I Am X – Praha, Lucerna, 29.4. 2006

Velká a dlouho očekávaná akce. Alespoň pro příznivce Chrise Cornera. Nebudu tu líčit, jak jsem přemlouval přátele, aby se mnou jeli (díky, Wéro), ani jak jsem se dostal k lístkům (díky, Wéro). Zkrátka 29. dubna ráno jsem vyrazil z deštivého Olomouce do podmračné Prahy na koncert. Špinavý, zarostlý a s vlasy nemytými. Tolik bezpředmětné okolnosti.

Lucerna. Nabitá k prasknutí. Modří už vědí, že tohle byla prestižní záležitost. A že se to nekonečné čekání vyplatilo. Čekání – jakési nikým nezvolené, přesto neustále vyslovované motto večera. Samotný koncert byl ohlášen na 19:00 – okamžik, kdy byl dav vpuštěn do sálu, když předtím vystál nekonečnou frontu u vchodu (stáli jsme tam od šesti). Následovalo čekání na předkapelu - Index nebo Indigo – stejně jako je zaměnitelný jejich název, byla i jejich hudba – zpěvák v plavkách a podkolenkách, bubeník s kytaristou v ženských šatech, tolik předskokani. Snažili se, ale tohle umí lépe The Liars (ne že by se „lhářům“ hudebně podobali, snad trochu prvnímu albu a to jen po ráně do hlavy).

Nemusím snad dodávat, že poté následovalo další nekonečné čekání. Ale stálo to za to. Jestli je to trik, jak dostat fanoušky do varu, tak zabral bezvadně. V okamžiku, kdy se Corner objevil na pódiu, bylo publikum jen jeho a mohl si s ním dělat, co chtěl. Pozérsky elegantní, ďábelský, s výrazem nevinného kloučka, kterým vám benzínem polije kočku a zapálí ji. Kamarádka mi vyprávěla o úžasné atmosféře, kterou oplývají koncerty Glena Hansarda. Že je to charismatický mladík, který ovládá publikum takovým způsobem, že mu stačí ukázat na jakoukoliv fanynku a ta mu hned odevzdaně předá svoje spodní prádlo. Myslím, že Chris má šarmu podobně a kdyby na mě ukázal, asi bych mu navzdory svojí heterosexuální orientaci taky odevzdal trenky. Ale mnohem raději bych je předával té slečně, která mu sekundovala na klávesy. Neskutečně nádherná klávesistka/suicide girl, jejíž taneční výstupy jsem s potěchou sledoval (kreace, co by se daly popsat jako „secesní robot“). Ženy v hudbě – na domácí scéně je pro mě jedničkou „malá“ Sonja, v té světové je to po včerejšku asi taky jasné…alespoň na chvíli.

Koupil jsem si triko

Ale teď k hlavní devize koncertu – zvuk. Zvukaři zaslouží pochvalu, málo kdy se totiž slyší tak čistý zvuk, skoro jako na desce (zvuková zkouška, která mu předcházela, když my jsme ještě čekali na vpuštění do sálu, prosakovala skrze strop až na ulici, kde jste se mohli bavit poznáváním jednotlivých tracků). Dvě desky, tolik má I Am X na kontě. Tu novou, The Alternative, přivezl do Prahy představit. Jde o čerstvou novinku (ale co to dnes znamená, když jsou desky venku dřív, než stačí oficiálně vyjít?). Playlist byl ale vyvážený, co do poměru nové/staré, ale i co do sestavení pořadí songů (čistě můj dojem, ale v okamžiku, kdy jsem zatoužil po Nightlife jako další v pořadí, tak hned zazněla). Bylo vidět, že fanoušci už znají i novou desku zpaměti. Člověk by čekal, že si Corner nechá ty nejznámější songy na závěr, ale on to nás pral už od začátku zostra (snad hned jako druhá zazněla Kiss&Swallow, při které usrkával z lahve víno/šampaňské? – just swallow).

Co se týče délky, aneb jak dlouho to vydrželi – cca po 50 minutách zazněl „poslední“ song, po němž si publikum vydupalo přídavky. Další čtyři písničky navíc, celkem tak 70-80 minut, pokud jsem dobře koukal na hodinky. Pak už nezbývalo, než si říct After Every Party I Die a jít domů.

