John Waters, the king of filth and subversion

MFF Karlovy Vary je na spadnutí. Už jen pár dní zbývá do jeho začátku. Jako tradičně nejedu. Proč? Nepodstatné. Nicméně po letmém shlédnutí programu mě upoutala sekce s názvem Midnight Movies – sekce, která se zaměřuje na kousky z této kategorie, tedy horory počínaje a undergroundem konče. Krom notoricky známých klasik jako je třeba první film z Romerovy zombie série Night Of The Living Dead nebo filmy poměrně četně zastoupeného amerického experimentátora Kennetha Angera (zvláště doporučuji fenomenální Scorpio Rising o „drsných“ motorkářích, kteří se stávají parodií sebe sama), tu na diváka čeká i film A Dirty Shame (Chlípnost nade vše), snímek ve světě poměrně proslulého, ale u nás téměř neznámého Johna Waterse.

John Waters. Kapitola sama pro sebe. Už dříve jsem se tu chtěl o něm rozepsat, v souvislosti s jeho posledními filmy A Dirty Shame a Pecker. Nyní mám důvod. Ale popořadě. John Waters si udělal jméno v 70. letech na filmech jako Pink Flamingos (1972) nebo Female Trouble (1974). Cesta do divákova povědomí byla jednoduchá, stačilo použít ten nejspolehlivější postup - šokovat. Zkouškou odvahy si tak prošel každý, kdo zhlédl Pink Flamingos. Ve zkratce jde o příběh dvou „rodin“, které se předhánějí v ošklivosti a hnusu, aneb jak hluboko je člověk schopný klesnout. Ve finále pak jedna z postav baští psí hovínka jako by to byla čokoláda (zapomeňte na Pasoliniho Salo aneb 120 dnů sodomy, tohle je o něčem jiném). Dalším klíčovým prvkem těchto filmů je Divine, tlustý transvestita, který se stal(a) na dlouhou dobu Watersovým dvorním hercem/herečkou. A je to právě Divine, která završuje film onou „hostinou“.

New York Times o filmu prohlásili, že jde o „první americký film, který má nejblíže k Buňuelovu Andaluskému psu“. Samotný trailer film uvozuje jako „lekci ze špatného vkusu“. Je pravda, že film Pink Flamingos splňuje všechny podmínky pro to, aby si vysloužil cenu za estetické ztvárnění hnusu. Přesto ale nejde o kýč. Film není jen nabubřelou slátaninou šokujících scén, které náhodou dosahují jistých kvalit. Naopak už od začátku jde o sice naivní, přesto silně vyhrocený útok na tabuizovaná témata. Tragicky směšné, směšně tragické, asi jako když umře klaun. Nebo spíš jako nafukovací nábytek. Waters prý nesnáší své rodné město Baltimore (nebo alespoň tehdy nesnášel), Pink Flamingos měl být plivnutím do jeho tváře. Stejně jako je Andaluský pes

vředem na světové kinematografii (to je kompliment). Waters se ale pro Baltimore stal navzdory všemu jakýmsi místním magnetem pro turisty, člověkem, který zvěčnil Baltimore a přivedl sem lidi. Paradoxní situace, když uvážíme, jak nesnáší Baltimore. Přesto se právě tady stává čímsi jako místním hrdinou. Není tu odsuzován, právě naopak. Je milován svým městem. Bojovník proti establishmentu se najednou stává institucí, ikonoborec ikonou.

V Pink Flamingos na diváka čeká celá řada bizarních a vskutku nechutných scén, včetně té již zmíněné – pojídání psích bobků. A jak říká komentátor ve filmu: What you are going to see is a real thing. Dvě rodiny proti sobě bojují o titul nejnechutnějších lidí a nebojí se to dokazovat. Sex se slepicemi je tím nejmenším, co spatříte. Přesto, kde leží kvality, o kterých jsem hovořil? Zatím jste mohli nabýt pouze dojmu, že se jedná pouze o slepenec scén s pochybným obsahem. Jen první dojem. Waters skládá hold svým učitelům. Zejména Kennethu Angerovi, undergroundovému filmaři se subverzivní náturou a snahou o potlačení hranic mezi realitou a fikcí (např. Invocation Of My Demon Brother nebo Scorpio Rising, ve kterém kombinuje hrané pasáže a vystřižené záběry z hollywoodských velkofilmů, které spojuje v organický, jednotný celek a realitu novou). Subverzivnost je taktéž jedním z poznávacích znaků filmů Johna Waterse. Krom toho ještě výrazným způsobem pracuje s hudební složkou filmu. Ta je tvořena klasickými rock n‘ rollovými songy, za které by se nemusel stydět žádný ze Scorseseho fimů. Jejich texty se vždy nějakým způsobem vztahují k zobrazovaným výjevům. V tomto kontextu pak původně neškodné texty nabývají zcela nových významů. Podobně je tomu i v dalších Watersových filmech, A Dirty Shame nevyjímaje. A opět se jedná o vliv Kennetha Angera, jež hudbu užíval obdobným způsobem (nejpatrněji právě ve Scorpio Rising)

