje ani v rámci charakterizace dalších postav. Navíc jediným ryze hororovým motivem je tanec mrtvých – majitel baru vydělává na oživování mrtvých žen, které pak nechává v somnambulním stavu „tančit“ (elektrické obušky dělají své). Po stránce zpracování jde sice o vizuální orgie – rozechvělé obrazy, filtry…, ale to nestačí na celý film. Docela slabý kousek série. Bonus: Robert Englund a music by Billy Corgan (ovšem ten už se v poslední době projevuje jako nápadově prázdný).

Jenifer (Dario Argento – Suspiria, Deep Red, Inferno)

Jenifer není příliš rafinovaným příběhem, ale přesto vyniká svým zpracováním. Zápletka je jednoduchá a jejím prozrazením nic nezkazím. Policista zastřelí muže snažícího se zabít svou družku, která ale asi nebude mít všech pět pohromadě a ještě ke všemu je v obličeji znetvořená. Hlavnímu hrdinovi to nedá a pojme přesvědčení, že se o Jenifer (tak se jmenuje) musí postarat sám. V podstatě je ale Jenifer manipulován a příběh je nakonec dohnán až do krajnosti. Přestože pointa vám dojde velmi záhy, vůbec ničemu to nevadí. Mnohem zajímavější je pozorovat proces postupného přibližování se k jejímu naplnění. Jenifer je typická sukuba – muže ovládající žena-démon, která je vždy přivede ke zkáze. Pokud máte výraznější sklony ztotožňovat se s hrdinou a navíc jste muž, připraví vám film několik docela nechutných scén. Jenifer a její nejen sexuální apetit (prostředek jak udržet muže) se o to spolehlivě postará. Ad nechutnosti – Argento v sobě italskou krev nezapře a v zásobě má připraveno pár pěkných gore efektů.

Chocolate (Mick Garris – člověk, který stojí za Masters of Horror)

Čokoláda je podobný případ jako Hooperův Dance of the Dead – námět nabitý potenciálem, ale zpackané provedení. Příběh o muži, který vidí a cítí věci skrze neznámou ženu mohl být nabitý nápady až na půdu. Jenže není. Místo toho sledujeme nudný život nudného losera. Z letargie diváka vytrhne jen občasné erotické intermezzo (vtipně podaná scéna sexu čistě z ženského pohledu nebo kombinace žena - sprcha). Místy se sice film jevil lehce ironicky, jako by šlo snad jen o parodii žánru, ale ani tím film není. Když se nakonec onen loser rozhodne ženu najít a vyznat se jí z lásky, nesplní se ani ta nejprimárnější otázka, která vás napadne – když vidí všechno jejíma očima, jak bude vypadat jejich sex? Odpověd: Nijak, žádný nebude. Slabota série.

Ještě dodatek k Micku Garrisovi – vzhledem k tomu, že mi to jméno moc neříkalo, trochu jsem zapátral, až jsem nakonec našel jeho jméno v záhlaví horormagu Fangoria jako jednoho z redaktorů a to už v 70. letech. V hororech se tedy bezpochyby vyzná, ale točit by je raději neměl, pokud budou všechny jako Chocolate.

Homecoming (Joe Dante – Gremlins, The Howling)

Horor jako politická satira. Stačilo jedno přání, aby se vrátili zpět domů vojáci, kteří padli za vlast a voilá – hordy zombie se vrhají na Washington D.C. s jediným cílem – volit proti prezidentovi, který je nutil bojovat za lži. No nic extra a na horor už tuplem. Sice to jako satira občas vyznívá i vtipně (třeba snaha přetáhnout alespoň jednoho zombie do opozičního tábora), jenže zklamává coby horor. Ať už bych třeba souhlasil nebo nesouhlasil s politickými názory ve filmu, přijde mi tenhle díl zcela zbytečný v celé sérii Masters of Horror. Jako pozitivní moment vidím konec filmu, kdy z hrobů vylézají další a další vojáci, aby změnily poměry v zemi. Jedněmi z těch nemrtvých deroucích se na svět jsou i vojíni Jacqoues Tourneur a G. A. Romero…

Deer Woman (John Landis – An American Werewolf in London)

První věc, která se mi po shlédnutí tohoto dílu vybavila, byli Simpsnovi na výletě na horách, kde Lízu napadne stádo zdivočelých srneček. Tušíte správně, že něco takového je náplní Landisova filmu. Koneckonců co jiného čekat pod takovým názvem. Sympatické je, že Landis k věci přistupuje přímočaře, celou dobu je jasné, kdo páchá podivné vraždy, u kterých se vyskytují jelení stopy. Výchozím bodem tu je poměrně atraktivní téma indiánských legend o jelení ženě. A zase si to odskáčeme my muži – jelení žena nejprve svede a pak zabije.

Tohle je asi nejvtipnější díl Masters. Černohumorně a ironicky je tu podáváno celé vyšetřování vražd, které má na starosti detektiv z oddělení zvířecích útoků (v paměti mi uvízl moment, kdy si detektiv v několika verzích přehrává možné varianty vraždy, přičemž jedna je šílenější než druhá – muž umlácen jelení nohou apod.). Navíc má film precizně dořešené detaily a kompozici mizanscény – třeba v obchodě s loveckými potřebami se naše démonická žena zastaví zrovna tak, aby parohy na stěně „vyrůstaly“ rovnou z její hlavy.

Cigarette Burns (John Carpenter – Assault on Precinct 13, Prince of Darkness, The Thing)

Mistr… Mám velmi rád nejrůznější filmové odkazy a narážky na jiná díla a tvůrce ve filmech, stejně jako sebereflexivní filmy nebo filmy o filmech. Trochu to zavání cinefilií, ale té se bráním. Všichni víme, jak je to životu škodlivé. Každopádně Cigarette Burns je takovým filmem o „filmu“. Hledání ztraceného filmu Le fin absolue du monde, při kterém lidé zešílí je náplní filmu. Skvěle vystavěné, bez zbytečných vysvětlovacích prvků, jen čistý film, kde je vše jasné jako krev je rudá. Carpenterův film je malou oslavou žánru jako takového. Navíc s fenomenálním Udo Kierem (výborný „promítač“).

