Cyborg (Albert Pyun, 1989)

Post-apokalyptické filmy jsou docela svébytným subžánrem (nebo už žánrem?). Je jich už docela početná řádka - vynikající sérii Mad Maxe od George Millera, Bessonův Poslední souboj (Le Dernier Combat), kde už naznačil svoje budoucí stěžejní téma – odcizenost jedince a ztráta komunikace (a započal spolupráci s Jean Renem). Z dalších ať už lepších či horších – Tank Girl (komiksová záležitost s klokany), nepovedený Water World (zajímavé, že Costnerovi jeden špatný film nestačil, a o něco později natočil podobnou záležitost – Postman – Posel budoucnosti), dále pak ještě třeba Blood of Heroes s Rutgerem Hauerem.

Cyborg je právě takovým post-apokalyptickým snímkem – lidstvo je napůl vyhubeno zákeřným morem nebo nájezdníky (paradoxně označováni za piráty, přestože všude kolem je pustina/wasteland – jeden ze základních poznávacích znaků těchto filmů). Jedinou nadějí lidstva (mesiášský syndrom) je cyborg Pearl, která se vydala do New Yorku shromáždit data nutná pro výrobu léku na mor. Cestou zpět ale padne do rukou pirátů a celý příběh se rozjíždí.

Je to jeden z mých oblíbených dětských filmů (chápej – sledovaný v dětství) a může za to můj tehdejší idol Jean-Claud Van Damme. Kde je mu asi dnes konec? (řečnická otázka na kterou raději nechci odpověď). Překvapivě tenhle film není ani nikterak výjimečně blbý, právě naopak – akční scény jsou poměrně nápadité (souboje na nože, tyče, boty, postapokalyptické pušky…), padouch je od pohledu padouch, objevuje se několik sentimentálních momentů jako je setkání po letech apod. Mimochodem, hlavní záporná postava, Fender, je rozený hláškař – jeho neuvěřitelně strnulý a křečovitý projev, pohybující se v rozmezí skřeků a v náročnější verzi i v podobě tří-slovných vět, mu dodává hodně na působivosti. Už jen úvodní slovo filmu, pronášené Fendrem (nejdelší monolog, co ve filmu má, a ještě k tomu je off-screen):

Nejprve přišlo zhroucení civilizace: anarchie, genocida, hladovění. Potom, když to vypadalo, že už to nemůže být horší, postihl nás mor... smrt za živa, rychle se šířila po celé planetě. A potom jsme slyšeli pověsti, že poslední vědci pracovali na léku, který by zastavil mor a obnovil svět. Obnovil? Proč? Mám rád smrt. Mám rád utrpení! Mám rád tento svět!

To je jen začátek, jeho nejpamátnější dialog je tento:

Fender: Dostaňte jí.
Brzy mrtvý člověk: Nechte jí jít!
F: Do Atlanty?
B: Aby vyléčila mor, s daty, které má.
F: Já ho chci vlastnit.
B: Vlastnit lék?
F: Byl bych bůh!
B: Ale utrpení může být zastaveno.
F: Líbí se mi utrpení.
B: Svět by se mohl změnit.
F: Líbí se mi tenhle svět.
B: Jdi do pekla!
F: Byl jsem tam.

Velmi poetické, že? Nicméně pozdější Van Dammovi filmy (Živý terč, Time Cop a dále) už tak zábavné nebyly (snad s výjimkou Kontrabandu, kde se jednoznačně projevilo Tsui Harkovo režijní vedení a HK choreografie bojů a pak Double Impact, stojící na rozkošném protikladu identických dvojčat – „Cože? Oni jsou dva?!“ – památná věta). Škoda, že se Jean-Claude nikdy neodhodlal snížit na pole komedie (nebo se pletu?), tak jak to udělali dva jeho action-hero kolegové, Arnold Schwarzenegger a Silvester Stalone. Van Damme coby učitel ve školce, který patrně brzy porodí svoje dvojče poloviční velikosti křičící na padoucha: „Stůj nebo maminka vystřelí!“ – nevím, jak vám, ale mě to zní dobře.