John Waters spadá mezi provokatérskou generaci režisérů 60. let, kdy debutuje filmem Hag in a Black Leather Jacket (1964). Stojí tak po boku Russe Meyera (proslul filmy s jednoduchými zápletkami, ve kterých figuruje bezúčelné násilí a velmi vyvinuté polonahé slečny. Na kontě má tak věhlasné snímky jako Faster, Pussycat! Kill! Kill! nebo Motorpsycho) nebo Kena Russella (poněkud civilnější režisér, ve srovnání s oběma předchozími, přesto satiricky útočící na měšťáckou morálku, se sklonem k perverzím a fetišismu – výborný film The Lair Of The White Worm s velmi mladým Hugh Grantem nebo rocková opera podle The Who - Tommy). Vlivy vstřebával Waters pečlivě, od Felliniho a Walta Disneyho (!) až po Kennetha Angera a Richarda Kerna, s vlivy R.W. Fassbindera nebo Andy Warhola. Nesporný vliv na něj mělo také město jeho původu – Baltimore, stát Maryland.

Ale zpět k Watersovým filmům. Dodnes aktivní režisér neztratil nic ze své dřívější provokativnosti, přestože film Pecker (1998) představuje mnohem uhlazenější přístup k zobrazované látce. Už není tolik šokující jako Pink Flamingos nebo Female Trouble, přesto si zachovává svůj ironický hrot namířený směrem na společnost. Důvodů je více – zejména herci sdružení kolem Waterse a jeho společnosti Dreamland zestárli nebo zemřeli. V tvůrčích začátcích představovali jeho silnou stránku, neboť v nich měl oddané přátele schopné pro film udělat naprosto vše. Naivita jejich hereckého projevu byla od pohledu patrná, ale právě tato nelíčená strojenost dodávala filmům jakousi svěžest, esenci nadšení pro film, esenci toho, čemu se říká camp[1].

Navíc, Pecker vzniká v roce 1998, tedy v době, kdy už Waters byl uznán za ikonu nejen Baltimoru, ale i popkulturní scény. Tento posun v jeho tvorbě se projevuje i v samotném obsazení filmu – Christina Ricci, Lily Talyor… už tehdy poměrně známé herečky.

Pecker je vášnivý fotograf, kterému se ze dne na den podaří prosadit na umělecké scéně a to rovnou v New Yorku. Tento úspěch se ale negativně projeví v jeho životě, kdy se mu doslova hroutí svět kolem. Waters tu konfrontuje morálku malého městečka Hampden s newyorkskou mentalitou tamější intelektuálské smetánky a přístupu k umění vůbec. Například na maloměstě jsou Peckerovi fotky obdivovány do okamžiku, než se lidé dozví původ objektu na jedné fotografii (jde o pubické ochlupení gay-striptéra), za což je Pecker vyhozen ze své práce ve fast-foodu. Dalším zlomem je jeho umělecké proražení. Na maloměstě je z něj hvězda, stejně tak v NYC. Pecker se ale stává pro maloměsto moc známým a není schopen tu tvořit, neboť lidé se brání jeho objektivu případně požadují peníze za pózování. Nejde ale až tak o střet nepochopeného umělce s přízemní morálkou maloměsta, jako spíše o zesměšnění určitých povahových rysů a specifických vlastností. Waters si utahuje i z newyorkské intelektuálské elity – ukazuje jejich odtrženost od skutečného života (fotografka která by řešila hyperaktivitu malé holčičky valiem apod.) stejně jako jejich elitářství a vyprázdněnost rádoby-umění („To je outsider art?“). Ale ani samotný Pecker není zcela mimo tuto satiru. Je vykreslen jako naivní prosťáček, který se nečekaně dostává do velkého světa umění. V jednu chvíli dokonce začíná mluvit „newyorksky“ o velkém umění, ale to, co tak definuje představuje spíše kýč (nutno ale uznat, že jeho fotografie opravdu kvalitu nepostrádají). Právě postava Peckera mě přivedla k myšlence, zda-li do něj Waters nevložil kus sebe. Spíše jde o mou spekulaci, ale existují tu některé styčné body – Pecker se doma stává ikonou, osobností; je zpočátku přezírán, odsuzován a nakonec vynášen do nebe, protože do Baltimoru přivedl lidi odjinud, zejména z Velkého Jablka, NYC. Podobný osud má i samotný Waters. Navíc Peckerovi fotky jsou taktéž poměrně subverzivní jako Watersovi filmy (zachycují výjevy z gay barů, krádeže v obchodě, život na ulici…). Ale jak říkám, jde spíše jen o moji bujnou fantazii. Asi jako postmoderní čtenář, který to lehce překombinoval ve svém honu za příběhem.

