Dracula Has Risen From the Grave (Freddie Francis, 1968)

Že je Dracula jedním z nejrecyklovanějších hororových témat je jasné už od éry němého filmu. Série kvalitou různých verzí má však několik stěžejních bodů. A myslím, že moc nezkazím, dovolím-li si je spojovat s konkrétními představiteli. Tím prvním zásadním hercem, který Draculovi vtiskl eleganci maďarského šlechtice a nonšalantní projev navenek, je bezpochyby Bela Lugosi. Díky Browningově filmu a příznivé době 30. let, kdy se v Hollywoodu konstituoval žánr jako takový, stal se Dracula a potažmo Lugosi jedním z „oficiálních“ představitelů hororu.

Tím druhým, neméně slavným a pro mnohé dodnes nepřekonaným představitelem hraběte Draculy je Christopher Lee. Jméno bytostně spjaté s hororem díky anglickému Hammer studiu. Při svém ztvárnění Draculy vychází z Lugosiho, ale i z Maxe Schrecka, přičemž přidává svoji trošku do mlýna (či rakve, chcete-li) v podobě anglické strohosti a gentlemanství, kontrastující s náhlými výboji živelné energie. Přesně v takové podobě se objevuje ve filmu Dracula Has Risen From the Grave.

Rozebírat tenhle film do detailu nemá cenu (a upřímně řečeno, ani se mi nechce). Takže přidám jen pár postřehů. Předně jde o volné pokračování (nebo spíše článek řetezce) filmu Dracula: Prince of Darkness, kdy je Dracula uvězněn v ledu na dně skalní rozsedliny. Krev jej ale opět probudí k životu a princ temnot se vrací mezi lidi. Syžet je svým způsobem stále stejný – opět se objevuje motiv Draculovy cesty za svou obětí a její následné odvlečení na své sídlo, stejně tak i obě ženské hrdinky jsou zobrazeny coby archetypy čistoty, neposkvrněnosti (Marie) a živočišné nespoutanosti, pudovosti (Zeena). Tohle najdete ve většině filmů na motivy Draculy – od Murnauova Nosferatu až po Draculu 2000.

Hlavní devizou filmu je, jak už jsem naznačil, herecký projev Christophera Lee (démonický, chce se říci) a pak výrazná barevná stylizace v podobě nejrůznějších filtrů (díky kameře Arthura Granta) v kombinaci se skvělými kulisami – gotické sídlo Draculy sice neuvidíme zevnitř, ale zastavíme se na jeho terase přede vchodem, která je už sama o sobě impozantní co do stylizace vzhledem k filmu.

Jen tak na okraj – všimli jste si někdy, jak je jednoduché navodit ve filmu atmosféru doby dávno minulé? Sláma je klíč. Potřebujete středověkou vesnici? Rozhoďte po zemi slámu. Potřebujete 18. století? Rozhoďte po ulicích slámu. Je libo vesnici ze začátku 20. století? Slámu. Starobylost nebyla nikdy snazší.

Opět zopakuji, že Lee je tu neobyčejně působivý, abych se dostal jinému tématu. Stalo se mu jako herci velmi nepříjemná věc, totiž že byl zařazen fanoušky coby hororový herec, přestože tomu tak nebylo zcela. Zaškatulkování mu nedalo moc prostoru projevit se v jiných rolích. Schválně na kolik starších filmů, kde hrál, si vzpomenete? Jak sám říká v jednom rozhovoru: „(…) hororové filmy představují pouze 10 procent z mé celé kariéry, ale měli na diváky takový vliv, že si mě lidé automaticky spojují s tímto filmovým žánrem.“ Dodává dále: „Bohužel, v té době jsem se cítil velmi frustrovaný, protože natáčení v Anglii bylo extrémně konzervativní, velmi opatrné a enormně konkurenční. A já uvízl (…). Lidé měli ty nejpošetilejší poznámky o tom, proč nemohou mít Christophera Lee ve svém filmu, protože by si pak každý myslel, že je to další z ´těch´ filmů.“ Proto se Lee vrátil k hororu. Přestože se mu nakonec přece jen podařilo oprostit se od své hororové pověsti, i nadále si na něj největší nároky dělají právě hororový fanoušci. Přitom coby Scaramanga, úhlavní padouch a protihráč Jamese Bonda ve filmu Muž se zlatou zbraní, se lehce vymanil (pravda, zase hrál padoucha). Mnohem větší a vážnější role se mu naskytla ve filmu Airport ´77. Jenže tyhle filmy nemají tak silnou základnu oddaných diváků…