Meeting nice people - zdravím Hathor@Arizel, fakt nebylo těžké vás přehlédnout nebo si vás splést s někým jiným. Pobavilo mě, jak jste si stáhli Chrise málem z pódia :)

Fotky z akce

Bratři Orffové – Olomouc, U-Klub, 25.4. 2006

Na Bratry jsem se vydal čistě z pragmatismu – vstup byl za babku a neměl jsem co na práci (ale přiznávám, že špetka zvědavosti tam byla). Krom jednoho songu, který kdysi vyšel na Algidance Chillout v Reportu (Onyta Almyim) a pár zlomků z netu, jsem je moc neznal. Poměrně zajímavě zní, ambient, downtempo, nu-jazz… nejsem moc zvyklý poslouchat tenhle typ hudby naživo na koncertě v sále. A ani samotní „Orffovi“ nebyli zrovna moc zvyklí hrát před publikem (jak sám zpěvák, Ivan, řekl: „Tohle je deska /Bingriwingri/ pro jedny uši“). Nicméně i z té zádumčivé, snové atmosféry dokázali posluchače několikrát vytáhnout (Vzduchem – až radioheadské kytary). Mým překvapením ale bylo, že na ně téměř nikdo nepřišel (celkem tak 40 lidí) – přitom v poslední době o krnovských Bratrech Orffových slyším docela často. Asi je to už znamením toho, že se pohybuju v moc okrajových vodách. Co naplat.

BEELINE & Pavilon M2

Olomoucká „patnáctka“ není zrovna optimálním prostorem pro hudební akce z důvodu prostoru. Sklepní prostory, klenuté stropy, kachličky – výsledkem je přezvučené prostředí. Na to ostatně včera večer dojeli Beeline, tahle poměrně nadějná a jméno si dělající kapela z Olomouce. Po zhruba čtyřměsíční pauze, během které se lehce obměnilo osazenstvo (odešla klávesačka, basák byl vyměněn), se zase vrátili na domácí pódia. Nevím, jestli to bylo akustikou, ale měl jsem dojem, že i songy prošly lehčí změnou (Once). Každopádně přidali trochu na výrazu. Mají velkou výhodu ve zpěvákovi, který dokázal občas překřičet přehučené kytary. No snad se vyhrají v nové sestavě do dobré podoby. Zatím musí začít zase od začátku, přestože už před změnami měli docela dobrý zvuk.


Beeline

Každopádně hlavním lákadlem byli královehradečtí Pavilon M2. Když jsem šel na koncert, moc v podvědomí jsem je neměl. Vybaven informacemi typu „čeští Radiohead“ nebo že jejich koncerty bývají většinou blbě nazvučené (byl i tenhle) a poslechem dvou songů z netu, jsem se vydal na koncert. Byl jsem docela překvapen. Řízná záležitost přecházející do melancholických (post-rockových? Co ty na to, Maxi?) poloh. Hodně náladové. Jak to komentoval jeden z mých kumpánů: „Tohle se ti zadře pod kůži a chytí za srdce. No není to lepší než nějaký zasraný Placebo?“ S něčím z toho se dá i souhlasit. Nehráli ale moc dlouho, celý koncert obou kapel netrval déle než dvě hodiny (zahrnuto i zvučení a ladění). Stejně jsem byl spokojený. Kdo by za 30,- Kč nebyl.