Dalším filmem, na který zaměřuji svou pozornost je A Dirty Shame (Chlípnost nade vše, 2004), velmi bláznivá podívaná, která se na první pohled tváří jako teenagerská komedie plná bezduchého fekálního humoru. Ovšem to je jen zdání, neboť více než pro teenagery je určená lidem od třiceti a výše, nejlépe křesťansky vychovaným, vycepovaným biblí, křížem a sexuální abstinencí. Hartford Road je místo, které je velmi puritánské (i to je slabé slovo). Stejně taková je i Sylvia Sticklesová, hlavní hrdinka. Odsuzuje všechno tělesné, sex jí není zdrojem požitku, ale mnohem více představuje manželskou povinnost. Věci však naberou na obrátkách v okamžiku, kdy dostane ránu do hlavy. Fatální nehoda, jež má za následek její proměnu v nymfomanku. Dále následuje setkání se sexuální sektou, vedenou Johnny Knoxvillem (známý z MTV - Jackass), který se stylizuje do role mesiáše, nového Krista sexuální revoluce, obklopen dvanácti svými věrnými „zvrhlíky“ a vše finišuje obřím group sexem, čímž je dosaženo vyvrcholení filmu a to doslova.

Přízemní morálka amerického maloměsta je tu parodována neskutečným způsobem. Waters si bere na paškál vše možné – od vykreslení svíčkových bab až k hrané tolerantnosti vůči menšinám a odlišnostem vůbec (což je završeno bizarní scénou na meetingu puritánů, kdy všichni skandují „Za všechno může tolerance. Pryč se snášenlivostí!“). Veškeré situace jsou neskutečně hypertrofované, přehnané, ale díky tomu působí vše mnohem jasněji, komičtěji a satiričtěji diky své otevřenosti namísto jemné intelektuální alegorie (právě odtud pramení ona zdánlivá podobnost s teenage komediemi – některé scény by do nich zapadly – třeba nadržená Sylvie pobíhající v noci po městě nebo její dcera Caprice/uměleckým jménem Ursula Udders s poprsím gigantických rozměrů prohlašující „Jsem kastrát a jsem na to hrdá“ – kam se hrabou giganti Petry Černocké). Jednoduše film o tom, jak by svět vypadal pod vládou volné lásky a sexuální revoluce by byla jediná známá revoluce nebo rafinovaná obžaloba měšťáckého pokrytectví a povrchnosti? Nechávám na vás. Jedno je však jisté – John Waters vás svými filmy přinutí zaujmout jednoznačné stanovisko. Možná i proto mám tohohle režiséra tak rád.

Nahoře: John Waters v Simpsnových Dole: Waters a Divine

Filmografie Johna Waterse:

• Hag in a Black Leather Jacket (1964) short, also producer, cinematographer, editor
• Roman Candles (1966) short, also producer, cinematographer, editor
• Eat Your Makeup (1968) short, also producer, cinematographer, editor
• Mondo Trasho (1969) also producer, cinematographer, editor
• The Diane Linkletter Story (1969) short, also producer, cinematographer, editor
• Multiple Maniacs (1970) also producer, cinematographer, editor
• Pink Flamingos (1972) also narrator, producer, cinematographer, editor
• Female Trouble (1974) also producer, cinematographer, editor
• Desperate Living (1977) also producer, cinematographer
• Polyester (1981) also producer
• Hairspray (1988) also coproducer and actor (as Dr Fredrickson)
• Cry-Baby (1990)
• Serial Mom (1994)
• Pecker (1998)
• Cecil B. DeMented (2000)
• A Dirty Shame (2004)

---

[1] Pojem poprvé definovaný Susan Sontagovou. Jedná se o naivní adoraci nevkusu, mísící prvky sentimentu a teatrálního přehrávání. „Směšně tragické, tragicky směšné, asi jako když umře klaun. Nebo spíš jako nafukovací nábytek…“ – tolik seriál Simpsnovi k definici campu.

