Desítka nej obalů alb dle Guardianu

Guardin se rozhodl vybrat deset nejoriginálnějších a nejzajímavějších hudebních přebalů, ve snaze odpovědět na otázku, jestli download generace už pomalu tuhle výtvarnou stránku hudební produkce nezabila. Pořádně si je můžete prohlédnout přímo tady. O co víc zajímavé je, že se nesoustředili jen na mainstreamovou produkci zasycenou vesměs sterilitou, ale zabrousily do nejistých vod na periférii. Na prvním místě totiž figuruje německé elektronické „acid“ duo Funkstörung. Obal si prohlédněte důkladně, není jediný – ještě k tomu patří celá kniha alternativních návrhů. Ostatně přidávat další doplňky je dobrým zvykem, jak vidno z dalších nominovaných – U2 dodávají rovnou knihu (koneckonců tohle u nás praktikují i Tatabojs). Dalším sympatickým členem téhle desítky jsou francouzi Nouvelle Vague – mám je rád, je to osobní (strašně si potrpím na zpěvačky s podmanivým sexy hlasem).

Reptilicus

Existují dobré dobré filmy, špatné dobré filmy, dobré špatné filmy a špatné špatné filmy. Nic mezi tím. Na dobré koukáte ze samozřejmosti, na špatné proto, že vás mohou překvapit, že jednoduše mohou pobavit i jiným způsobem, než jak režisér původně zamýšlel. Baví vás toporné hlášky herců, špatné triky, stupidní střih… ale tohle všechno dohromady může fungovat. Třeba jako Shark (viz níže).

Exotika táhne. Pořád funguje jako dobrý artikl film „odjinud“ (třeba Noční hlídka jako ruská odpověď na hollywoodské blokbustery, nebo celý ten asijský boom). Zvědavost dělá své. Proto jsem přetrpěl hodinu dvacet dva minut s Reptilicusem (Sidney Pink, 1961), protože jde přece o „dánský monstr film na způsob Godzilly“.

Stručně: Je objeven ocas prehistorického zvířete, který se dokáže zregenerovat do celého ještěra. Drak jako vystřižený z germánské mytologie (i s křidýlky). Proti němu je i drak z českých pohádek krvelačná bestie. Fakt. Výtvarníkům asi moc nezaplatili, protože scéna, kdy Reptilicus žere člověka, vypadá jako….pamatujete ty Gilliamovy animace v Monty Python? Tak takhle dobře ne. Proto je to asi jen jediný ještěrem sežraný člověk ve filmu.

Jinak nulová akce a gradace děje. První polovinu filmu se ocas regeneruje, ve zbytku filmu se ho snaží zabít (už ještěra, ne ocas). Přitom film měl patrně k dispozici hodně peněz, neboť neustále operuje s armádou a její technikou, samé výbuchy, na každém rohu dělo nebo tank… Kdyby se režisér vykašlal na monstrum, co vypadá jak housenka, mohl z toho být slušný válečný film.

Můžete namítnout, že Ed Wood taky dělal špatné filmy. Jo, dělal. Ale z jeho filmů aspoň koukala velká dávka nadšení pro to, co dělal. S nezanedbatelnou porcí pokory a úcty k všem těm starým hororovým filmům (třeba Bela Lugosi a následně Woodova snaha uplatnit jakékoliv záběry ním, i když byly naprosto mimo). To ho alespoň trochu ospravedlňuje. Z téhle dánské ještěrky kouká jen zkažený den a vředy. Ne, Reptilicus je jednoznačně špatný film. A ponaučení? Image je na nic, Sidney Pink je loser a na cizí země bacha.