Fair Haired Child (William Malon – House on Haunted Hill)

Story o tom, že instituce rodiny je posvátná a nic ji nerozdělí. Ani smrt. Konec filmu ale ukazuje, že v dnešní době rodina už stejně nic neznamená. Každopádně atmosférický horor s ne moc překvapivou pointou. Rodina se upsala Ďáblu, aby jim vrátil jejich mrtvého syna. Na oplátku musejí dodat dvanáct duší. Všechno se povede a nakonec jsou stejně všichni šťastní. Takhle to možná nevypadá, ale film oplývá mnoha skvělými scénami, hlavně pasáže ve sklepě, kde se film převážnou dobu odehrává. Hra na schovávanou v členitém prostoru tmavého suterénu s podivným monstrem připomínajícím nejvíc gluma. Na tomhle příběhu je víc než jinde vidět potřeba většího prostoru k realizaci. Plocha jedné hodiny se zdá být málo a některé věci si vyloženě říkají o rozvedení.

Pozn. Na IMDB je z nějakého nepochopitelného důvodu Malone napsaný pod McNaughtonovým Haeckel´s Tale, namísto Fair Hairer Child)

Sick Girl (Lucky McKee - May)

Dvě lesbičky a hromada brouků. Rozverná a lehce rozpačitá černě-romantická komedie s broukem z Amazonie. Zatímco první polovina je bezezbytku romantická limonáda (ovšem posazená poměrně ironicky, s výrazně přeháněným hereckým projevem – místy možná až moc), ta druhá polovina je už hororová, opatřená i trochou krve na závěr. Na první pohled dva téměř neslučitelné žánry se skvěle doplňují a v celkovém vyznění filmu dokonce fungují bezvadně. Že je celý film jakousi poťouchlostí od režisér dává jasně tušit závěr, který vypadá jako trochu nezvyklý, ale přesto šťastný, konec romantického filmu.

Pick Me Up (Larry Cohen – napsal Telefonní budku)

Thriller o tom, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Anebo spíš ano. Dva psychopati, co se sejdou na jednom písečku a autobus plný potencionálních obětí. Jednou z nich je i Fairuza Balk. Celý film je takový nemastný neslaný. V podstatě se celou dobu nic neděje, jen někdo někam chodí, jezdí, umírá mimo záběr…jednoznačně chybí spád a napětí. Ani dva vrahové ničím nepřekvapí (US hezounek Walker a řidič kamionu Wheeler). Světlým místem je hořká sarkastická pointa, která docela pobaví. O zbytku filmu se to dá říci jen ztěží.

Haeckel´s Tale (John McNaughton – Henry: Portrait of a Seriál Killer)

„McNaughton si obul Romerovi boty“ tak je prezentován tenhle snímek. Taky hned první věc, která je divákovi servírována je hrdě se tvářící titulek „In Association with George A. Romero“. Není tedy nutno zdůrazňovat, že tématem zůstáváme blízcí Romerovi. Ano, klasická zombie story na motivy povídky Clive Barkera. Jde o příběh vložený do jiného, nevýznamného. Odehrává se před několika stoletími v Americe, kde se student medicíny snaží přelstít smrt. Podobně jako Viktor Frankenstein (taky je o něm padne slovo). Zásadním se pro něj stává setkání s nekromancerem. Víra ve vědu je pro něj tím hlavním, proto nevěří pověrám o vyvolávání mrtvých. Že celý příběh vyvrcholí na hřbitově není žádným překvapením. Zajímavější je, co se na něm děje. Zkrátka ono košilaté rčení „láska až za hrob“ tu nabývá nových významů. Ženské hrdince zkrátka nevadí posmrtná ztuhlost mrtvých. Právě naopak. Tak mě napadá, jestli je to ještě nekrofilie, když to děláte s nemrtvým?

Haute tension - pohled na svět očima radikální lesbičky

Nejprve jsem premiéře filmu, který se honosil názvem Noc s nabroušenou břitvou, nevěnoval moc pozornosti. Zkrátka jsem nečekal nic převratného a to ani od Francouzů. Pak mi ale nedaly všechny ty vesměs nadšené reakce lidí v internetových fórech a nechal jsem zviklat k shlédnutí filmu. A tady je reakce. Ještě upozornění - pokud jste film dosud neviděli, raději dál nečtěte, nechcete-li přijít o pointu.

Haute tension dokáže překvapit. Už z prvních záběrů je cítit jakási nejistota, jednoduše neklid před bouří. V jednom záběru sledujeme rozesmáté hrdinky v autě, jak poslouchají rozjuchané italské diskohity, načež ve střihu se objeví farma v zapadajícím slunci, jejich cíl. Oproti předešlému výjevu ale farma nepůsobí nijak uklidňujícím dojmem (jako konečný přístav), mnohem víc jako by čekala na tornádo (za tuhle atmosféru můžou jednoznačně kukuřičná pole všude kolem – hned se vám vybaví americký jihozápad a vidláci, v závěsu Children of the Corn a Znamení). Samozřejmě že první šok následuje záhy a to v podobě z auta ledabyle odhozené hlavy. Když už jsem nakousl některé podobnosti s jinými filmy, ještě dodám další. Zatímco finální scéna s psychopatem a motorovou pilou dává jasně tušit, kterým směrem vítr vane, další výjev mi připomněl jiný film Toba Hoopera. Když Alex běží lesem s psychopatem v zádech, vyběhne na silnici, kde zastaví náhodně jedoucí auto a nasedne dovnitř. Naprosto totožná scéna je v Hooperově Eaten Alive. Jde o náhodu nebo skrytou poctu Tobu Hooperovi?

Co se týká napětí a vyznění filmu, atmosférické hrátky se tu vyskytují v různé podobě, hodně taky dělá hudba. Co mě osobně potěšilo, byla práce s příběhem a narativní hrátky s divákem. Alexander Aja se jeví jako člověk, který zná dobře hororová klišé a tak se jim buď vyhýbá nebo na nich s různým úspěchem parazituje – třeba hned v začátku, když jedna z hrdinek (Alex) v noci zastaví auto a vyběhne do kukuřičného pole, protože „tam někoho zahlédla“. Naprosto bezdůvodná akce ze strany Alex, která by v jiném filmu pravděpodobně přerostla v začátek nezajímavé smrti protagonistky, se tady obrátí jen v nevinný žertík – zkrátka si jen vystřelila ze své kamarádky Marie. Podobné „falešné“ momenty se ještě několikrát opakují, ale s různým výsledkem.