Pavilon M2

Seriály

Rodriguez se v posledním EXu v RefleXu (14, 2006) vyjadřuje k současné kinematografii v tom smyslu, že z Ameriky teď chodí mnohem lepší seriály než filmy. Já bych se dokonce nebál mluvit o seriálové renesanci. Opravdu v posledních letech přišlo na obrazovky několik kvalitních a nápaditých sérií počínaje Odpočívej v pokoji/Six Feet Under, Desperate Housewives, přes Ztracení/Lost, Prison Break (o tom už jsem se tu zmiňoval), animovaný Family Guy až po věci žánrovější jako je třeba Supernatural nebo 24. A nejsou to jen tyhle seríály, které mají vesměs všechny alespoň po jedné nějaké té akademické ceně. Možná škoda, že tahle seriálová vlna, která do jisté míry nakopla i naše televizní stanice k točení, se ještě pořádně nepřevalila přes obrazovky. I když, u mnoha z nich je to jen otázka času. Nova už prý koupila Lost. Bohužel to samé se nedá říci o starých britských a amerických seriálech, které tu pravděpodobně neuvidíme nikdy, přestože v jejich rodných zemích jde o skutečné kulty, přervávající mnohdy i po 40 letech. Postupně se do několika z nich nořím v rámci television studies. Pokud budete číst nějaké studie o recepci TV kultu, s největší pravděpodobností narazíte krom obvyklých Star Treků a Xeny i na Dr. Who, The Prisoner, The Twilight Zone nebo v sitcomech I Love Lucy či Gilliganův ostrov/Gilligan´s Island.

I Love Lucy – americká série z 50. let, která je americkými kritiky označována jako to nejlepší, co kdy vzniklo na poli sitcomu. Strukturně šlo o klasický sitcom – poklidné domácké prostředí, ve kterém sledujeme v nejrůznějších situacích dva hrdiny – Ricarda a Lucy. Tedy schéma, které přebírá mnoho dalších sitcomů – namátkou The Cosby Show, Ženatý se závazky nebo i Novákovi.

Významným na tomto seriálu byl zejména kontrast mezi Lucyiným přitroublým chováním a neuveřitelnou energií a nápaditostí, kterou dokázala vyvinout k uskutečnění svých záměrů a naproti tomu zcela běžná zápletka. Lucy působí směšně, protože mechanicky reaguje na stav bez přemýšlení, jak by následky mohli změnit další situaci. Vždy to začalo logicky, normální americká rodina 50. let dělá normální americké rozhodnutí. Lucy a Ricardo se dostávají do skutečných situací, které se mohou běžně stát komukoliv. Právě zobrazení obyčejné rodiny, americké posvátné instituce, prezentuje ideální verzi typické rodiny, s obyčejnými nedokonalými lidmi, kteří momentálně čelí sérii nerůznějších krizí – tedy snaha přiblížit se obyčejným lidem prostřednictvím hrdinů, kteří řeší stejné problémy jako v normálním životě. Za rouškou humoru se tak často skrývala mnohem hlubší témata, reflektující dění v soudobé společnosti (například bytová krize, mladé rodiny nucené žít v jednom bytě společně s rodiči… ). Také šlo o první sitcom vsazený do Kalifornie a ne do New Yorku, jak bylo tehdy obvyklé. Tento sitcom nepřinesl změnu jen v nastolení nových témat, ale byl nový i co se týče postupů při natáčení. Nebyl natáčen živě a vysílán do celé země, ale byl předtočen – jednak to znamenalo lepší kvalitu obrazu než při přímém přenosu, a navíc se nabízela možnost opakování dílu. Také namísto jedné kamery byly použity tři, snímající prostor z různých úhlů a v sekvencích.

The Prisoner – britský seriál okořeněný špionáží, akcí i špetkou sci-fi. Příběh je poměrně jednoduchý, o to však jsou zápletky rafinovanější. Tajný agent se zničehonic probudí v neznámém pokoji. Neví kde je, ani jak se tam dostal. Vše vypadá jako ordinérní britská provinční přímořská vesnička. Také je nikdo nenazve jinak než The Village. Agentovi je ponechána jeho volnost, není vězněn, přesto nemůže odejít. Vesnice funguje naprosto samostatně – má obchod, bar (vystižně nazvaný Cat and Mouse), radnici se zastupitelstvem (dokonce proběhnou volby, ve kterých je hlavní hrdina nominován). Zpět k hrdinovi - místo jména je mu přiděleno pouhé číslo. Číslo 6. Cílem jeho věznění je získat z něj informace, které má. V tom mají napomoci další obyvatelé vesnice – buď věznění nebo strážci, přitom nikdo neví, kdo je kdo.