Laser Mission

Další krásné béčko prodchnuté exotikou. Komunisté ze SSSR a Kuby, američtí tajní agenti, němečtí teroristé, největší diamant světa, profesor Braun jako kapacita na laserové zbraně a to vše v nádherném prostředí Angoly a přilehlých pouštích. Tradičně slovo pro distributora:

Svět vzruší události: právě ukradli největší diamant na Zemi a unesli profesora Brauna, nejuznávanějšího experta na laserové zbraně. Americký zvláštní agent Michael Gold je zajištěn sovětskou rozvědkou KGB na letišti v Kavanze. Rusové ho usvědčí jako špiona a odsoudí k smrti. Michaelovi se na poslední chvíli podaří popravě uniknout. Jeho úkolem je najít hledaný diamant a zachránit Brauna. V této nelehké misi mu pomáhá profesorova přitažlivá dcera Alissa. V patách jsou jim nejen příslušnicí KGB, ale i bezcitný obchodník se zbraněmi Eckhardt. Tomu se podaří Michaela i Alissu zajmout a uvěznit v diamantovém dole. Situace je téměř beznadějná…

Wow. Ta nostalgie mi vhání slzy do očí. V devíti letech byl tohle jeden z mých nejoblíbenějších filmů, který jsem citoval ve škole o přestávkách („Nevíte, kde bych tady sehnal cigarety Havana?“). Tak popořadě. Herci: Německo-americká produkce sehnala opravdové hvězdy (bez ironie) – Brandon Lee jako typicky lehkovážný a sebevědomí agent Michael Gold – hvězda č. 1, Ernest Borgnine, jeden z těch Peckinpahových dvorních herců (Wild Bunch, Konvoj) jako lehce roztržitý profesor Braun – hvězda č.2. A svým způsobem i Debi Monahanová je hvězda, aspoň co se výstřihu týče.

Příběh samotný: pokud jej mám nějak charakterizovat, tak je to jednoznačně akční špionážní thriller s prvky slapstickové komedie a westernu. Obvyklá dávka nesrovnalostí a logických mezer je na snesitelné úrovni. Ta komediální rovina se to čí jednak kolem „vtipných“ poznámek hlavních hrdinů a jednak kolem dvojice kubánských vojáků, seržantky Roberty a vojína Manuela. Tihle dva jsou zdrojem všech fórků, protože to jsou typické figurky dvou nekňubů (Manuel: „Seržante, ale vy jste ženská!?“ Roberta:„Vždycky jsem byla, ty blbče!“ Manuel: „No tím líp, seňorito“ ). Leeovo hláškaření nemá chybu – těm perlám se budete smát (to pro tu jejich nechtěnou sebeparodii). Padouchové mají něco do sebe – německý dobrodruh a obchodník se zbraněmi Eckhardt je jen figurka, moc se tam neobjevuje, taky na konci hned umře. Kališnikov, důstojník KGB, to je jinej borec. Nejenže je to drsňák, který nechá na konci vyhodit do vzduchu diamantový důl plný otroků bez mrknutí oka, on je to záporňák se vším všudy, co neumírá hned na poprvé. Důstojný soupeř pro Michaela Golda.

Jinak je to už klasika – výbuch, přestřelka na základně, honička v autě, útěk, přestřelka, útěk, schování se v hotelu, sex, pronásledování, honička v autě, cesta pouští, přestřelka před velkým finále, setkání s padouchem, padouch mluví, zabití padoucha, útěk, přestřelka, zabití padoucha (stále není mrtev), přestřelka, zdánlivý konec, zabití padoucha (pořád není mrtev), výbuch, konečné zabití padoucha (už je mrtev), příjezd šéfa, po masakru „vtipně“ odlehčený konec. The End.

Shark

Když sem Intersonic začal po revoluci chrlit všechna ta béčka, od Hongkongu po USA, jako malej jsem je hltal všechny s nadšením. Shaw Brothers a jejich Shaoliny, celé série Ultra Force a Red Force, Tygří spáry, Laserová mise, filmy se Cynthií Rothrock… Když jsem tyhle filmy po letech vytáhl ze skříně, začínám se zase chovat jako malej. Ty filmy mě pořád baví. Je ale pravda, že teď už jiným způsobem. Ta naivita některých béček je úžasným zdrojem zábavy. Stejně tak jsem se včera bavil u Žraloka (Shark, 1987). Luxusní béčko, které nezapře italskou produkci.