Pojďme dále. Když už tedy film přeroste v klasické postupné vyvražďování, události jsou nám předkládány prostřednictvím Marie, hlavní hrdinky filmu. Právě ona je svědkem první vraždy. Zajímavé je ale její chování, které se zdá na první pohled velmi iracionální. Nestane se, že by okamžitě zburcovala zbytek rodiny a varovala je před vrahem v domě. Místo toho se snaží tvářit, že tam vůbec není – uklidí po sobě pokoj, aby o ní vrah neměl ponětí, což se také stane. Teprve potom se snaží volat policii, přičemž je svědkem zavraždění dalších obyvatel domu, včetně dítěte. Její nepochopitelná snaha schovat se a nebýt viděna se nakonec ukazuje jako velmi racionální jednání v krizové situaci – zkrátka pud sebezáchovy zafungoval. Upřímně, kdo by v takové situaci nemyslel především na vlastní krk? Že se věci mají trochu jinak je osvětleno až zpětně, prostřednictvím závěru filmu (přestože je divákovi vodítko předhozeno už v úvodních titulcích).

Právě pointa je na Haute tension tím nejslabším, skřípajícím místem. Že se snaží za každou cenu šokovat a překvapit diváka, to bych i opomenul, dnes je to trend. Ale že to až tak hladce nezapadá do příběhu, to už je horší. Když na začátku Marie procitne ze snu, ve kterém viděla sebe pronásledovanou sebou samotnou, je nám vyzrazen celý princip, na kterém příběh stojí. Marie a vrah je jedna a ta samá osoba. V tomto světle se pak události vražd jeví mnohem srozumitelnější – proč vrah nevěděl, že je Marie v domě? Proč tak pečlivě dbala na smazání stop její přítomnosti v domě? Protože vrahem je Marie. Že celou dobu sledujeme jak vraha, tak i Marii se dá jednoduše vysvětlit tím, že celý příběh je sledován z hlediska té „zdravé“ části Mariiny rozpolcené osobnosti. Že je zrovna uvnitř auta a zároveň za volantem? Jen vidíme, co chce Marie vidět. Horší už je to v okamžiku, kdy se sama pronásleduje druhým autem nebo mlátí „vraha“. Občas to v příběhu skřípe.

Plusem filmu je, že vrahovo počínání je motivováno, což mi u jiných filmů podobného ražení často chybí. Marie je zkrátka lesbička zamilovaná do své kamarádky Alex. V okamžiku, kdy se projeví její duševní choroba, nic ji nebrání ve vyvraždění Alexiny rodiny, aby se nikdo nedostal mezi ni a Alex. Podkladů je k tomu už v průběhu filmu více než dost (rozhovor o mužích, při kterém se Marie drží až podezřele mimo téma s tím, že „není takovou běhnou jako Alex“; její následná masturbace taky dává tušit víc – mimochodem, tato scéna je prostříhávána s příchodem vraha – skvělé upozornění na spuštění jejího sexuálně motivovaného běsnění). Navíc, ve finále to Marie přizná.

Nejsem velkým příznivcem bodového hodnocení, protože mi přijde zavádějící. Na druhé straně chápu, že je potřeba se nějak jednoznačně vyjádřit k filmu. Haute tension je pro mě kvalitním, atmosférickým hororem, který není plný stupidních teenagerů a chyb. Hororem, ve kterém to místy skřípe, ale kterému jsem ochoten něco odpustit, protože se přece jen v lecčems vymyká. A takových zas do našich kin moc nechodí.

Horror Rock

S překvapením jsem minulý týden zjistil, že klasický horror punkrock ještě úplně nezmizel. Mám na mysli ten v čisté podobě, tak jak jej v devadesátých letech prezentovali Misfits. Misfits do dnes udržují svůj status něčeho legendárního, na trička s nezvyklou bílou lebkou se dá stále narazit na punkových koncertech. Že měli svého času velký vliv dokazuje i album Metalicy Garage Inc. – album coverů od různých muzikantů (namátkou Loverman Nicka Cavea, The Wait od Killing Joke nebo Atronomy od Blue Öyster Cult). Od Misfits na tomhle dvojalbu pochází hned dva songy – Die Die Die My Darling a Last Caress. Fajnový materiál. Ale to, co dělá Misfits tak unikátními (alespoň pro mne), je jejich sepětí s horory. Stačí jen letmo pohledem přejet přes názvy songů, aby bylo jasno – Vampira, Teenagers From Mars, Ghoul's Night Out, Astro Zombie, Night Of The Living Dead…

A teď k tomu objevu – pod názvem Calabrese se skrývá pozérsky vypadající trio s výborným stylem – už jen ten vzhled ala 50´ rebelové. Přesně ten typ grázlíků, kterým jsem v Pomádě držel palce, aby Travoltovy nakopali prdel. Je jasné, že nejde jen o čistý punkrock. Tohle je výrazně psychobilly a to nejenom kvůli účesům. Má to drajv. Na kontě mají zatím jen EP Midnight Spook-show (2003) a nově i album 13 Halloweens. Ten odkaz na Misfits je víc než zřejmý – zpěvák má podobně posazený hlas (hluboký, tahaný z až paty), punkové zadní chorály, songy odkazující k půlnočním filmům (některé songy jsou uvedené samply z těchto old movies)… Doporučuji projet si jejich webové stránky, už jen kvůli té stylizaci. Stačí kouknout kolem na plakátky - nádhera.

Arctic Monkeys jako další z řady módních výstřelků?

Vzhledem k tomu, že o Arctic Monkeys už se v širší míře začalo debatovat i u nás v ČR, nedalo mi to, abych taky nezareagoval. Důvod je prostý – názorová různost. Jako vždy, všechno má dva úhly pohledu. Na jedné straně nekritičtí rádobyobdivovatelé a na té druhé hnidopišští rádobykritikové. Že jsem urazil „opravdové“ fanoušky tím, že se necítí být členy ani jedné strany? Ale ne, pravý příznivec se přece nemusí vytahovat svou znalostí kapely, jde mu přece jen o dobrou muziku. Právě mediální výlevy jednotlivých názorových táborů na mě v poslední době fungují jako červená plachta na býka.