The Prisoner se vyznačuje lineární narativní strukturou, která nabízí několik základních otázek[1] (na které údajně nebyly nikdy předneseny odpovědi) – o jaké informace, které číslo 6 zná, jde? Kdo stojí za celou vesnicí? Kdo je číslo 1? A moje vlastní – jak to skončilo? Co se týče výtvarného ztvárnění je seriál výrazně stylizován – jako nejvýstižnější přirovnání mě napadá Fantomas versus Alenka v říši divů – barevnost a design 60. let (jako všechna tehdejší doupata tajných organizací – v jeskyni, případně pod zemí, kruhové místnosti, oválné tvary, pastelová barevnost…). V kombinaci s poměrně surreálnou atmosférou a absurdními situacemi funguje bezvadně. K sympatickým absurditám patří například strážci v podobě obrovských bílých bublin (jen koule, nic víc, nic míň) – jednoduše člověka pohltí či znehybní.

Zajímavé je podívat se, kdo za The Prisoner stojí – Patrick McGoohan není jen představitelem hlavní role, ale zároveň producent, autor námětu a scénáře, v neposlední řadě pak režisér seriálu. Seriálu, který započal v roce 1967 a stal se kultovním, ale jako obvykle, nám v ČR o tom nikdo neřekl. Za malou zmínku o tomto seriálu můžeme považovat tradičně Simpsnovi a jejich postmodernistické tendence – pokud jste nechápali, nač je narážka závěr 3. dílu 12. řady (Muž, který věděl příliš mnoho – Homer je unesen na tajemný „Ostrov“, oblečen do vycházkového obleku, vyslýchán, uspáván a taktéž očíslován – číslo 5), tak teď můžete mít jasno.

Doctor Who – byl uveden dříve než Star Trek, přesto dnes leží poněkud stranou pozornosti (samozřejmě jen co se týče našich končin). Byl nepřetržitě vysílán od roku 1963 až do roku 1989 – celých 26 let. BBC v současnosti připravuje nové díly, což dokazuje nehasnoucí nadšení fanoušků. O co vlastně jde – doktor Who je jakýmsi cestovatelem v čase, což je mu umožněno pomocí stroje TARDIS (Time And Relative Dimensions In Space), vypadající jako britská modrá policejní budka. Samotný doktor není od pohledu moc akční postavou, ale spíše roztržitým vědcem, dandym nebo pobudou. Každopádně to neplatí zcela, neboť herců se vystřídalo několik a každý tuto postavu něčím obohatil. Na svých cestách Doktor potkává různé vesmírné rasy, proti kterým bojuje. Těmi nejznámějšími jsou Dalekové – roboti připomínající větší verzi R2D2. Krom toho, že nádherně analogovým hlasem pokřikují „Exterminate! Exterminate!“, jsou původně biologickým druhem (evoluce, řekl by Darwin). Dalekové jsou také součástí jednoho z celovečerních filmů – Dr. Who: Dalek´s Invasion Earth A.D. 2150, kde, jak naznačuje název, okupují Zemi (Doktora tu ztvárnil Peter Cushing, ovšem se seriálem jinak nemá nic společného).

Už svou dlouhou dobou vysílání (celých 26 let v kuse) musí být jasné, že představitelem Doktora nemohl být pouze jeden herec. Vystřídalo se jich celkem 8 (plus nový představitel v současnosti). A to nadmíru originálním způsobem. Doktor, coby příslušník rasy Timelordů (Pánů času) je mimozemšťan obdařený 13 životy. V praxi to znamená, že doktor několikrát zemře, načež se reinkarnuje do nové podoby. Každý Doktor tak představuje další charakterový vývoj.

Seriál má podobu epizod, z nichž každá má několik dílů (cca po 25 minutách – pro srovnání The Prisoner má díl po 50 minutách). Televiznost ze seriálu čpí na dálku. Jednoduché ateliérově kulisy a triky by samostatně nemohly obstát. Proto si Dr. Who svoji nedokonalost vizuální vynahrazuje na propracovanosti příběhu, vytváření komplexního světa se svými vlastními pravidly a nápaditostí. Navíc doktor je často vtipným glosátorem událostí, což přidává postavě a potažmo sérii nový rozměr.

