Seriály

Rodriguez se v posledním EXu v RefleXu (14, 2006) vyjadřuje k současné kinematografii v tom smyslu, že z Ameriky teď chodí mnohem lepší seriály než filmy. Já bych se dokonce nebál mluvit o seriálové renesanci. Opravdu v posledních letech přišlo na obrazovky několik kvalitních a nápaditých sérií počínaje Odpočívej v pokoji/Six Feet Under, Desperate Housewives, přes Ztracení/Lost, Prison Break (o tom už jsem se tu zmiňoval), animovaný Family Guy až po věci žánrovější jako je třeba Supernatural nebo 24. A nejsou to jen tyhle seríály, které mají vesměs všechny alespoň po jedné nějaké té akademické ceně. Možná škoda, že tahle seriálová vlna, která do jisté míry nakopla i naše televizní stanice k točení, se ještě pořádně nepřevalila přes obrazovky. I když, u mnoha z nich je to jen otázka času. Nova už prý koupila Lost. Bohužel to samé se nedá říci o starých britských a amerických seriálech, které tu pravděpodobně neuvidíme nikdy, přestože v jejich rodných zemích jde o skutečné kulty, přervávající mnohdy i po 40 letech. Postupně se do několika z nich nořím v rámci television studies. Pokud budete číst nějaké studie o recepci TV kultu, s největší pravděpodobností narazíte krom obvyklých Star Treků a Xeny i na Dr. Who, The Prisoner, The Twilight Zone nebo v sitcomech I Love Lucy či Gilliganův ostrov/Gilligan´s Island.

I Love Lucy – americká série z 50. let, která je americkými kritiky označována jako to nejlepší, co kdy vzniklo na poli sitcomu. Strukturně šlo o klasický sitcom – poklidné domácké prostředí, ve kterém sledujeme v nejrůznějších situacích dva hrdiny – Ricarda a Lucy. Tedy schéma, které přebírá mnoho dalších sitcomů – namátkou The Cosby Show, Ženatý se závazky nebo i Novákovi.

Významným na tomto seriálu byl zejména kontrast mezi Lucyiným přitroublým chováním a neuveřitelnou energií a nápaditostí, kterou dokázala vyvinout k uskutečnění svých záměrů a naproti tomu zcela běžná zápletka. Lucy působí směšně, protože mechanicky reaguje na stav bez přemýšlení, jak by následky mohli změnit další situaci. Vždy to začalo logicky, normální americká rodina 50. let dělá normální americké rozhodnutí. Lucy a Ricardo se dostávají do skutečných situací, které se mohou běžně stát komukoliv. Právě zobrazení obyčejné rodiny, americké posvátné instituce, prezentuje ideální verzi typické rodiny, s obyčejnými nedokonalými lidmi, kteří momentálně čelí sérii nerůznějších krizí – tedy snaha přiblížit se obyčejným lidem prostřednictvím hrdinů, kteří řeší stejné problémy jako v normálním životě. Za rouškou humoru se tak často skrývala mnohem hlubší témata, reflektující dění v soudobé společnosti (například bytová krize, mladé rodiny nucené žít v jednom bytě společně s rodiči… ). Také šlo o první sitcom vsazený do Kalifornie a ne do New Yorku, jak bylo tehdy obvyklé. Tento sitcom nepřinesl změnu jen v nastolení nových témat, ale byl nový i co se týče postupů při natáčení. Nebyl natáčen živě a vysílán do celé země, ale byl předtočen – jednak to znamenalo lepší kvalitu obrazu než při přímém přenosu, a navíc se nabízela možnost opakování dílu. Také namísto jedné kamery byly použity tři, snímající prostor z různých úhlů a v sekvencích.

The Prisoner – britský seriál okořeněný špionáží, akcí i špetkou sci-fi. Příběh je poměrně jednoduchý, o to však jsou zápletky rafinovanější. Tajný agent se zničehonic probudí v neznámém pokoji. Neví kde je, ani jak se tam dostal. Vše vypadá jako ordinérní britská provinční přímořská vesnička. Také je nikdo nenazve jinak než The Village. Agentovi je ponechána jeho volnost, není vězněn, přesto nemůže odejít. Vesnice funguje naprosto samostatně – má obchod, bar (vystižně nazvaný Cat and Mouse), radnici se zastupitelstvem (dokonce proběhnou volby, ve kterých je hlavní hrdina nominován). Zpět k hrdinovi - místo jména je mu přiděleno pouhé číslo. Číslo 6. Cílem jeho věznění je získat z něj informace, které má. V tom mají napomoci další obyvatelé vesnice – buď věznění nebo strážci, přitom nikdo neví, kdo je kdo.

