Masters of Horror

Masters of Horror je unikátní televizní sérií, která dala pod křídly IDT Entertainment dohromady třináct významných hororových tvůrců. Třináct režisérů, třináct filmů se stopáží cca 60 minut. Všechno to jsou vesměs zvučná jména – John Carpenter, Don Coscarelli, Takashi Miike, Tobe Hooper, ve spolupráci například i G.A.Romero. Dá se říci - záruka kvality. Jak už tak u sérií a povídkových filmů bývá, o kvalitě může mít více lidí více představ. Masters ale udržuje vysokou laťku.

Celý projekt vzešel z hlavy Micka Garrise, člověka, který začínal jako novinář, později scénárista a režisér (např. Sleepwalkers, Critters 2). Jeho jméno mi bylo donedávna zcela neznámé, každopádně za tuto sérii mu nyní patří můj dík.

Pokusil jsem se sepsat postřehy z jednotlivých dílů série tak, abych moc nevyzradil ze zápletky nebo pointy, na druhé straně mi šlo o zachycení a vyzdvižení těch lepších snímků. Kromě 13tého filmu, režírovaného Takashi Miikem (s názvem Imprint), který se mi nepodařilo sehnat a upřímně řečeno ani jsem nevypátral, zda v TV běžel nebo ne, jsem sepsal postřehy ze všech zbývajících 12 dílů. Kolem Miikeho filmu panuje mnoho nejasností, údajně se ani nevešel na DVD a bude vydán zvlášť. Kdo ví jak to vůbec je.

Incident On And Off A Mountain Road (Don Coscarelli – Bubba Ho-Tep, série Phantasm)

Coscarelli příjemně překvapil nadmíru rafinovaným příběhem, který je v jádru jednoduchý, ale přitom neuvěřitelně silný. Jedna autonehoda a zabiják v lese. Nechci vyzvonit celý příběh a připravit vás tak o finální pointu. Jen něco málo ke zpracování. Po boku hlavního příběhu se postupně odkrývá i příběh hlavní hrdinky prostřednictvím retrospektiv. Ty se zpočátku mohou jevit jako nesouvisející, ale poskytují klíčové informace o hrdinčině životě (třeba jak to, že dovede tak dovedně líčit pasti a zacházet se zbraněmi), načež ve finále je jim přirazen význam nový. Právě finále je dovedeno překvapivého konce. V okamžiku, kdy by film mohl klidně skončit, nastává další obrat (a kupodivu nejde o zmrtvýchvstání úhlavního padoucha).

Dreams In The Witch-House (Stuart Gordon – první RE-Animátor, From Beyond)

Podle povídky H.P.Lovercrafta se tu rozvíjí příběh o čarodějnici obývající starý dům, kde vstupuje do snů mladému studentovi, ve snaze ovládnout jej. Příběh prosycený atmosférou čarodějnictví je sympaticky dotažen až do krajnosti (jinými slovy – klišé tu neplatí). Pohrávání si se sny místy může evokovat Nightmare On Elm Street (snaha zůstat vzhůru, získat nad sebou kontrolu ve snu…). Každopádně tento do tmy ponořený kousek se nemá za co stydět.

Dance of the Dead (Tobe Hooper – Texas Chainsaw Massacre, Eaten Alive)

Hooper neprochází zrovna šťastným obdobím. Jeho poslední filmy vesměs všechny propadly (ještě jsem ale neviděl Mortuary, ale podle některých individuí údajně stojí za to). A jeho příspěvek do série je důkazem tohoto úpadku. Takové nemastné neslané cosi, které ani nevyděsí ani nepobaví. To, co nejprve vypadá jako série nesouvisejících událostí, slibujících na konci nějaké rafinované prolnutí se v průběhu rozdrolí ještě víc až se téměř rozpadne. Film nedrží moc pohromadě už z toho důvodu, že se tu objevuje množství motivů, ke kterým se Hooper vůbec nevrací (podivná bouře, žena v závoji). Bohužel to nefunguje ani v rámci charakterizace dalších postav. Navíc jediným ryze hororovým motivem je tanec mrtvých – majitel baru vydělává na oživování mrtvých žen, které pak nechává v somnambulním stavu „tančit“ (elektrické obušky dělají své). Po stránce zpracování jde sice o vizuální orgie – rozechvělé obrazy, filtry…, ale to nestačí na celý film. Docela slabý kousek série. Bonus: Robert Englund a music by Billy Corgan (ovšem ten už se v poslední době projevuje jako nápadově prázdný).