Vliv seriálu je stále patrný i dnes. A to nejen fanoušky vynucenými novými díly, ale i inspiračním zdrojem, za který Dr. Who platí. Star Trek by mohl vyprávět – například Borgové mají svoji podobu v Doktorových soupeřích zvaných The Cybermen. Údajně i příběh o Vetřelci má své kořeny zde. Za zmínku stojí i scénáristická sekce seriálu – díly s názvem The Pirate Planet nebo City of Death pochází z pera Douglase Adamse (Stopařův průvodce po Galaxii).

Tím bych uzavřel tento seriálový výčet, alespoň do doby, než najdu něco nového.

---

[1] Fenomén v seriálech ustálený a odborně nazývaný „endlessly deferred narrative“ (nekonečně odkládaný narativ) – tedy několik rámcových otázek, jejichž vyřešení slibuje závěr seriálu (takže v Lost by tomu například bylo: kdo je s nimi na ostrově, co je Dharma, dostanou se z ostrova?…). De facto to, co Noël Carroll definoval ve filmu jako mikro- a makrootázky.

Hudební podhoubí

Nakopnut jarním počasím, dal jsem se do pátrání po ztraceném mládí a ve snaze zjisti, co se stalo s tuzemskými kapelami, které jsem poslouchal před pár lety, píšu tenhle příspěvek.

Díky Maxovi vím, že C ještě hrají. Zmiňovat se o nich nebudu, když už to udělal Max. Náhodou ale zmínil Waawe – něco, co bylo označováno jako post-prog-hardcore-noise-ambient… (ukázky tady: http://czechcore.cz/index.php?w=20&let=w). Každopádně svého času nadějná kapela. Poslední zprávy o nich jsou tři roky staré. Slibovaly světlé zítřky, nejsou ani ty temné. Dnes už je jasno - kapela ukončila svou aktivní činnost posledním koncertem 18.6.2004 na festivalu Miš Maš v Bojkovicích. Tři z nich hrají v C (éčkách). Jeden z posledních rozhovorů je tady: http://www.freemusic.cz/clanky/1747-waawe-psychedelic-noiseova-polevka-s-ambientnim-bujonem.html

Když už jsem začal Táborem a Freedimension Records, pomalu přejdu k podobně založenému Silver Rocket, kde je víc pro mě kdysi zajímavých kapel, u kterých s radostí dnes zjišťuji, že si kvalitu udržely. Anyway ( http://www.anywaymusic.com/ ), kteří teď vydali novou desku Dead End, mě zaujali HC/punkovým tempem a nasazením. Moje první setkání s nimi se uskutečnilo prostřednictvím alba Golf Club (2002). Watergates – našláplou zběsilou HC/punkovou jízdou si mě získali. The Fall zase znamenal zásah do černého pro moje emo období (taste: http://czechcore.cz/index.php?w=20&let=a). Dead End se ke mně ještě nedoneslo, tak příště.

Wollongong (http://wollongong.4fans.org/) - song Mediacide – HC punk´n´rollové běsnění, které nevyrovnanou osobnost v dospívání zdrtí svou strohou jednoduchostí a drajvem. Stále je ke stažení na webu, doporučuji začít tím. Know Evil (2001) - řadovka. Poslední věc Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism má datování 2005. Od té doby ani zmínka.

Pokračování příště.

Saigon Tribute

Když budete hodní a bude se mi chtít, dám vám sem celý komiks. A jen tak mimochodem, může se mi tu prosím podepsat každý, kdo sem zavítá? Jen bych si rád udělal představu o návšťevnosti (nechci být jako tenhle, který si ta čísla v počítadle ťuká sám).

Dracula Has Risen From the Grave (Freddie Francis, 1968)

Že je Dracula jedním z nejrecyklovanějších hororových témat je jasné už od éry němého filmu. Série kvalitou různých verzí má však několik stěžejních bodů. A myslím, že moc nezkazím, dovolím-li si je spojovat s konkrétními představiteli. Tím prvním zásadním hercem, který Draculovi vtiskl eleganci maďarského šlechtice a nonšalantní projev navenek, je bezpochyby Bela Lugosi. Díky Browningově filmu a příznivé době 30. let, kdy se v Hollywoodu konstituoval žánr jako takový, stal se Dracula a potažmo Lugosi jedním z „oficiálních“ představitelů hororu.