Skeptici a odsuzovatelé se projevují vesměs dětinsky závistivě, neboť ve svých článcích v převážné většině nezapomínají zmínit komerční úspěch alba a následně poukázat na nízký věk členů kapely (v překladu: „Takový usoplenci, zas vydaj nějakou pitomou desku, která se stane nejprodávanější od doby Bible, snobové se o ni zas porvou a za rok to vyšumí. Na koho si to hrajou?“). Tohle je problém mnoha i docela renomovaných hudebních kritiků z naší české kotliny – odsoudit kapelu v okamžiku, kdy se objeví první náznaky úspěchu. Jako by platilo, že v okamžiku, kdy se muzikanti vysoukají z naprostého undergroundového dna až do médií a mluví se o nich ve společnosti, už nejsou tak dobrými muzikanty. Co je tohle za postoje? Kdy si všechny ty přestálé bigbeatové máničky, které se bohužel nedokáží přenést přes minulost, uvědomí, že žijeme v přítomnosti, kdy tep doby udává množství informací, které jsme schopni přijmout – že je sláva generována prostřednictvím médií je samozřejmě pravda, ale stejně tak dobře média dokáží celebritu zase „odinstalovat“. Říká se tomu „agenda settings“ – média nastavují témata, o kterých se mluví. Kam tím mířím – jestliže Sunshine na začátku loňského roku, kdy vydali album Moonshover And Razorblades, možná přišli o několik „skalních“ fandů, kteří nezvládli „hvězdný přechod“ směrem k širšímu podvědomí společnosti, hodně nových zase dostali. Jenže dnes, po roce, může někdo říct, že by se něco změnilo? Jsou na tom Sunshine jinak než jak na tom byli před rokem? Před vydáním průlomového alba? Nemyslím, že by došlo k radikálnímu obratu.

Argumenty těchto „kritiků“ patrně často pramení z nedostatečné znalosti kontextu. Jedním z negativních rysů medií je i jisté vytváření snobismu – pak totiž platí: „chcete-li být in, mluvte o tom, o čem se mluví“. Proto má dnes každý potřebu vyjadřovat se k Arctic Monkeys (jak vidno včetně mě). Mám ale podezření, že dost často jde o lidi, které převážně minula první vlna zájmu o „Opice“ (mám na mysli období před vydáním alba, kdy už v Británii platila kapela za naprostou senzaci, schopná vyprodat stadion) a doslechli se o nich až po následném boomu.

Dříve jsem býval podobně tvrdohlavý, než jsem pochopil, že komerčnost ještě nemusí znamenat nutně rovnítko s poklesem kvality. Ono to odsuzování patrně asi nesouvisí ani tak s množstvím prodaných desek, jako spíše s faktem, že mnoho rádobyfanoušků nepřenese přes srdce, že naprosto neznámá kapela, díky které se cítili výjimeční („Jsem frajer, protože je znám a ty ne.“) se najednou objevuje i na obálkách tak bizarních časopisů, jako je třeba „Rytmus života“. Pak se hodí použít tradičně levičácké odsouzení systému a zaprodanosti k dolaru, než přiznat vlastní pozérství.

Na druhé straně mi ale vadí i skalní fandovství bez špetky zdravé kritiky. Hysterické výkřiky typu „nový Beatles“ a vzhlížení jak k novým mesiášům rockové hudby taky nějak nemusím.

Argumentovat tím, že něco takového tu ještě nebylo je dle mého scestné a hraničí se stejným snobismem a nafoukaností, jak v předchozím případě. Vždyť celá tahle kytarová vlna se nese v duchu retro zvuku. Koukněte na konec 60´ - The Who, Yardbirds; konec 70´ - The Clash, The Stoogees, MC5; celý 80´ - New Order, Siuxie And The Banshees, The Cure… mohl bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že už je vám jasno, odkud vítr vane.

A jak to vidím já? Arctic Monekys jsou velmi dobrým osvěžením v jinak téměř stojaté hladině kytarové záplavy. Opravdu originálních kapel je v ní po málu a Arctic Monkeys k nim řadím. Samozřejmě, že velkou roli sehrála příznivě nakloněná doba – boom kytarovek v reakci na nedávnou vlnu nu-metalu; kapely jako Interpol, Yeah Yeah Yeahs nebo Franz Ferdinand vyšlapali těm frackovitým kloučkům cestičku téměř až na horu, ale talent se Arctic Monkeys upřít nedá. Tihle usoplenci, kterým ještě snad ani nerostou vousy, znějí neobyčejně svěže. Schválně na kolik se na nich podepíše doba a jestli vůbec ustojí skončení tohohle mediálního humbuku. Řekl bych, že na to mají. A co si myslíte vy?

Design #1

Někdy se stačí podívat na běžné věci kolem z jiného úhlu a hned dostanou jiný význam. Úděl designu. To mě na něm právě baví. A upřímně řečeno, v jistých věcech jsem snob jako každý jiný – rád bych se obklopil stylovými věcmi, pokud by mi to finanční situace dovolila. Když jsem včera v hospodě v první třetině hokeje (Česko-Německo) na záchodě v mušli kropil tu malou mýdlovou krychli, došlo mi jak designersky vděčnej kousek krychle je. V ReDesignu ví své. Tahle společnost je známá třeba díky designu časopisu Živel (dokonce byl údajně zařazen do knihy o designu, ale jméno jsem zapomněl). Rozhodně zajímavá je nerealizovaná obálka časopisu Rock&Pop – lepší než současná.

Představovat Najbrtovu firmu by bylo asi zbytečné – filmové a divadelní plakáty, corporate design… mimo jiné je tu odkaz na Najbrtův performance projekt – duo Thomas a Ruhller.

