Arctic Monkeys jako další z řady módních výstřelků?

Vzhledem k tomu, že o Arctic Monkeys už se v širší míře začalo debatovat i u nás v ČR, nedalo mi to, abych taky nezareagoval. Důvod je prostý – názorová různost. Jako vždy, všechno má dva úhly pohledu. Na jedné straně nekritičtí rádobyobdivovatelé a na té druhé hnidopišští rádobykritikové. Že jsem urazil „opravdové“ fanoušky tím, že se necítí být členy ani jedné strany? Ale ne, pravý příznivec se přece nemusí vytahovat svou znalostí kapely, jde mu přece jen o dobrou muziku. Právě mediální výlevy jednotlivých názorových táborů na mě v poslední době fungují jako červená plachta na býka.

Skeptici a odsuzovatelé se projevují vesměs dětinsky závistivě, neboť ve svých článcích v převážné většině nezapomínají zmínit komerční úspěch alba a následně poukázat na nízký věk členů kapely (v překladu: „Takový usoplenci, zas vydaj nějakou pitomou desku, která se stane nejprodávanější od doby Bible, snobové se o ni zas porvou a za rok to vyšumí. Na koho si to hrajou?“). Tohle je problém mnoha i docela renomovaných hudebních kritiků z naší české kotliny – odsoudit kapelu v okamžiku, kdy se objeví první náznaky úspěchu. Jako by platilo, že v okamžiku, kdy se muzikanti vysoukají z naprostého undergroundového dna až do médií a mluví se o nich ve společnosti, už nejsou tak dobrými muzikanty. Co je tohle za postoje? Kdy si všechny ty přestálé bigbeatové máničky, které se bohužel nedokáží přenést přes minulost, uvědomí, že žijeme v přítomnosti, kdy tep doby udává množství informací, které jsme schopni přijmout – že je sláva generována prostřednictvím médií je samozřejmě pravda, ale stejně tak dobře média dokáží celebritu zase „odinstalovat“. Říká se tomu „agenda settings“ – média nastavují témata, o kterých se mluví. Kam tím mířím – jestliže Sunshine na začátku loňského roku, kdy vydali album Moonshover And Razorblades, možná přišli o několik „skalních“ fandů, kteří nezvládli „hvězdný přechod“ směrem k širšímu podvědomí společnosti, hodně nových zase dostali. Jenže dnes, po roce, může někdo říct, že by se něco změnilo? Jsou na tom Sunshine jinak než jak na tom byli před rokem? Před vydáním průlomového alba? Nemyslím, že by došlo k radikálnímu obratu.

Argumenty těchto „kritiků“ patrně často pramení z nedostatečné znalosti kontextu. Jedním z negativních rysů medií je i jisté vytváření snobismu – pak totiž platí: „chcete-li být in, mluvte o tom, o čem se mluví“. Proto má dnes každý potřebu vyjadřovat se k Arctic Monkeys (jak vidno včetně mě). Mám ale podezření, že dost často jde o lidi, které převážně minula první vlna zájmu o „Opice“ (mám na mysli období před vydáním alba, kdy už v Británii platila kapela za naprostou senzaci, schopná vyprodat stadion) a doslechli se o nich až po následném boomu.

Dříve jsem býval podobně tvrdohlavý, než jsem pochopil, že komerčnost ještě nemusí znamenat nutně rovnítko s poklesem kvality. Ono to odsuzování patrně asi nesouvisí ani tak s množstvím prodaných desek, jako spíše s faktem, že mnoho rádobyfanoušků nepřenese přes srdce, že naprosto neznámá kapela, díky které se cítili výjimeční („Jsem frajer, protože je znám a ty ne.“) se najednou objevuje i na obálkách tak bizarních časopisů, jako je třeba „Rytmus života“. Pak se hodí použít tradičně levičácké odsouzení systému a zaprodanosti k dolaru, než přiznat vlastní pozérství.

Na druhé straně mi ale vadí i skalní fandovství bez špetky zdravé kritiky. Hysterické výkřiky typu „nový Beatles“ a vzhlížení jak k novým mesiášům rockové hudby taky nějak nemusím.

Argumentovat tím, že něco takového tu ještě nebylo je dle mého scestné a hraničí se stejným snobismem a nafoukaností, jak v předchozím případě. Vždyť celá tahle kytarová vlna se nese v duchu retro zvuku. Koukněte na konec 60´ - The Who, Yardbirds; konec 70´ - The Clash, The Stoogees, MC5; celý 80´ - New Order, Siuxie And The Banshees, The Cure… mohl bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že už je vám jasno, odkud vítr vane.

A jak to vidím já? Arctic Monekys jsou velmi dobrým osvěžením v jinak téměř stojaté hladině kytarové záplavy. Opravdu originálních kapel je v ní po málu a Arctic Monkeys k nim řadím. Samozřejmě, že velkou roli sehrála příznivě nakloněná doba – boom kytarovek v reakci na nedávnou vlnu nu-metalu; kapely jako Interpol, Yeah Yeah Yeahs nebo Franz Ferdinand vyšlapali těm frackovitým kloučkům cestičku téměř až na horu, ale talent se Arctic Monkeys upřít nedá. Tihle usoplenci, kterým ještě snad ani nerostou vousy, znějí neobyčejně svěže. Schválně na kolik se na nich podepíše doba a jestli vůbec ustojí skončení tohohle mediálního humbuku. Řekl bych, že na to mají. A co si myslíte vy?