Tím druhým, neméně slavným a pro mnohé dodnes nepřekonaným představitelem hraběte Draculy je Christopher Lee. Jméno bytostně spjaté s hororem díky anglickému Hammer studiu. Při svém ztvárnění Draculy vychází z Lugosiho, ale i z Maxe Schrecka, přičemž přidává svoji trošku do mlýna (či rakve, chcete-li) v podobě anglické strohosti a gentlemanství, kontrastující s náhlými výboji živelné energie. Přesně v takové podobě se objevuje ve filmu Dracula Has Risen From the Grave.

Rozebírat tenhle film do detailu nemá cenu (a upřímně řečeno, ani se mi nechce). Takže přidám jen pár postřehů. Předně jde o volné pokračování (nebo spíše článek řetezce) filmu Dracula: Prince of Darkness, kdy je Dracula uvězněn v ledu na dně skalní rozsedliny. Krev jej ale opět probudí k životu a princ temnot se vrací mezi lidi. Syžet je svým způsobem stále stejný – opět se objevuje motiv Draculovy cesty za svou obětí a její následné odvlečení na své sídlo, stejně tak i obě ženské hrdinky jsou zobrazeny coby archetypy čistoty, neposkvrněnosti (Marie) a živočišné nespoutanosti, pudovosti (Zeena). Tohle najdete ve většině filmů na motivy Draculy – od Murnauova Nosferatu až po Draculu 2000.

Hlavní devizou filmu je, jak už jsem naznačil, herecký projev Christophera Lee (démonický, chce se říci) a pak výrazná barevná stylizace v podobě nejrůznějších filtrů (díky kameře Arthura Granta) v kombinaci se skvělými kulisami – gotické sídlo Draculy sice neuvidíme zevnitř, ale zastavíme se na jeho terase přede vchodem, která je už sama o sobě impozantní co do stylizace vzhledem k filmu.

Jen tak na okraj – všimli jste si někdy, jak je jednoduché navodit ve filmu atmosféru doby dávno minulé? Sláma je klíč. Potřebujete středověkou vesnici? Rozhoďte po zemi slámu. Potřebujete 18. století? Rozhoďte po ulicích slámu. Je libo vesnici ze začátku 20. století? Slámu. Starobylost nebyla nikdy snazší.

Opět zopakuji, že Lee je tu neobyčejně působivý, abych se dostal jinému tématu. Stalo se mu jako herci velmi nepříjemná věc, totiž že byl zařazen fanoušky coby hororový herec, přestože tomu tak nebylo zcela. Zaškatulkování mu nedalo moc prostoru projevit se v jiných rolích. Schválně na kolik starších filmů, kde hrál, si vzpomenete? Jak sám říká v jednom rozhovoru: „(…) hororové filmy představují pouze 10 procent z mé celé kariéry, ale měli na diváky takový vliv, že si mě lidé automaticky spojují s tímto filmovým žánrem.“ Dodává dále: „Bohužel, v té době jsem se cítil velmi frustrovaný, protože natáčení v Anglii bylo extrémně konzervativní, velmi opatrné a enormně konkurenční. A já uvízl (…). Lidé měli ty nejpošetilejší poznámky o tom, proč nemohou mít Christophera Lee ve svém filmu, protože by si pak každý myslel, že je to další z ´těch´ filmů.“ Proto se Lee vrátil k hororu. Přestože se mu nakonec přece jen podařilo oprostit se od své hororové pověsti, i nadále si na něj největší nároky dělají právě hororový fanoušci. Přitom coby Scaramanga, úhlavní padouch a protihráč Jamese Bonda ve filmu Muž se zlatou zbraní, se lehce vymanil (pravda, zase hrál padoucha). Mnohem větší a vážnější role se mu naskytla ve filmu Airport ´77. Jenže tyhle filmy nemají tak silnou základnu oddaných diváků…