Hlavní hvězdou tu je béčkař Treat Williams (dokonce si zahrál u Woody Allena – Hollywood Ending). O co vlastně jde – nemůžu si odpustit text distributora: Ráj se stává peklem – právě na Cancune, klidném místě mexického pobřeží. Zde, u věčně modrého moře, chce David Ziegler začít nový život a zapomenout na minulost. Klidný život však netrvá dlouho. Peklo vypukne, když Davidovi doručí disketu od bratra Jamese, kterou by měl bezpečně ukrýt, protože obsahuje politicky důležité informace. Existuje jenom jedna skrýš – v břichu žraloka. Tím by byla pro Davida celá věc skončena, kdyby se jistá mimořádně zainteresovaná osoba nesnažila tuto disketu získat – a to jakýmkoliv způsobem. Stopy vedou rovnou k Davidovi.čas zúčtování se blíží…

Tak po pořádku – nejde o disketu, ale CD se záznamem odposlechu. Když pominu německý dabing přebitý brněnským rychlodabingem v čele s Alešem Zbořilem (což je samo o sobě komedie), zůstává příběh, který je natolik triviální a naivní, že by se za něj nemusel stydět ani Tony Jaa. Že je žralok schopen sežrat cokoliv, je známá věc (třeba Čelisti). Ale „bezpečně schovat“ CD do žraločího trávícího traktu je jako schovat to do popelnice v den sběru odpadu. Na nic. Logické mezery v těch nejzákladnějších věcech jsou samozřejmostí – třeba útěk hodný Houdiniho, když James prchá v karavanu, načež když je zastaven na dálnici, už v něm není. Uprchl. Jak a kam na dálnici? Scénář má u mě bod. Tolik kokainu, co je z něj cítit, byste nenašli ani u pozdního Packinpaha. Památná hláška prsaté blondýny: „ty jsi jako policajt? Haha, teplouš.“. David se chystá potápět pro kufřík s diamanty: „Paco, kdybych se nevrátil, udělej mi laskavost…kup si nový oblek.“ Ale nic se nevyrovná hospodské rvačce, což má být pravděpodobně variace na Buda Spencera s Terencem Hillem, v kombinaci s groteskami od Chaplina, která skončí usmířením – „Chlapi, už dost. Tequila a pivo na mě pro každého“ – tomu říkám zvládnutí situace. A to finále!!! Honička v jeepech po pobřeží, chytání banditů do pastí ala Indiana Jones, přestřelka, výbuch a finální zápas pod vodou. Ano David musí ještě zabít „jednovokýho“ žraloka. Podmořské scény jsou ale tím nejlepším ve filmu. Vážně jsou dobře udělané. Souboj se žralokem dokonce připomíná býčí zápasy. Italská produkce ve mně vyvolává představu buď komedií s tlustým účetním nebo kýbl krve a střev. A fakt tu dokonce je něco jako gore efekty – film otvírá souboj se žralokem, kde figuruje potápěč a ukousnutá noha (ještě spořádá Davidovu přítelkyni ve zvlášť emocionálně vypjaté scéně).

Takhle možná to vypadá, že tenhle film bych nedoporučil ani nejlepšímu nepříteli, ale opak je pravdou. Tohle je bezva film na večírek, bavil jsem se celých 90 minut. Klidně bych z tohohle filmu nechal udělat kult. Kulty vznikaj kolem špatných filmů. God bless Intersonic.

Monty Pythons Flying Circus, epizoda 31:

Naprosto s vámi souhlasím, jakou má cenu jezdit do cizinu jako dobutek? Chci říct, jsem zhnusen ježděním do cizinu jako dobutek, nechat se vozit v autobusech mezi samůmi zpocenůmi buranu z Ketteringu nebo Coventru, všichni v čepičkách, vestičkách a s tranzistori,se Sudnai Mirrori,co si furt stěžují na čaj:"Vůbec ho tu neumějí,kdepak, to není jak doma",a v bufáčích na Mallorce chtějí hranolki a anglickí pivo a kalamári s knedlíkem a sedí ve froté pláštích a plácají si Panthenol na svá zpuchlá, podebraná těla, protože to "první den přehnali"! Ano. Naprosto s vámi souhlasím... A k tomu vás naženou do těch nekonečných Miramaru a Bellevuů a Continentálů do těch mezinárodních luxusních kamrlíků s pivem Watney's Red Barrel a u každého bazén po okraj plný špekounských německých podnikatelů, co si hrajou na akrobaty a stavějí živé pyramidy a straší děti a cpou se ve frontách, a jak nejste u stolu přesně v sedm, už jste propásli mísu s instantní Campbellovou houbovou polévkou, prvním to chodem na mezinárodním menu, a každý čtvrtek je tam v baru debilní kabaret s nějakým vychrtlým cigošem, co má dvacet čísel přes boky, a s nějakou sádelnatou krávou s napomádovanými vlasy a velkou prdelí, a oba předvádějí flamengo "pro cizinci". Pak tam máte nějakou huhňavou písařku z Birminghamu s průjmem a tvarohovýma nohama a talošský pingly, co maj chlupatý nohy do "o" a říkaj si Manuel, a jednou týdně na výlet na místní antický zříceniny, kde seženete "čeriádu" a rozteklou zmrzlinu a hnusný pivo Red Barrel,pak vás jednou večer vezmou do místně vykolorovaný restaurace s místním koloritem,a když vás uvedou, sedíte vedle grupy lidí z Rhylu,co do zblbnutí zpívá dokola "Torremolinos,Torremolinos..." a stěžuje si na jídlo: "Ou, to je ale mastné, že?" a pak vás přitlačí ke zdi namazanej zelinář z Lutonu s automatickým foťákem a sandály od dr. Scholla a s úterním Daily Expresssem a ten pořád mele a mele a mele o tom, jak by to u nás měl vzít do ruky Ian Smith a kolika jazykama mluví Enoch Powell, a pak všechno poblije kolou s rumem. A posílají kolorované čumkarty míst, o kterých ani nevědí,že tam nebyli: "Všem z čísla 22,počasí nádherné, zaškrtli jsme křížkem náš pokoj. Kéž byste tu mohli být. Hrozně tu mastí,ale našli jsme si malý podnik v jedné zapadlé uličce. A tam seženete náš Red Barrel a sýrové a cibulové čipsy a harmonikář tam hraje..."

Tohle je pro mě důkaz o jejich nadčasovosti. Monty P. přeběhli dobu.Tahle upřímná floutkovost si v ničem nezadá s úvodem z Trainspottingu, protože se v ní stejně zrcadlí naprosto přesná charakteristika doby, kultury, civilizace, čeho chcete. Tohle je to, co se snaží do světa posílat všechny ty kytarové zázraky dneška a přitom nedělají nic jiného, než že papouškují slova svých otců a matek. Vždyť tenhle text vznikl koncem 70. let. V době, kdy punkáči jako The Clash nebo UK Subs začínali po pódiích rozbíjet kytary a nezpívali o ničem jiným, než o tomhle (jak já miluju ten song od The Clash – Lost In The Supermarket – tak pekelně přítomnej).

P.S. ty chyby tam fakt patřej, je to jen snaha o překlad těch lignvistických fines

Backstabbing

Už mě ty kytarovky pomalu serou. Sorry, jsem už asi úplnej antikrist, ale nemůžu se zbavit pocitu podlézavosti ze stran UK a US scény. Ne, to je blbost. Možná se přestávám orientovat v té záplavě kapel s THE na začátku a nejlépe se S na konci (The Strokes, The Prostitutes, The Redcoats, The Subways, The Rakes, The New Pornographers…). Taky blbost. Jen jsou všechny tak nějak stejné (taky blbost). Prostě mi tu chybí kapela, která by doopravdy měla koule. Ne jen ty na pěšinku učesané floutkovské partičky, které se snaží tvářit drsně street coolově (The Paddingtons, Babyshambles) a na rockery si jen hrají (co je to rocker? Ozzy Osbourne? Ne, díky). Pak ukňučené kapelky, co hrají na city ala Radiohead a Coldplay (Bright Eyes, British Sea Power). Sólisty typu Sufjana Stevense (říkám, že do roka skončí jako James Blunt), britpopíkáře odkudkoliv jen né z Británie (The Bravery), postnewwavepunkery jako Kaiser Chiefs, The Razorlight, The Subways. Nové objevy, které se snaží o to samé jako ti před nimi – Franz Ferdinanda sledují jak Arctic Monkeys, tak Editors. Ještě jsem zapomněl na ten novej folk_rock_punk_nevím_co_styl_from_the_village jako hrají Wolf Parade, The Coral, Bees, nebo The Zutons. Všechny tyhle kapely jsou dobrý. Ne, jsou výborný, vynikající, marvelous, amazing, ale Fakt tu není originální kapela, která by hrála tvrdší muziku v tomhle ražení, na těchle kytarovo-punkovejch základech s novym zvukem? The Faint jsou ok, Nine Black Alps taky, ale je to možná sterotyp. Death From Above 1979 maj fajn album remixů – tohle má koule. Nebo aspoň ví, na co je maj. Prostě mi nevemete, že nejlepší deskou, co tu loni byla, je pro mě docela paradoxně deska české kapely (kdo by to byl řek do země, jejíž hudební průmysl většinou chytá jen odhozené kosti z UK a US?). Sunshine - Moonshower and Razorblades.už to bude rok, co vyšla, a od té doby se mi ještě neohrála. Malej zázrak. Tohle je moje bilancování loňskýho ro(c)ku.