Ale abych se vrátil nějakým způsobem k tomu, co jsem nakousl na začátku, přebírat věci běžné potřeby a stavět je do nového světla – na to je u nás profík Maxim Velčovský (pamatujete toho týpka s megaafrem z reklamy na Eurotel pár let zpátky? ). Jeho série keramických květináčů-gumáků nebo klasické plastové kelímky v keramickém provedení mají něco do sebe.

No, jak to tak vypadá, když je krychle designový objekt (ostatně jako všechno ostantní), znamená to, že i Krytonova hlava je design!

LEGO a horor

Jestli jste si jako malý hráli s chevou, lituju vaše dětství, protože tahle levná tuzemská náhražka LEGA vám moc na fantazii a kreativitě určitě nepřidala. Ti šťastnější mohli prožít zlaté chvíle s LEGEM a do umrtvení stavět, co je napadlo. Že to některé nepustí ani po letech, kdy by už dávno měli podávat krabice s LEGEM vlastním ratolestem je jaksi riziko. Ale výsledkem někdy mohou být naprosto kouzelné a zvrácené věci, kterými jsem se bavil o víkendu i já, a to dokonce aktivně.

LEGO filmy jsou hodně zajímavým fenoménem a fanouškovské nadšení nezná mezí. Z těch lepších kousků, co se válí na netu by vaší pozornosti neměl uniknout filmeček s vše říkajícím názvem Batman: Revenge – nic menšího než pocta Temnému rytíři města Gotham vyvedená v hranatých obrysech lego kostek. Včetně propracovaných světelných (!) efektů a batmobilu.

Ještě zajímavějším počinem (alespoň pro mne) skrývají stránky http://www.spiteyourface.com/dead/ . Srdce hororového fandy zaplesá nad nádherně provedeným béčkem, inspirovaným zombie filmy, kde si jednu z rolí střihl Pinhead (modří už vědí, že jde o filmovou sérii Hellraiser od Cliva Barkera). Finální masakr v podání armády LEGO-zombie je skvostný a to včetně příslušných gore efektů (sekáček na maso v těch správných rukou dělá divy). Mňam.

Mrtvolně zapáchající filmy George A. Romera

Po malé pauze, která trvala 20 let, se jeden z nekorunovaných králů hororu, George A. Romero, vrací opět k tomu, co načal už v roce 1968 – ke své mrtvolné „zombie“ sérii. K jeho stěžejním dílům zombie žánru (Night of the Living Dead, Dawn of the Dead, Day of the Dead) se v tomto roce připojuje i Land of the Dead – apokalyptická vize světa, kde smrt neznamená nutně konec.

Ale nejprve malý exkurz do historie, aneb jak dlouho už nehnijí mrtvoly v zemi. Zombie se ve filmu objevili patrně úplně poprvé v roce 1932, kdy Victor Halperin natočil film White Zombie v hlavní roli s Belou Lugosim (herecká legenda hororového žánru; mimo jiné první filmový Dracula). Inspirací se mu staly voodoo a kniha Magický ostrov J. Searbrocka pojednávající právě o voodoo kultu a jeho domovině, Haiti.

Za předchůdce bývá též někdy považován i Frankenstein – monstrum znovu přivedené k životu za pomocí vědy. Přestože se na filmovém plátně objevil již v roce 1931 (Frankenstein, rež. James Whale), je považování Frankenstein jako inspirace jak pro Halperinův film, tak potažmo pro celý subžánr zombie-filmů, velmi scestné. Frankensteinovské monstrum, přestože stvořené z mrtvol, má mnohem blíže k homunkulu, uměle stvořené bytosti jako je golem a podobně. Navíc jeho stvoření je úmyslné a za pomoci vědy, často složen z několika různých lidských „dílů“, na rozdíl od zombie, vznikajících de facto samovolně (zombie a frankensteinovské motivy splétá výborně dohromady hororová trilogie Re-Animator). Frankie není zombie.

Se zombie v hlavních rolích bylo natočeno mnoho filmů (namátkou I Walked with the Zombie nebo Revenge of the Zombies), zejména v období druhé světové války si získaly oblibu, protože se v nich odrážela dobová situace. Zásadní film měl ale teprve přijít. Rok 1968 není jen rokem vpádu vojsk varšavské smlouvy do Československa, ale i rok, kdy do kin přichází Romerův film Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead). Ještě černobílý snímek se stal naprostou senzací. Sledujeme tu skupinu lidí, kteří před krvelačnými zombie našli ochranu ve starém domě. Zombie neustále přibývají a jakékoliv šance na únik se snižují. Na naprosto minimálním prostoru (jen dům a jeho okolí) dokázal Romero vytvořit neobyčejně působivou atmosféru, když sledujeme hrdiny na pokraji nervového zhroucení, čelící náporu zombie. Film byl ale revoluční zejména svými přesahy, které šly mnohem dále, než kam sahají hranice hororového žánru. Soustřeďuje se tu na vykreslení psychických stavů hrdinů, kteří uzavřeni v malém prostoru domu, čelí silnému tlaku emocí. Nepřipomíná vám to reality show? Nejste daleko od pravdy. Zkratovité chování, záchvaty vzteku a bezmoci… to vše vede i k vzájemné nevraživosti mezi účastníky této „zombie-show“, dovedené do extrému, to když lidé otáčí zbraně proti sobě. Stejně tak se tu odráží i dobová situace ve Spojených státech, jako třeba válečná krize. Nádavkem je celý film neobyčejně dobře vypointován, ale víc vám říci nemohu, přišli byste o skvělý konec (není to zrovna happy end).
Zombie byly do té doby zobrazovány jako otroci, kteří se řídí pouze rozkazy svého pána – tvůrce. Jejich vznik souvisel s mystikou a náboženstvím kolem kultu voodoo. Romero přišel s novým typem. Ty stávající zbavil jejich závislosti na tvůrci – už stačilo jen umřít a jste zombie. Udělal z nich masožravé zabijáky, řídící se instinktem a zvířecími pudy. Přesto v nich zbývá dost z člověka (vzpomínky na místa a činnosti, které vykonávali za „živa“ – k tomu se Romero ještě několikrát vrátí). Navíc jim často ponechává rysy jejich původních profesí nebo specifické image – zdravotní sestra, hare krishna…tyhle detaily je polidšťují a zajišťují, že zombie není pouze monstrum, ale něco, co bylo dříve člověk. Romero nepřetrhává vazbu mezi člověkem a zombie, čímž více tlačí na pilu děsu. Ani jejich vznikem se zbytečně nezabývá. Žádná magie, prostě jen radiace z kosmu. Víc k tomu Romero nedodá. Nebo jednodušeji: „v pekle není dost místa“.
O deset let později se k zombie tématice vrací filmem Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead). Příběh je poměrně jednoduchý – přestože konec jedničky vypadal velmi optimisticky co se týče zneškodnění zombies, situace se v tomto pokračování vymkla kontrole a oni se šíří a zaplavují celou zemi. Lidé už nejsou nikde v bezpečí. Skupinka čtyř lidí se uchyluje do supermarketu, kde musí čelit nejen zombie, ale i příslušníkům vlastního druhu, kteří v apokalyptickém světě pozbývají jakýchkoliv zábran a civilizačních návyků.
Rozdíly oproti předchozímu dílu jsou hodně velké. Úspěch Night of the Living Dead přinesl Romerovi více peněz na realizaci pokračování. Jednak už není filmem černobílým (což ale jedničce dodávalo na intenzivnější atmosféře) a taky triky a efekty vypadají zcela jinak. Přibylo krve. Teď už se dá mluvit opravdu o splatter hororu – tělesná destrukce na mnoho způsobů, vnitřnosti ven, ostré předměty pokud možno dovnitř… na tom má podíl zejména Tom Savini, člověk, který převádí slova v obraz, tvůrce efektů například pro Pátek třináctého. Při pohledu na zombie a jejich odchlipující se části je jasné, že tu někdo odvedl dobrou práci.
Stejně jako bylo Night of the Living Dead psychologickou sondou do života lidí v krizové situaci, Dawn of the Dead je sociologickou sondou do života společnosti. Supermarket jako útočiště není vůbec náhodou. Jednak se jeví jako neomezený zdroj potravin a nezbytně nutných věcí, ale také jako simulace ráje, kde je vše na dosah a stačí jen natáhnout ruku. Supermarket jako ideální místo pro nedělní výlet (na rovinu, zažili jsme to všichni). Samotní zombies jsou samovolně přitahováni k jeho budově, což postavy komentují slovy: „Co je sem přitahuje?“ „Nějaký instinkt. Pravděpodobně něco, co znali za života.“ Romero tu tak otevřeně kritizuje konzumní společnost a jejího typického spotřebitele přirovnává k oživlé mrtvole.