Jenifer (Dario Argento – Suspiria, Deep Red, Inferno)

Jenifer není příliš rafinovaným příběhem, ale přesto vyniká svým zpracováním. Zápletka je jednoduchá a jejím prozrazením nic nezkazím. Policista zastřelí muže snažícího se zabít svou družku, která ale asi nebude mít všech pět pohromadě a ještě ke všemu je v obličeji znetvořená. Hlavnímu hrdinovi to nedá a pojme přesvědčení, že se o Jenifer (tak se jmenuje) musí postarat sám. V podstatě je ale Jenifer manipulován a příběh je nakonec dohnán až do krajnosti. Přestože pointa vám dojde velmi záhy, vůbec ničemu to nevadí. Mnohem zajímavější je pozorovat proces postupného přibližování se k jejímu naplnění. Jenifer je typická sukuba – muže ovládající žena-démon, která je vždy přivede ke zkáze. Pokud máte výraznější sklony ztotožňovat se s hrdinou a navíc jste muž, připraví vám film několik docela nechutných scén. Jenifer a její nejen sexuální apetit (prostředek jak udržet muže) se o to spolehlivě postará. Ad nechutnosti – Argento v sobě italskou krev nezapře a v zásobě má připraveno pár pěkných gore efektů.

Chocolate (Mick Garris – člověk, který stojí za Masters of Horror)

Čokoláda je podobný případ jako Hooperův Dance of the Dead – námět nabitý potenciálem, ale zpackané provedení. Příběh o muži, který vidí a cítí věci skrze neznámou ženu mohl být nabitý nápady až na půdu. Jenže není. Místo toho sledujeme nudný život nudného losera. Z letargie diváka vytrhne jen občasné erotické intermezzo (vtipně podaná scéna sexu čistě z ženského pohledu nebo kombinace žena - sprcha). Místy se sice film jevil lehce ironicky, jako by šlo snad jen o parodii žánru, ale ani tím film není. Když se nakonec onen loser rozhodne ženu najít a vyznat se jí z lásky, nesplní se ani ta nejprimárnější otázka, která vás napadne – když vidí všechno jejíma očima, jak bude vypadat jejich sex? Odpověd: Nijak, žádný nebude. Slabota série.

Ještě dodatek k Micku Garrisovi – vzhledem k tomu, že mi to jméno moc neříkalo, trochu jsem zapátral, až jsem nakonec našel jeho jméno v záhlaví horormagu Fangoria jako jednoho z redaktorů a to už v 70. letech. V hororech se tedy bezpochyby vyzná, ale točit by je raději neměl, pokud budou všechny jako Chocolate.

Homecoming (Joe Dante – Gremlins, The Howling)

Horor jako politická satira. Stačilo jedno přání, aby se vrátili zpět domů vojáci, kteří padli za vlast a voilá – hordy zombie se vrhají na Washington D.C. s jediným cílem – volit proti prezidentovi, který je nutil bojovat za lži. No nic extra a na horor už tuplem. Sice to jako satira občas vyznívá i vtipně (třeba snaha přetáhnout alespoň jednoho zombie do opozičního tábora), jenže zklamává coby horor. Ať už bych třeba souhlasil nebo nesouhlasil s politickými názory ve filmu, přijde mi tenhle díl zcela zbytečný v celé sérii Masters of Horror. Jako pozitivní moment vidím konec filmu, kdy z hrobů vylézají další a další vojáci, aby změnily poměry v zemi. Jedněmi z těch nemrtvých deroucích se na svět jsou i vojíni Jacqoues Tourneur a G. A. Romero…

Deer Woman (John Landis – An American Werewolf in London)

První věc, která se mi po shlédnutí tohoto dílu vybavila, byli Simpsnovi na výletě na horách, kde Lízu napadne stádo zdivočelých srneček. Tušíte správně, že něco takového je náplní Landisova filmu. Koneckonců co jiného čekat pod takovým názvem. Sympatické je, že Landis k věci přistupuje přímočaře, celou dobu je jasné, kdo páchá podivné vraždy, u kterých se vyskytují jelení stopy. Výchozím bodem tu je poměrně atraktivní téma indiánských legend o jelení ženě. A zase si to odskáčeme my muži – jelení žena nejprve svede a pak zabije.

Tohle je asi nejvtipnější díl Masters. Černohumorně a ironicky je tu podáváno celé vyšetřování vražd, které má na starosti detektiv z oddělení zvířecích útoků (v paměti mi uvízl moment, kdy si detektiv v několika verzích přehrává možné varianty vraždy, přičemž jedna je šílenější než druhá – muž umlácen jelení nohou apod.). Navíc má film precizně dořešené detaily a kompozici mizanscény – třeba v obchodě s loveckými potřebami se naše démonická žena zastaví zrovna tak, aby parohy na stěně „vyrůstaly“ rovnou z její hlavy.