Yeah! New York

Se snadno zamiluju. Asi pro to, že mám takovou slabost pro křehký zpěvačky, co by vám klidně vrazili půllitr do krku, protože se na ně blbě koukáte. Asi trpím tím ochranitelským syndromem. Karen O je ten typ. Jako Petit Sonja na černo. Sorry, zapomínám na název, yeah?! Tady ho máte Yeah Yeah Yeahs. To jste už museli slyšet. Aspoň zdálky. Taky New York. Taky stejná škatulka jako The Liars (však se znaj, listen song Maps, Karen vám řekne víc). Art-punk (boha jeho, která hlava tyhle subžánry vymýšlí?). Kytarovka se zběsilostí lokomotivy od Lumiérů. A že to byla tehdy síla. EP Machine, deska Fever To Tell. Charakterizuje se sama - They found her under the sea, she said she came form the cell block three. (Mystery Girl). Do kolonky similar artist si pište – Le Tigre, Juliette and The Licks, The Kills, The White Stripes. Postoje jsou jasný – I´ve been working on a piece that speaks of sex and desperation (Art Star). Mám rád tyhle pózy. Nedoporučuju do auta a pro slabý povahy, mohly by se začít klepat v epilepsii. Zas tak ostrý to není (ale můj vkus neberte vážně, člověk co se podepisuje Vrm Vrm mazlíčkové musí mít nutně posunutý žebříčky hodnot). Yeah! New York. Konec konců, tam to stejně všchno začalo, když před 40 lety (asi tak) otevřeli CBGB klub a punk se začal šířit (co ty na to, Pati Smith? Co ty na to, Iggy Pope? Co ty na to, Ivane Králi?).

Be Sick, Listen To Nice Music(k)

Vrm Vrm koťata, s křížkem po funuse, ale přece. Nějak jsem došel k závěru, že je potřeba začít to nepřeberné množství nové muziky přebírat a posílat dál. Válí se mi v přehrávačích, počítači a tak všude kolem, prostě to budu filtrovat ven. Je škoda, že by se to nemělo dostat mezi lidi.

Pokud nejste slepí ani hluší, musí vám být jasný, že celá ta současná floutkovská scéna, co je najednou tak in, má něco do sebe. Jméno: The Liars nejsou jiní. Nebo možná jo. Něco jako chlapci z umělecké školy (fakt byli) a špína z metra (skoro na to vypadaj a zní). Něco, čemu se dá říkat art-punk nebo post-punk (sorry za ty škatulky, čtenář si žádá), zvukově viz též TV On The Radio, Yeah Yeah Yeahs, možná trochu Atari Teenage Riot, bordel a staveniště za městem plný ukrajinských dělníků. Místo: New York City. Co maj za sebou: dvě alba – They Threw Us All in a Trench and Stuck a Monument on Top (2001) – víc punkovějšího brajglu, co je strašně chytlavej, protože je neohranej (upřímně řečeno, musíte si zvyknout).