Původní trilogii uzavírá Day of the Dead. Situace je už nadále neudržitelná, apokalypsa dostupuje vrcholu - zombies jsou v přesile, lidé byli vytěsněni do stok a podobných „úkrytů“. Také ústřední postavy filmu se ocitají v takové situaci. Vojenská základna skýtá přístřeší skupince vědců a vojáků. Hlavní hrdinkou se tu stává Sarah, členka vědeckého týmu, který se zabývá výzkumem zombie, ve snaze najít způsob, jak jim nejlépe čelit. Dostávají se ale do konfliktu s vojáky, kterým se nelíbí nasazovat život při chytání zombies pro pokusné účely. Prostě mozek versus svaly. Na přetřes se tu dostává frankensteinovské téma, kdy jeden z vědců, doktor Logan (čirou „náhodou“ přezdívaný Frankenstein…), se pokouší s úspěchem domestikovat jednoho ze zombie. Tvůrce a jeho monstrum. Tohle schéma vytváří na konci filmu milý paradox, kdy velitel vojáků, Rhodes, zabije většinu vědců, včetně Logana. Doktor je ale pomstěn právě „svým“ monstrem – divákovi sympatie se tak nutně staví na stranu zombíka, namísto Rhodese (nutno řící, že kapitán je opravdu padouch a smrt mu budete přát už od poloviny filmu).
A samozřejmě i tady nalezneme skrytý podtext, a sice psychologickou sondu podobnou prvnímu dílu – skupina lidí v uzavřeném prostoru, odkázaní jen na sebe. Situace je tu jen více prohloubena. V podstatě jde asi o nejslabší článek série.

Úspěšnost Romerových filmů je patrná i na množství remaků jeho filmů – v živé patrnosti jistě máte snímek Dawn of the Dead, který během loňského roku proběhl našimi kiny. Zack Snyder převzal námět a přizpůsobil jej novým technologiím. Předně udělal ze zombies krvelačné bestie tím, že je nechal pohybovat se mnohem rychleji, než je obvyklé. Už to nebyly ti pomalu se ploužící ubožáci, kterým by utekla i vaše babička po amputaci nohou.
Také první díl série, Noc oživlých mrtvol, se stal předmětem předělávky. Má ji na svědomí Tom Savini v roce 1990. Není vůbec náhodou, že to byl právě on. Tom Savini se podílel na Romerově sérii jako tvůrce zvláštních efektů (konkrétně Dawn of the Dead a Day of the Dead, plus nově i Land of the Dead).
Ani Day of the Dead se nevyhne současné vlně remaků. Nové zpracování je již ohlášené a na triko si jej má vzít Steve Miner, převážně seriálový tvůrce, který ale není v hororovém žánru žádným nováčkem. Jeho režijní filmografie obsahuje snímky jako Pátek třináctého 2. a 3. nebo Halloween: H20. Každopádně si na výsledek budeme muset ještě chvíli počkat.
Na závěr se hodí dodat, že ohlasy přišly i z Itálie, kolébky béčkových hororů. Osobitý styl gore našel příznivce zejména v osobách Lucia Fulciho, Umberta Lenziho a dalších. Dawn of the Dead byl v Itálii uveden pod názvem Zombie. Je to právě Fulci, který natáčí Zombie 2 (aka Zombie Flash Eaters). Příběh zasazuje do oblasti tichomoří, kolébky voodoo kultu, což se do filmu promítlo velkou měrou (a jsme zase na začátku, tam kde začal Halperin s White Zombie). Další pokračování (Fulciho Zombie 3, Fragassovo Zombie 4: After Death a D´Amatovo Zombie 5, nápadně připomínající Hitchcockovy Ptáky ) jsou jen chabými odvary tohoto žánru.

