Mrtvolně zapáchající filmy George A. Romera

Po malé pauze, která trvala 20 let, se jeden z nekorunovaných králů hororu, George A. Romero, vrací opět k tomu, co načal už v roce 1968 – ke své mrtvolné „zombie“ sérii. K jeho stěžejním dílům zombie žánru (Night of the Living Dead, Dawn of the Dead, Day of the Dead) se v tomto roce připojuje i Land of the Dead – apokalyptická vize světa, kde smrt neznamená nutně konec.

Ale nejprve malý exkurz do historie, aneb jak dlouho už nehnijí mrtvoly v zemi. Zombie se ve filmu objevili patrně úplně poprvé v roce 1932, kdy Victor Halperin natočil film White Zombie v hlavní roli s Belou Lugosim (herecká legenda hororového žánru; mimo jiné první filmový Dracula). Inspirací se mu staly voodoo a kniha Magický ostrov J. Searbrocka pojednávající právě o voodoo kultu a jeho domovině, Haiti.

Za předchůdce bývá též někdy považován i Frankenstein – monstrum znovu přivedené k životu za pomocí vědy. Přestože se na filmovém plátně objevil již v roce 1931 (Frankenstein, rež. James Whale), je považování Frankenstein jako inspirace jak pro Halperinův film, tak potažmo pro celý subžánr zombie-filmů, velmi scestné. Frankensteinovské monstrum, přestože stvořené z mrtvol, má mnohem blíže k homunkulu, uměle stvořené bytosti jako je golem a podobně. Navíc jeho stvoření je úmyslné a za pomoci vědy, často složen z několika různých lidských „dílů“, na rozdíl od zombie, vznikajících de facto samovolně (zombie a frankensteinovské motivy splétá výborně dohromady hororová trilogie Re-Animator). Frankie není zombie.