The Prisoner se vyznačuje lineární narativní strukturou, která nabízí několik základních otázek[1] (na které údajně nebyly nikdy předneseny odpovědi) – o jaké informace, které číslo 6 zná, jde? Kdo stojí za celou vesnicí? Kdo je číslo 1? A moje vlastní – jak to skončilo? Co se týče výtvarného ztvárnění je seriál výrazně stylizován – jako nejvýstižnější přirovnání mě napadá Fantomas versus Alenka v říši divů – barevnost a design 60. let (jako všechna tehdejší doupata tajných organizací – v jeskyni, případně pod zemí, kruhové místnosti, oválné tvary, pastelová barevnost…). V kombinaci s poměrně surreálnou atmosférou a absurdními situacemi funguje bezvadně. K sympatickým absurditám patří například strážci v podobě obrovských bílých bublin (jen koule, nic víc, nic míň) – jednoduše člověka pohltí či znehybní.

Zajímavé je podívat se, kdo za The Prisoner stojí – Patrick McGoohan není jen představitelem hlavní role, ale zároveň producent, autor námětu a scénáře, v neposlední řadě pak režisér seriálu. Seriálu, který započal v roce 1967 a stal se kultovním, ale jako obvykle, nám v ČR o tom nikdo neřekl. Za malou zmínku o tomto seriálu můžeme považovat tradičně Simpsnovi a jejich postmodernistické tendence – pokud jste nechápali, nač je narážka závěr 3. dílu 12. řady (Muž, který věděl příliš mnoho – Homer je unesen na tajemný „Ostrov“, oblečen do vycházkového obleku, vyslýchán, uspáván a taktéž očíslován – číslo 5), tak teď můžete mít jasno.

Doctor Who – byl uveden dříve než Star Trek, přesto dnes leží poněkud stranou pozornosti (samozřejmě jen co se týče našich končin). Byl nepřetržitě vysílán od roku 1963 až do roku 1989 – celých 26 let. BBC v současnosti připravuje nové díly, což dokazuje nehasnoucí nadšení fanoušků. O co vlastně jde – doktor Who je jakýmsi cestovatelem v čase, což je mu umožněno pomocí stroje TARDIS (Time And Relative Dimensions In Space), vypadající jako britská modrá policejní budka. Samotný doktor není od pohledu moc akční postavou, ale spíše roztržitým vědcem, dandym nebo pobudou. Každopádně to neplatí zcela, neboť herců se vystřídalo několik a každý tuto postavu něčím obohatil. Na svých cestách Doktor potkává různé vesmírné rasy, proti kterým bojuje. Těmi nejznámějšími jsou Dalekové – roboti připomínající větší verzi R2D2. Krom toho, že nádherně analogovým hlasem pokřikují „Exterminate! Exterminate!“, jsou původně biologickým druhem (evoluce, řekl by Darwin). Dalekové jsou také součástí jednoho z celovečerních filmů – Dr. Who: Dalek´s Invasion Earth A.D. 2150, kde, jak naznačuje název, okupují Zemi (Doktora tu ztvárnil Peter Cushing, ovšem se seriálem jinak nemá nic společného).

Už svou dlouhou dobou vysílání (celých 26 let v kuse) musí být jasné, že představitelem Doktora nemohl být pouze jeden herec. Vystřídalo se jich celkem 8 (plus nový představitel v současnosti). A to nadmíru originálním způsobem. Doktor, coby příslušník rasy Timelordů (Pánů času) je mimozemšťan obdařený 13 životy. V praxi to znamená, že doktor několikrát zemře, načež se reinkarnuje do nové podoby. Každý Doktor tak představuje další charakterový vývoj.

Seriál má podobu epizod, z nichž každá má několik dílů (cca po 25 minutách – pro srovnání The Prisoner má díl po 50 minutách). Televiznost ze seriálu čpí na dálku. Jednoduché ateliérově kulisy a triky by samostatně nemohly obstát. Proto si Dr. Who svoji nedokonalost vizuální vynahrazuje na propracovanosti příběhu, vytváření komplexního světa se svými vlastními pravidly a nápaditostí. Navíc doktor je často vtipným glosátorem událostí, což přidává postavě a potažmo sérii nový rozměr.

Vliv seriálu je stále patrný i dnes. A to nejen fanoušky vynucenými novými díly, ale i inspiračním zdrojem, za který Dr. Who platí. Star Trek by mohl vyprávět – například Borgové mají svoji podobu v Doktorových soupeřích zvaných The Cybermen. Údajně i příběh o Vetřelci má své kořeny zde. Za zmínku stojí i scénáristická sekce seriálu – díly s názvem The Pirate Planet nebo City of Death pochází z pera Douglase Adamse (Stopařův průvodce po Galaxii).

Tím bych uzavřel tento seriálový výčet, alespoň do doby, než najdu něco nového.

---

[1] Fenomén v seriálech ustálený a odborně nazývaný „endlessly deferred narrative“ (nekonečně odkládaný narativ) – tedy několik rámcových otázek, jejichž vyřešení slibuje závěr seriálu (takže v Lost by tomu například bylo: kdo je s nimi na ostrově, co je Dharma, dostanou se z ostrova?…). De facto to, co Noël Carroll definoval ve filmu jako mikro- a makrootázky.