Land of the Dead

Riley: [about the fireworks] Put some flowers in the graveyard.
Charlie: Put some flowers in the graveyard. How come you call them that, Riley? I don't get it. There here ain't the kind of flowers you lay on the ground, these here are sky flowers. Way up in heaven....
Riley: That's why I love you, Charlie, 'cause you still believe in heaven.

Řekněme, že to vše, co jsem dosud napsal, byla pouhá předehra k tomu, co přijde teď. Nejprve byla Noc. Po ní nastává Úsvit, který přechází v Den. Teď nastává apokalypsa, protože je jasné, že z tohohle se lidstvo jen tak neprobudí jako ze špatného snu. Tohle už je Země mrtvých.
Zombie jsou všude a stávají se naprosto samozřejmou součástí každodenního života. Coby živý člověk máte jedinou starost – hlídat si, kdo v sousedství zrovna umřel, protože smrtí tady život nekončí. Po bojích, které nikam nevedli, se ukazuje jako jediné řešení naučit se žít společně po boku zombies. Město je rozdělené do zón, kde lidé žijí v centru a zombie na periferii. Centrum tvoří mrakodrap Fiddler´s Green s komplexem luxusních bytů, odkud místní bohatá smetánka vykořisťuje ubožáky dole na ulici – motivy silně čpící komunistickou ideologií, které omlouvá snad jen to, že bohatého kapitalistu hraje Dennis Hopper. Skupina velmi bohatých lidí v čele s Kaufmanem (Dennis Hopper) dodávají zbraně a vybavení, za což na oplátku dostávají z oblastí zamořených zombie luxusní zboží – alkohol, doutníky…(klasické „kapitalistické“ atributy). Jedním z takových „sběračů“ je i Cholo (John Leguizamo – skvělý například ve filmu Krvavé léto od Spika Lee). Jeho snem je vydělat si na luxusní byt ve věžáku. Samozřejmě že se smetánce tato jeho snaha nelibí. Cholo tedy vezme po hádce s Kaufmanem spravedlnost do vlastních rukou, ukradne těžce ozbrojený obrněný transportér a ujme se vyjednávání – buď mu Kaufman zaplatí nebo srovná mrakodrap se zemí. A do toho vstupuje ještě třetí strana, Kaufmanem najatý Riley (Simon Baker), který jako konstruktér transportéru a Cholův dobrý známý, zná jeho slabiny. Že to zatím není vůbec o zombíe, je docela trefný postřeh. Zombies (říkejme jim pro pořádek čtvrtá strana) si hledí jen svého – sápat se po lidském mase. Problém nastane, když si zombies začnou uvědomovat svou lidskou minulost, své návyky a chování. Zatímco Snyder v Úsvitu mrtvých nechal zombie pobíhat, Romero je i nadále ponechává těmi ploužícími se nebožtíky, ale vkládá jim do rukou předměty a zbraně. Svým způsobem tak navazuje na předchozí Day of the Dead, kde už byly náznaky tohoto chování naznačeny. Dává jim zkrátka schopnost učit se. Jeden příklad za všechny – lidé využívají ohňostroj k odlákání zombie, kteří strnule zírají na rachejtle na nebi. Na konci je ta samá scéna, kdy lidé v obklíčení zombies vypálí ohňostroje, ale s naprosto opačnou reakcí – zombies už to nezajímá a vrhají se do víru masakru. Že se mrtvoláci dokáží učit nové věci a pamatují si na své životy, z nich už činí víc než jen obyčejné hororové monstrum, protože už mají mnohem blíže k lidem.
Pokud by jste i tady chtěli hledat nějaký skrytý podtext, alegorii na současnou situaci ve společnosti, také by jste si přišli na své. Sám režisér podává vysvětlení: "Nocí oživlých mrtvol jsem nastartoval proces, jehož důsledky jsem si na začátku neuvědomoval. Nikdy jsem neměl v úmyslu vytvářet bezduché zombie škváry, mé filmy byly spíš kritikou poměrů doby, v níž vznikly. Příběh se možná neustále opakuje, pokaždé ale přináší něco jiného. Země mrtvých, jež vypráví o komunitě, která si myslí, že se může izolovat od zlého světa tam venku, jasně odkazuje k našemu ignorování hrozeb terorismu." Za pravdu mu dává Dennis Hopper, coby Kaufmann: „My nevyjednáváme s teroristy!“.
Slovo, které by vystihovalo tento Romerův film, je úspornost. Režisér tu neřekne nic zbytečně. Celý příběh je neuvěřitelně semknutý, místy se chce říct až komorní. Zbytečně se nezaobírá psychologizací postav nebo vysvětlováním jejich motivací. Že o postavách nic nevíme, je také samozřejmé. Kdo je Cholo nebo Riley, nikdo neví. S tím skvěle koresponduje scéna z vězení, kde se Riley ocitá společně se Slack (Asia Argento – dcera slavného Daria Argenta, další hororové legendy a Romerova blízkého přítele). V okamžiku, kdy se Slack rozhodne vyprávět svoje životní story, přeruší ji Riley slovy: „Ale mě nezajímá tvůj příběh.“ Popírá tak jedno z klasických klišé, kdy postavy melou o své minulosti, i když to není pro příběh nutně důležité. A podobných okamžiků, kdy Romero bere klišé do svých rukou a osobitým způsobem je otočí o 180 stupňů, je tu plno.
Perličkou je malé cameo dvou protagonistů hororové zombie-komedie Shaun of the Dead - Simona Pegga spolu s Edgarem Wrightem (samotný režisér Shaun of the Dead). V zákulisí se proslýchá, že jejich film udělal na Romera velký dojem a z toho důvodu se rozhodl oba aktéry zapojit do svého filmu.

I kdyby jste neznali původní filmy s této ságy, nic se neděje. Film obstojí i jako samostatný kus. Stejně tak znalci si přijdou na své, pár narážek se tu najde (třeba když Cholo mluví o vojenské bázi někde kolem Clevelandu, může odkazovat na Day of the Dead). Opravdu důstojné pokračování.

