Shark

Když sem Intersonic začal po revoluci chrlit všechna ta béčka, od Hongkongu po USA, jako malej jsem je hltal všechny s nadšením. Shaw Brothers a jejich Shaoliny, celé série Ultra Force a Red Force, Tygří spáry, Laserová mise, filmy se Cynthií Rothrock… Když jsem tyhle filmy po letech vytáhl ze skříně, začínám se zase chovat jako malej. Ty filmy mě pořád baví. Je ale pravda, že teď už jiným způsobem. Ta naivita některých béček je úžasným zdrojem zábavy. Stejně tak jsem se včera bavil u Žraloka (Shark, 1987). Luxusní béčko, které nezapře italskou produkci.

Hlavní hvězdou tu je béčkař Treat Williams (dokonce si zahrál u Woody Allena – Hollywood Ending). O co vlastně jde – nemůžu si odpustit text distributora: Ráj se stává peklem – právě na Cancune, klidném místě mexického pobřeží. Zde, u věčně modrého moře, chce David Ziegler začít nový život a zapomenout na minulost. Klidný život však netrvá dlouho. Peklo vypukne, když Davidovi doručí disketu od bratra Jamese, kterou by měl bezpečně ukrýt, protože obsahuje politicky důležité informace. Existuje jenom jedna skrýš – v břichu žraloka. Tím by byla pro Davida celá věc skončena, kdyby se jistá mimořádně zainteresovaná osoba nesnažila tuto disketu získat – a to jakýmkoliv způsobem. Stopy vedou rovnou k Davidovi.čas zúčtování se blíží…

Tak po pořádku – nejde o disketu, ale CD se záznamem odposlechu. Když pominu německý dabing přebitý brněnským rychlodabingem v čele s Alešem Zbořilem (což je samo o sobě komedie), zůstává příběh, který je natolik triviální a naivní, že by se za něj nemusel stydět ani Tony Jaa. Že je žralok schopen sežrat cokoliv, je známá věc (třeba Čelisti). Ale „bezpečně schovat“ CD do žraločího trávícího traktu je jako schovat to do popelnice v den sběru odpadu. Na nic. Logické mezery v těch nejzákladnějších věcech jsou samozřejmostí – třeba útěk hodný Houdiniho, když James prchá v karavanu, načež když je zastaven na dálnici, už v něm není. Uprchl. Jak a kam na dálnici? Scénář má u mě bod. Tolik kokainu, co je z něj cítit, byste nenašli ani u pozdního Packinpaha. Památná hláška prsaté blondýny: „ty jsi jako policajt? Haha, teplouš.“. David se chystá potápět pro kufřík s diamanty: „Paco, kdybych se nevrátil, udělej mi laskavost…kup si nový oblek.“ Ale nic se nevyrovná hospodské rvačce, což má být pravděpodobně variace na Buda Spencera s Terencem Hillem, v kombinaci s groteskami od Chaplina, která skončí usmířením – „Chlapi, už dost. Tequila a pivo na mě pro každého“ – tomu říkám zvládnutí situace. A to finále!!! Honička v jeepech po pobřeží, chytání banditů do pastí ala Indiana Jones, přestřelka, výbuch a finální zápas pod vodou. Ano David musí ještě zabít „jednovokýho“ žraloka. Podmořské scény jsou ale tím nejlepším ve filmu. Vážně jsou dobře udělané. Souboj se žralokem dokonce připomíná býčí zápasy. Italská produkce ve mně vyvolává představu buď komedií s tlustým účetním nebo kýbl krve a střev. A fakt tu dokonce je něco jako gore efekty – film otvírá souboj se žralokem, kde figuruje potápěč a ukousnutá noha (ještě spořádá Davidovu přítelkyni ve zvlášť emocionálně vypjaté scéně).

Takhle možná to vypadá, že tenhle film bych nedoporučil ani nejlepšímu nepříteli, ale opak je pravdou. Tohle je bezva film na večírek, bavil jsem se celých 90 minut. Klidně bych z tohohle filmu nechal udělat kult. Kulty vznikaj kolem špatných filmů. God bless Intersonic.