Cigarette Burns (John Carpenter – Assault on Precinct 13, Prince of Darkness, The Thing)

Mistr… Mám velmi rád nejrůznější filmové odkazy a narážky na jiná díla a tvůrce ve filmech, stejně jako sebereflexivní filmy nebo filmy o filmech. Trochu to zavání cinefilií, ale té se bráním. Všichni víme, jak je to životu škodlivé. Každopádně Cigarette Burns je takovým filmem o „filmu“. Hledání ztraceného filmu Le fin absolue du monde, při kterém lidé zešílí je náplní filmu. Skvěle vystavěné, bez zbytečných vysvětlovacích prvků, jen čistý film, kde je vše jasné jako krev je rudá. Carpenterův film je malou oslavou žánru jako takového. Navíc s fenomenálním Udo Kierem (výborný „promítač“).

Fair Haired Child (William Malon – House on Haunted Hill)

Story o tom, že instituce rodiny je posvátná a nic ji nerozdělí. Ani smrt. Konec filmu ale ukazuje, že v dnešní době rodina už stejně nic neznamená. Každopádně atmosférický horor s ne moc překvapivou pointou. Rodina se upsala Ďáblu, aby jim vrátil jejich mrtvého syna. Na oplátku musejí dodat dvanáct duší. Všechno se povede a nakonec jsou stejně všichni šťastní. Takhle to možná nevypadá, ale film oplývá mnoha skvělými scénami, hlavně pasáže ve sklepě, kde se film převážnou dobu odehrává. Hra na schovávanou v členitém prostoru tmavého suterénu s podivným monstrem připomínajícím nejvíc gluma. Na tomhle příběhu je víc než jinde vidět potřeba většího prostoru k realizaci. Plocha jedné hodiny se zdá být málo a některé věci si vyloženě říkají o rozvedení.

Pozn. Na IMDB je z nějakého nepochopitelného důvodu Malone napsaný pod McNaughtonovým Haeckel´s Tale, namísto Fair Hairer Child)

Sick Girl (Lucky McKee - May)

Dvě lesbičky a hromada brouků. Rozverná a lehce rozpačitá černě-romantická komedie s broukem z Amazonie. Zatímco první polovina je bezezbytku romantická limonáda (ovšem posazená poměrně ironicky, s výrazně přeháněným hereckým projevem – místy možná až moc), ta druhá polovina je už hororová, opatřená i trochou krve na závěr. Na první pohled dva téměř neslučitelné žánry se skvěle doplňují a v celkovém vyznění filmu dokonce fungují bezvadně. Že je celý film jakousi poťouchlostí od režisér dává jasně tušit závěr, který vypadá jako trochu nezvyklý, ale přesto šťastný, konec romantického filmu.

Pick Me Up (Larry Cohen – napsal Telefonní budku)

Thriller o tom, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Anebo spíš ano. Dva psychopati, co se sejdou na jednom písečku a autobus plný potencionálních obětí. Jednou z nich je i Fairuza Balk. Celý film je takový nemastný neslaný. V podstatě se celou dobu nic neděje, jen někdo někam chodí, jezdí, umírá mimo záběr…jednoznačně chybí spád a napětí. Ani dva vrahové ničím nepřekvapí (US hezounek Walker a řidič kamionu Wheeler). Světlým místem je hořká sarkastická pointa, která docela pobaví. O zbytku filmu se to dá říci jen ztěží.

Haeckel´s Tale (John McNaughton – Henry: Portrait of a Seriál Killer)

„McNaughton si obul Romerovi boty“ tak je prezentován tenhle snímek. Taky hned první věc, která je divákovi servírována je hrdě se tvářící titulek „In Association with George A. Romero“. Není tedy nutno zdůrazňovat, že tématem zůstáváme blízcí Romerovi. Ano, klasická zombie story na motivy povídky Clive Barkera. Jde o příběh vložený do jiného, nevýznamného. Odehrává se před několika stoletími v Americe, kde se student medicíny snaží přelstít smrt. Podobně jako Viktor Frankenstein (taky je o něm padne slovo). Zásadním se pro něj stává setkání s nekromancerem. Víra ve vědu je pro něj tím hlavním, proto nevěří pověrám o vyvolávání mrtvých. Že celý příběh vyvrcholí na hřbitově není žádným překvapením. Zajímavější je, co se na něm děje. Zkrátka ono košilaté rčení „láska až za hrob“ tu nabývá nových významů. Ženské hrdince zkrátka nevadí posmrtná ztuhlost mrtvých. Právě naopak. Tak mě napadá, jestli je to ještě nekrofilie, když to děláte s nemrtvým?