Země mrtvých (Land of the Dead, 2005)
Režie: George A. Romero
Hrají: Asia Argento, Simon Baker, John Leguizamo, Dennis Hopper, Robert Joy, Eugene Clark

Evropa a horor

Pod náporem hollywoodského mainstreamového hororu pro teenagery se může zdát, že horor má nejlepší časy za sebou. To by bylo ale hodně mimo mísu. Stačí se podívat do Evropy a je jasné, že tady to ještě žije (nebo spíš ne/žije, když jsme u hororu). V poslední době mě zaujala dvě jména, od kterých si dám líbit každý další film – jedno je britské a druhé španělské.

Neil Marshall je tím prvním. Uvedl se filmem Dog Soldiers, což je vlkodlačí záležitost ze Skotských výšin. Četa vojáků na rutinním cvičení narazí na krvavé zbytky a polomrtvého důstojníka speciální jednotky. Že záhy zjistí příčinu zmizení celé speciální vojenské jednotky, nemusím zmiňovat. Zbylí vojáci se opevní na přilehlé farmě a čelí nové hrozbě. Celý film si dokáže udržet atmosféru na velmi vysoké úrovni po celou dobu. Prakticky od úvodních titulků až do těch závěrečných se neustále něco děje. Přestože už od začátku jsem svědky útoků vlkodlaků (je jich víc), Marshall ukazuje jen tolik, kolik je nezbytně nutné – náznaky, záblesky drápů, rychle ukázaný profil vlkodlaka…což si drží víceméně po celou dobu. Víc tak může pracovat divákova fantazie. Stejně jako v dalším filmu The Descent (Pád do tmy), je hlavním tvůrčím prostředkem tma. V Descent sledujeme jednu „dívčí jízdu“, parta žen se rozhodne jít prozkoumat jeskyně. Než se objeví přítomnost „zla“ v podobě jeskynních monster, sledujeme „jen“ sestup do jeskyní. Ale samotný sestup do hlubin, do tmy, je natolik silně atmosférický, že akčnější část filmu silně přečnívá. Klaustrofobické situace, dohasínající světla, nemožnost útěku…ve stručnosti nejen funkční situace z filmu, ale i typické rysy obou filmů Neila Marshalla.

A teď to druhé jméno. Španěl Álex de la Iglesia nepracuje ani tak se strachem, jako spíš s příběhem a zejména s VELMI černým humorem. Společenství (La Comunidad) pojednává o domě plném podivných obyvatel, kteří čekají na smrt nájemníka. Čekají na jeho peníze, které vyhrál v loterii. Svou chamtivost maskují ideálem dokonalého společenství, pro které peníze chtějí. Než se ale nadějí, peníze jim vyfoukne nic netušící nová nájemkyně, čímž roztáčí běh intrik a událostí, často až groteskního charakteru (nezapomenutelná je postava místního retarda v masce Dartha Vadera). Skvělá pointa a černý humor, to je kořením tohoto filmu. Další zajímavý kousek tohoto autora, který jsem měl možnost shlédnout, (Day of the Beast) – příběh kněze, který rozluští Janovo zjevení (apokalypsa) jako datum nástupu Satana na tento svět. Čirou náhodou je to Silvestr, zrovna na milénium. Kněz se snaží kontaktovat Satana, aby jej mohl zastavit. A dělá to tím nejlogičtějším způsobem - pácháním zla. Vidět kněze, kterak okrádá žebráka o drobné nebo snažící se sehnat krev panny pro černou mši je neskutečně kacířské, ale hlavně zábavné. Pamatujete, kolik blouznitelů se před miléniem vyrojilo a prorokovalo konec světa nebo alespoň odlet s flotilou Aštara Śerana? Proč to vlastně zmiňuji – knězovo počínání totiž téměř až do konce filmu balancuje na hranici zdravého rozumu a nutí vás ptát se, zda na konci skutečně přijde Satan, nebo jestli náhodou nejde jen o šílenství jednoho kněze. Jeho naprosté „joudovské“ počínání tak totiž působí – například když s naprostou bezelstností přijde do supermarketu krást knihu o okultismu a následně praští ředitele žehličkou, protože to tak musí být. Právě tahle nejistota dělá z Day of the Beast něco výjimečného. Ale jak už jste asi vytušili z textu, Satan se nakonec zjeví, aby byl zase svržen zpět do pekla. Závěrečná point je i tady skvostná, na ty si Iglesia pravděpodobně potrpí. Samozřejmě hořká a nabitá černým humorem. Jak jinak.

Anketa

Co takhle malou anketu? Jako nový představitel agenta Jejího veličenstva, Jamese Bonda, byl vybrán britský herec Daniel Craig. Nic nového. Otázka je jasná – hodí se pro tuto roli? Jaké jsou jeho předpoklady? Ve filmu Po krk v extázi (Layer Cake) vystupuje v roli zločince s uhlazeným vystupováním, který nakonec převeze své společníky a sám vyvázne se zdravou kůží. Tahle role byla patrně jednou z klíčových při výběru, protože zde měl Craig dostatek prostoru k tomu, ukázat se jako sebevědomí, úspěšný muž kolem třicítky, ve všech možných škálách emocionálních poloh – od sebevědomých lehkovážných hrátek na hraně až ke sebezpytnému rekapitulování sebe sama. Navíc se tu producíruje v elegantních oblecích, v posteli má značně sexy dívku a místy se i ohání zbraní.

Proti tomu ale stojí samotný Craigův vzhled. Nejen dle mého nemá dostatek charisma, což je základním poznávacím znamením agenta 007. Spíše by se hodil na opačnou stranu spektra, tedy na arcipadoucha, neboť je více podobný Robertu Carlyleovi, který si před časem vysekl takovou roli v Jeden svět nestačí (The World Is Not Enough). Z dalších možných adeptů na prestižní místo agenta s povolením zabíjet by připadal více v úvahu Clive Owen. Dovedl bych si ho představit mnohem lépe jako Jamese Bonda. Také kombinace James Bond (Owen) a padouch (Craig) by mi zněla mnohem lákavěji. Ale nechme se překvapit (lepší než Connery ale stejně nikdo nebude). Dopadne podle Vás Daniel Craig jako George Lazenby (V tajné službě Jejího veličenstva/On Her Majesty's Secret Service), tedy propadák, nebo má na to stát se na dlouhou dobu představitelem Jamese Bonda?