Se zombie v hlavních rolích bylo natočeno mnoho filmů (namátkou I Walked with the Zombie nebo Revenge of the Zombies), zejména v období druhé světové války si získaly oblibu, protože se v nich odrážela dobová situace. Zásadní film měl ale teprve přijít. Rok 1968 není jen rokem vpádu vojsk varšavské smlouvy do Československa, ale i rok, kdy do kin přichází Romerův film Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead). Ještě černobílý snímek se stal naprostou senzací. Sledujeme tu skupinu lidí, kteří před krvelačnými zombie našli ochranu ve starém domě. Zombie neustále přibývají a jakékoliv šance na únik se snižují. Na naprosto minimálním prostoru (jen dům a jeho okolí) dokázal Romero vytvořit neobyčejně působivou atmosféru, když sledujeme hrdiny na pokraji nervového zhroucení, čelící náporu zombie. Film byl ale revoluční zejména svými přesahy, které šly mnohem dále, než kam sahají hranice hororového žánru. Soustřeďuje se tu na vykreslení psychických stavů hrdinů, kteří uzavřeni v malém prostoru domu, čelí silnému tlaku emocí. Nepřipomíná vám to reality show? Nejste daleko od pravdy. Zkratovité chování, záchvaty vzteku a bezmoci… to vše vede i k vzájemné nevraživosti mezi účastníky této „zombie-show“, dovedené do extrému, to když lidé otáčí zbraně proti sobě. Stejně tak se tu odráží i dobová situace ve Spojených státech, jako třeba válečná krize. Nádavkem je celý film neobyčejně dobře vypointován, ale víc vám říci nemohu, přišli byste o skvělý konec (není to zrovna happy end).
Zombie byly do té doby zobrazovány jako otroci, kteří se řídí pouze rozkazy svého pána – tvůrce. Jejich vznik souvisel s mystikou a náboženstvím kolem kultu voodoo. Romero přišel s novým typem. Ty stávající zbavil jejich závislosti na tvůrci – už stačilo jen umřít a jste zombie. Udělal z nich masožravé zabijáky, řídící se instinktem a zvířecími pudy. Přesto v nich zbývá dost z člověka (vzpomínky na místa a činnosti, které vykonávali za „živa“ – k tomu se Romero ještě několikrát vrátí). Navíc jim často ponechává rysy jejich původních profesí nebo specifické image – zdravotní sestra, hare krishna…tyhle detaily je polidšťují a zajišťují, že zombie není pouze monstrum, ale něco, co bylo dříve člověk. Romero nepřetrhává vazbu mezi člověkem a zombie, čímž více tlačí na pilu děsu. Ani jejich vznikem se zbytečně nezabývá. Žádná magie, prostě jen radiace z kosmu. Víc k tomu Romero nedodá. Nebo jednodušeji: „v pekle není dost místa“.
O deset let později se k zombie tématice vrací filmem Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead). Příběh je poměrně jednoduchý – přestože konec jedničky vypadal velmi optimisticky co se týče zneškodnění zombies, situace se v tomto pokračování vymkla kontrole a oni se šíří a zaplavují celou zemi. Lidé už nejsou nikde v bezpečí. Skupinka čtyř lidí se uchyluje do supermarketu, kde musí čelit nejen zombie, ale i příslušníkům vlastního druhu, kteří v apokalyptickém světě pozbývají jakýchkoliv zábran a civilizačních návyků.
Rozdíly oproti předchozímu dílu jsou hodně velké. Úspěch Night of the Living Dead přinesl Romerovi více peněz na realizaci pokračování. Jednak už není filmem černobílým (což ale jedničce dodávalo na intenzivnější atmosféře) a taky triky a efekty vypadají zcela jinak. Přibylo krve. Teď už se dá mluvit opravdu o splatter hororu – tělesná destrukce na mnoho způsobů, vnitřnosti ven, ostré předměty pokud možno dovnitř… na tom má podíl zejména Tom Savini, člověk, který převádí slova v obraz, tvůrce efektů například pro Pátek třináctého. Při pohledu na zombie a jejich odchlipující se části je jasné, že tu někdo odvedl dobrou práci.
Stejně jako bylo Night of the Living Dead psychologickou sondou do života lidí v krizové situaci, Dawn of the Dead je sociologickou sondou do života společnosti. Supermarket jako útočiště není vůbec náhodou. Jednak se jeví jako neomezený zdroj potravin a nezbytně nutných věcí, ale také jako simulace ráje, kde je vše na dosah a stačí jen natáhnout ruku. Supermarket jako ideální místo pro nedělní výlet (na rovinu, zažili jsme to všichni). Samotní zombies jsou samovolně přitahováni k jeho budově, což postavy komentují slovy: „Co je sem přitahuje?“ „Nějaký instinkt. Pravděpodobně něco, co znali za života.“ Romero tu tak otevřeně kritizuje konzumní společnost a jejího typického spotřebitele přirovnává k oživlé mrtvole.

Původní trilogii uzavírá Day of the Dead. Situace je už nadále neudržitelná, apokalypsa dostupuje vrcholu - zombies jsou v přesile, lidé byli vytěsněni do stok a podobných „úkrytů“. Také ústřední postavy filmu se ocitají v takové situaci. Vojenská základna skýtá přístřeší skupince vědců a vojáků. Hlavní hrdinkou se tu stává Sarah, členka vědeckého týmu, který se zabývá výzkumem zombie, ve snaze najít způsob, jak jim nejlépe čelit. Dostávají se ale do konfliktu s vojáky, kterým se nelíbí nasazovat život při chytání zombies pro pokusné účely. Prostě mozek versus svaly. Na přetřes se tu dostává frankensteinovské téma, kdy jeden z vědců, doktor Logan (čirou „náhodou“ přezdívaný Frankenstein…), se pokouší s úspěchem domestikovat jednoho ze zombie. Tvůrce a jeho monstrum. Tohle schéma vytváří na konci filmu milý paradox, kdy velitel vojáků, Rhodes, zabije většinu vědců, včetně Logana. Doktor je ale pomstěn právě „svým“ monstrem – divákovi sympatie se tak nutně staví na stranu zombíka, namísto Rhodese (nutno řící, že kapitán je opravdu padouch a smrt mu budete přát už od poloviny filmu).
A samozřejmě i tady nalezneme skrytý podtext, a sice psychologickou sondu podobnou prvnímu dílu – skupina lidí v uzavřeném prostoru, odkázaní jen na sebe. Situace je tu jen více prohloubena. V podstatě jde asi o nejslabší článek série.

