Haute tension - pohled na svět očima radikální lesbičky

Nejprve jsem premiéře filmu, který se honosil názvem Noc s nabroušenou břitvou, nevěnoval moc pozornosti. Zkrátka jsem nečekal nic převratného a to ani od Francouzů. Pak mi ale nedaly všechny ty vesměs nadšené reakce lidí v internetových fórech a nechal jsem zviklat k shlédnutí filmu. A tady je reakce. Ještě upozornění - pokud jste film dosud neviděli, raději dál nečtěte, nechcete-li přijít o pointu.

Haute tension dokáže překvapit. Už z prvních záběrů je cítit jakási nejistota, jednoduše neklid před bouří. V jednom záběru sledujeme rozesmáté hrdinky v autě, jak poslouchají rozjuchané italské diskohity, načež ve střihu se objeví farma v zapadajícím slunci, jejich cíl. Oproti předešlému výjevu ale farma nepůsobí nijak uklidňujícím dojmem (jako konečný přístav), mnohem víc jako by čekala na tornádo (za tuhle atmosféru můžou jednoznačně kukuřičná pole všude kolem – hned se vám vybaví americký jihozápad a vidláci, v závěsu Children of the Corn a Znamení). Samozřejmě že první šok následuje záhy a to v podobě z auta ledabyle odhozené hlavy. Když už jsem nakousl některé podobnosti s jinými filmy, ještě dodám další. Zatímco finální scéna s psychopatem a motorovou pilou dává jasně tušit, kterým směrem vítr vane, další výjev mi připomněl jiný film Toba Hoopera. Když Alex běží lesem s psychopatem v zádech, vyběhne na silnici, kde zastaví náhodně jedoucí auto a nasedne dovnitř. Naprosto totožná scéna je v Hooperově Eaten Alive. Jde o náhodu nebo skrytou poctu Tobu Hooperovi?

Co se týká napětí a vyznění filmu, atmosférické hrátky se tu vyskytují v různé podobě, hodně taky dělá hudba. Co mě osobně potěšilo, byla práce s příběhem a narativní hrátky s divákem. Alexander Aja se jeví jako člověk, který zná dobře hororová klišé a tak se jim buď vyhýbá nebo na nich s různým úspěchem parazituje – třeba hned v začátku, když jedna z hrdinek (Alex) v noci zastaví auto a vyběhne do kukuřičného pole, protože „tam někoho zahlédla“. Naprosto bezdůvodná akce ze strany Alex, která by v jiném filmu pravděpodobně přerostla v začátek nezajímavé smrti protagonistky, se tady obrátí jen v nevinný žertík – zkrátka si jen vystřelila ze své kamarádky Marie. Podobné „falešné“ momenty se ještě několikrát opakují, ale s různým výsledkem.

Pojďme dále. Když už tedy film přeroste v klasické postupné vyvražďování, události jsou nám předkládány prostřednictvím Marie, hlavní hrdinky filmu. Právě ona je svědkem první vraždy. Zajímavé je ale její chování, které se zdá na první pohled velmi iracionální. Nestane se, že by okamžitě zburcovala zbytek rodiny a varovala je před vrahem v domě. Místo toho se snaží tvářit, že tam vůbec není – uklidí po sobě pokoj, aby o ní vrah neměl ponětí, což se také stane. Teprve potom se snaží volat policii, přičemž je svědkem zavraždění dalších obyvatel domu, včetně dítěte. Její nepochopitelná snaha schovat se a nebýt viděna se nakonec ukazuje jako velmi racionální jednání v krizové situaci – zkrátka pud sebezáchovy zafungoval. Upřímně, kdo by v takové situaci nemyslel především na vlastní krk? Že se věci mají trochu jinak je osvětleno až zpětně, prostřednictvím závěru filmu (přestože je divákovi vodítko předhozeno už v úvodních titulcích).

Právě pointa je na Haute tension tím nejslabším, skřípajícím místem. Že se snaží za každou cenu šokovat a překvapit diváka, to bych i opomenul, dnes je to trend. Ale že to až tak hladce nezapadá do příběhu, to už je horší. Když na začátku Marie procitne ze snu, ve kterém viděla sebe pronásledovanou sebou samotnou, je nám vyzrazen celý princip, na kterém příběh stojí. Marie a vrah je jedna a ta samá osoba. V tomto světle se pak události vražd jeví mnohem srozumitelnější – proč vrah nevěděl, že je Marie v domě? Proč tak pečlivě dbala na smazání stop její přítomnosti v domě? Protože vrahem je Marie. Že celou dobu sledujeme jak vraha, tak i Marii se dá jednoduše vysvětlit tím, že celý příběh je sledován z hlediska té „zdravé“ části Mariiny rozpolcené osobnosti. Že je zrovna uvnitř auta a zároveň za volantem? Jen vidíme, co chce Marie vidět. Horší už je to v okamžiku, kdy se sama pronásleduje druhým autem nebo mlátí „vraha“. Občas to v příběhu skřípe.

Plusem filmu je, že vrahovo počínání je motivováno, což mi u jiných filmů podobného ražení často chybí. Marie je zkrátka lesbička zamilovaná do své kamarádky Alex. V okamžiku, kdy se projeví její duševní choroba, nic ji nebrání ve vyvraždění Alexiny rodiny, aby se nikdo nedostal mezi ni a Alex. Podkladů je k tomu už v průběhu filmu více než dost (rozhovor o mužích, při kterém se Marie drží až podezřele mimo téma s tím, že „není takovou běhnou jako Alex“; její následná masturbace taky dává tušit víc – mimochodem, tato scéna je prostříhávána s příchodem vraha – skvělé upozornění na spuštění jejího sexuálně motivovaného běsnění). Navíc, ve finále to Marie přizná.

Nejsem velkým příznivcem bodového hodnocení, protože mi přijde zavádějící. Na druhé straně chápu, že je potřeba se nějak jednoznačně vyjádřit k filmu. Haute tension je pro mě kvalitním, atmosférickým hororem, který není plný stupidních teenagerů a chyb. Hororem, ve kterém to místy skřípe, ale kterému jsem ochoten něco odpustit, protože se přece jen v lecčems vymyká. A takových zas do našich kin moc nechodí.