They Were Wrong, So We Drowned (2004) – monotónní linky, skřeky, elektrobugr, kytary. Víc nepotřebujete. Chlapci maj rádi Halloween. Brocken Witch a hora v Alpách, spjatá se slety čarodějnic jako inspirace. Prej překlep v googlu, když hledali Broken Witch. Se stane. Oproti první desce obrat jinam. Zní jinak. Hodně jinak. Definice punku a potažmo celý desky dle Anguse Andrewa: „Udělej to, co chceš, i když nemáš ponětí, jak to udělat.“ . Pro přestavu názvy songů – Read the Book That Wrote Itself (tři minuty devět posloucháte neidentifikovatelnými zvuky podmazané kmitání tužky po papíře), If You´re A Wizard Then Why Do You Wear Glasses nebo We Fenced Other Houses With The Bones Of Our Own. Krátký názvy se vylučujou. A na obal singlu dávaj cizý obaly (Einstürzende Neubauten). Lháři.

(tu citatci jsem si půjčil ze Živlu 25, thx)

Tady to je jako v košíku

Kotě jedna Kotě dva. Jsme tady jako v tom košíku s koťaty co Československá televize dávala do prodlev ve vysílání. Tak budeme mňoukat a bumbat mlíčko.

TV Freak

Stal se ze mě přes Vánoce poměrně náruživý divák televize. Docela radikální změna na někoho, kdo tu malou bednu používá jen jako projektor pro video. Upřímně řečeno, nebylo moc důvodů, proč vůbec televizi sledovat – cynicky založeného intelektuála ve věku mezi 20 – 25 telenovely zrovna dvakrát nepotěší ani nerozněžní, kriminální příběhy německy mluvící provenience napětím nepřitáhnou a dobrá hospodyňka taky nejsem, abych si každé dobré ráno sám doma říkal: vypadáš skvěle! Nicméně osud a ženy jsou nevyzpytatelné. Rodičovstvo si nadělilo k Vánocům digitální satelit. Nespornou výhodou je asi 900 kanálů. Tou nevýhodou je, že stejně nevíte na co koukat. V téhle chvíli už je ze mě TV surfař. Nedokážu se soustředit víc než na 5 minut. Ale zas tak špatné to není – za 5 minut stihnete jeden a půl videoklipu na Óčku nebo MTV (hlavě polská varianta zní vtipně – polish pop music rula) a nebo stihnete polovinu TV shopingu, kdy vám Horst Fuchs nebo Gabi Berger dokáží prodat i příklepovou vrtačku na míchání silvestrovské bowle, zvláště pokud je úplněk. Z těch 900 kanálů jich ale stejně většina buď prosazuje islám, křesťanství, sex a nebo dolar, takže o mou víru se teď pere několik „náboženských“ institucí. Diky bohu jsem ateista. Nicméně těm méně psychicky stabilním doporučuji GOD Channel – staré US a UK filmy o víře, TV Bestseller – kupte si hodinky s vodotryskem, Al Jazeeira – má něco do sebe, Playboy TV – bohužel vysílá jen od 20:30 do 02:30.

Jsou i výjimky, které stojí za to sledovat (což jsem začal dělat). Předně u mě vyhrává CS Film – kanál, co vysílá jen česko-slovenské filmy nebo koprodukční záležitosti. Hlavně teď běží pásmo agitek z 50. let. Dozvíte se aspoň, jak být dobrým družstevníkem. Některé tituly jsu opravdu perly ve smyslu uměleckém i ve smyslu skvělého distribučního počinu, protože mnoho z těchto filmů fakt jinde neuvidíte – Sedmikrásky Věry Chytilové, Morgiana Juraje Herze, Noc nevěsty Karla Kachyni – fajn věci. FilmBox – kanál, který má pod palcem distribuční společnost SPI International, zaměřující se vesměs na nezávislejší snímky. Docela výživný program – Bowling for Columbine Michaela Moora, Princezna Mononoke Hayao Miazakiho, Jackie Brownová toho ušatýho Quentina Tarantina – cmuk.

Teď jsem vás buď nasral, protože proč psát o něčem, co asi stejně ještě moc lidí doma nemá nebo si to hned tak nepořídí? Akorát si můžete vztekem žrát palce u nohy. Nebo jste charakter a poletíte do nejbližšího elektra pro novej digitální satelit.