Úspěšnost Romerových filmů je patrná i na množství remaků jeho filmů – v živé patrnosti jistě máte snímek Dawn of the Dead, který během loňského roku proběhl našimi kiny. Zack Snyder převzal námět a přizpůsobil jej novým technologiím. Předně udělal ze zombies krvelačné bestie tím, že je nechal pohybovat se mnohem rychleji, než je obvyklé. Už to nebyly ti pomalu se ploužící ubožáci, kterým by utekla i vaše babička po amputaci nohou.
Také první díl série, Noc oživlých mrtvol, se stal předmětem předělávky. Má ji na svědomí Tom Savini v roce 1990. Není vůbec náhodou, že to byl právě on. Tom Savini se podílel na Romerově sérii jako tvůrce zvláštních efektů (konkrétně Dawn of the Dead a Day of the Dead, plus nově i Land of the Dead).
Ani Day of the Dead se nevyhne současné vlně remaků. Nové zpracování je již ohlášené a na triko si jej má vzít Steve Miner, převážně seriálový tvůrce, který ale není v hororovém žánru žádným nováčkem. Jeho režijní filmografie obsahuje snímky jako Pátek třináctého 2. a 3. nebo Halloween: H20. Každopádně si na výsledek budeme muset ještě chvíli počkat.
Na závěr se hodí dodat, že ohlasy přišly i z Itálie, kolébky béčkových hororů. Osobitý styl gore našel příznivce zejména v osobách Lucia Fulciho, Umberta Lenziho a dalších. Dawn of the Dead byl v Itálii uveden pod názvem Zombie. Je to právě Fulci, který natáčí Zombie 2 (aka Zombie Flash Eaters). Příběh zasazuje do oblasti tichomoří, kolébky voodoo kultu, což se do filmu promítlo velkou měrou (a jsme zase na začátku, tam kde začal Halperin s White Zombie). Další pokračování (Fulciho Zombie 3, Fragassovo Zombie 4: After Death a D´Amatovo Zombie 5, nápadně připomínající Hitchcockovy Ptáky ) jsou jen chabými odvary tohoto žánru.

Land of the Dead

Riley: [about the fireworks] Put some flowers in the graveyard.
Charlie: Put some flowers in the graveyard. How come you call them that, Riley? I don't get it. There here ain't the kind of flowers you lay on the ground, these here are sky flowers. Way up in heaven....
Riley: That's why I love you, Charlie, 'cause you still believe in heaven.

Řekněme, že to vše, co jsem dosud napsal, byla pouhá předehra k tomu, co přijde teď. Nejprve byla Noc. Po ní nastává Úsvit, který přechází v Den. Teď nastává apokalypsa, protože je jasné, že z tohohle se lidstvo jen tak neprobudí jako ze špatného snu. Tohle už je Země mrtvých.
Zombie jsou všude a stávají se naprosto samozřejmou součástí každodenního života. Coby živý člověk máte jedinou starost – hlídat si, kdo v sousedství zrovna umřel, protože smrtí tady život nekončí. Po bojích, které nikam nevedli, se ukazuje jako jediné řešení naučit se žít společně po boku zombies. Město je rozdělené do zón, kde lidé žijí v centru a zombie na periferii. Centrum tvoří mrakodrap Fiddler´s Green s komplexem luxusních bytů, odkud místní bohatá smetánka vykořisťuje ubožáky dole na ulici – motivy silně čpící komunistickou ideologií, které omlouvá snad jen to, že bohatého kapitalistu hraje Dennis Hopper. Skupina velmi bohatých lidí v čele s Kaufmanem (Dennis Hopper) dodávají zbraně a vybavení, za což na oplátku dostávají z oblastí zamořených zombie luxusní zboží – alkohol, doutníky…(klasické „kapitalistické“ atributy). Jedním z takových „sběračů“ je i Cholo (John Leguizamo – skvělý například ve filmu Krvavé léto od Spika Lee). Jeho snem je vydělat si na luxusní byt ve věžáku. Samozřejmě že se smetánce tato jeho snaha nelibí. Cholo tedy vezme po hádce s Kaufmanem spravedlnost do vlastních rukou, ukradne těžce ozbrojený obrněný transportér a ujme se vyjednávání – buď mu Kaufman zaplatí nebo srovná mrakodrap se zemí. A do toho vstupuje ještě třetí strana, Kaufmanem najatý Riley (Simon Baker), který jako konstruktér transportéru a Cholův dobrý známý, zná jeho slabiny. Že to zatím není vůbec o zombíe, je docela trefný postřeh. Zombies (říkejme jim pro pořádek čtvrtá strana) si hledí jen svého – sápat se po lidském mase. Problém nastane, když si zombies začnou uvědomovat svou lidskou minulost, své návyky a chování. Zatímco Snyder v Úsvitu mrtvých nechal zombie pobíhat, Romero je i nadále ponechává těmi ploužícími se nebožtíky, ale vkládá jim do rukou předměty a zbraně. Svým způsobem tak navazuje na předchozí Day of the Dead, kde už byly náznaky tohoto chování naznačeny. Dává jim zkrátka schopnost učit se. Jeden příklad za všechny – lidé využívají ohňostroj k odlákání zombie, kteří strnule zírají na rachejtle na nebi. Na konci je ta samá scéna, kdy lidé v obklíčení zombies vypálí ohňostroje, ale s naprosto opačnou reakcí – zombies už to nezajímá a vrhají se do víru masakru. Že se mrtvoláci dokáží učit nové věci a pamatují si na své životy, z nich už činí víc než jen obyčejné hororové monstrum, protože už mají mnohem blíže k lidem.
Pokud by jste i tady chtěli hledat nějaký skrytý podtext, alegorii na současnou situaci ve společnosti, také by jste si přišli na své. Sám režisér podává vysvětlení: "Nocí oživlých mrtvol jsem nastartoval proces, jehož důsledky jsem si na začátku neuvědomoval. Nikdy jsem neměl v úmyslu vytvářet bezduché zombie škváry, mé filmy byly spíš kritikou poměrů doby, v níž vznikly. Příběh se možná neustále opakuje, pokaždé ale přináší něco jiného. Země mrtvých, jež vypráví o komunitě, která si myslí, že se může izolovat od zlého světa tam venku, jasně odkazuje k našemu ignorování hrozeb terorismu." Za pravdu mu dává Dennis Hopper, coby Kaufmann: „My nevyjednáváme s teroristy!“.
Slovo, které by vystihovalo tento Romerův film, je úspornost. Režisér tu neřekne nic zbytečně. Celý příběh je neuvěřitelně semknutý, místy se chce říct až komorní. Zbytečně se nezaobírá psychologizací postav nebo vysvětlováním jejich motivací. Že o postavách nic nevíme, je také samozřejmé. Kdo je Cholo nebo Riley, nikdo neví. S tím skvěle koresponduje scéna z vězení, kde se Riley ocitá společně se Slack (Asia Argento – dcera slavného Daria Argenta, další hororové legendy a Romerova blízkého přítele). V okamžiku, kdy se Slack rozhodne vyprávět svoje životní story, přeruší ji Riley slovy: „Ale mě nezajímá tvůj příběh.“ Popírá tak jedno z klasických klišé, kdy postavy melou o své minulosti, i když to není pro příběh nutně důležité. A podobných okamžiků, kdy Romero bere klišé do svých rukou a osobitým způsobem je otočí o 180 stupňů, je tu plno.
Perličkou je malé cameo dvou protagonistů hororové zombie-komedie Shaun of the Dead - Simona Pegga spolu s Edgarem Wrightem (samotný režisér Shaun of the Dead). V zákulisí se proslýchá, že jejich film udělal na Romera velký dojem a z toho důvodu se rozhodl oba aktéry zapojit do svého filmu.

I kdyby jste neznali původní filmy s této ságy, nic se neděje. Film obstojí i jako samostatný kus. Stejně tak znalci si přijdou na své, pár narážek se tu najde (třeba když Cholo mluví o vojenské bázi někde kolem Clevelandu, může odkazovat na Day of the Dead). Opravdu důstojné pokračování.

Země mrtvých (Land of the Dead, 2005)
Režie: George A. Romero
Hrají: Asia Argento, Simon Baker, John Leguizamo, Dennis Hopper, Robert Joy, Eugene Clark