Paranoid android - dream about electric sheep

just click

In the mood for love in 1984

A ještě jednou pod vlivem hudby. Napadlo vás někdy, při jaké hudební konstelaci jste byli počati nebo rovnou zrozeni? Mě tedy ano. Proto jsem zapátral na netu, jakéže hity se to hrály v roce 1984. Docela povedená série. Bohužel ty české jsem nikde nevypátral, takže aspoň ty světové: stálicemi jsou Madonna (Like A Virgin) nebo Duran Duran (The Reflex, Union Of A Snake, The Wild Boys), Prince & The Revolution (Purple Rain, Let´s Go Crazy), Nena boduje se svými 99 Luftballons a do hitparád se promítla i filmová hudba – Ray Parker Jr. proslul svým theme songem pro film Ghostbusters. Hodně věcí znám dodnes díky českým rádiím rodinného typu „pro hospodyňky“ (F1, Impuls a jiné pochybné stanice) – třeba Cyndi Lauper – The Time After Time (nesnáším) ale i Girls Just Want To Have Fun (miluju). Vesměs ten rok nebyl hudebně nijak významný, ale ta hudba tu je pořád, ať je dobrá nebo špatná. Když jsem byl v měsíci prosinci toho roku vyvrhnut na tento svět, UK žebříčku dominovala síla lásky aneb Frankie Goes To Hollywood – The Power Of Love. Docela příznačné, nemyslíte? J

Půjčil jsem si z knihovny knížku, ale byla počmáraná...

Glen Hansard & Markéta Irglová - Swell Season

14. a 15. června byl v prostorách olomouckého Divadla Hudby k zastižení jeden zrzavý Ir s rozbitou kytarou a v ošuntělé bundě od montérek. Jako by ani nebyl ta velká hvězda, na kterou všichni čekají několik týdnů. Kdo? Indicie jsou: Ir, The Commitments, The Frames… Modří už vědí, kdo je Glen Hansard...

Že lístky zmizely během několika prvních dnů od zahájení předprodeje je samozřejmá věc. Koneckonců i já si pro ně šel hned zkraje, po zkušenostech z Brna, když jsem marně sháněl tři týdny před koncertem The Frames ve Flédě lístky. Všude se mi vysmáli: „Lístky na The Frames? A to je sháníte teprve teď?“

Kdo to ten Hansard vlastně je? Leader The Frames, jeho domovské kapely z Irska, která nejen tady pomalu zastiňuje U2 a dává jim najevo, kdo je mladá krev a kdo ta stará, na odchodu. Ale na rovinu, přestože The Frames jsou už hodně známí i mimo Irsko (projeďte si line-up na belgický pukkelpop), bez Hansarda by asi dneska nebyli tak daleko. The Frames jsou hlavně Glen Hansard. Stačí jako argument fakt, že sólově hraje věci nahrané společně s The Frames (např. The Locust, Finally, Lay Me Down…) ? Nebo že je výhradní autor většiny jejich velkých hitů? Nicméně, co se týče alespoň mé osoby, šel jsem na koncert značně skepticky naladěn. Příčinou byly historky o „Glenově úžasném charismatu, které zvedne na nohy i vozíčkáře“ a podobná tvrzení, vesměs všechna z úst něžného pohlaví, což je v tomto případe zdroj více než pochybný… Zatímco moje kamarádka šla na koncert kvůli Glenu Hansardovi jako člověku, mě zajímal Glen Hansard coby muzikant. Nemohl jsem si vybrat příhodnější okamžik – zrovna vyšla jeho první sólová deska nazvaná Swell Season, na kterém s ním vystupuje například i Markéta Irglová (piano, zpěv, kytara – ještě se k ní vrátím) nebo finská houslistka Marja Tukhanen.

Dostáváme se k hudbě samotné. Otřískaná španělka, klavír, baskytara. To je celý ansábl. Že se s obyčejnou akustickou kytarou dají stále dělat náladové songy, tomu už jsem pomalu přestával věřit. Je to ryzí písničkář, ale nejen to. Teď už musím uznat, že samotná osobnost Glena Hansarda je jako zjevení. Jeho hudební výstup dokáže být neskutečně procítěný, dokáže se naprosto ponořit do písně a vy jako divák máte pocit, že rušíte, že vlastně nehraje ani pro vás. Tak sugestivní dokáže být. Přitom to není žádný tragéd, navzdory písním, které zpívá. Působí uvolněným dojmem, k dobru dává jeden vtip za druhým (třeba ten o tom, proč jsou Irové tak dobří muzikanti a spisovatelé – viz video níže). Rozený bavič. Takhle se dozvíte, že jen v Irsku může píseň o smrti získat titul nejvíce sexy songu (samozřejmě je řeč o Lay Me Down).

Markéta Irglová. Kapitola sama pro sebe. V jednom okamžiku si Hansard zcela samovolně odběhl z pódia, načež jeho místo zaujmula právě Markéta Irglová, která na malou chvíli nehrála na klavír, ale chopila se kytary. Poté, co se Glen vrátil ze záchodu (kam si odskočil), začala hrát svůj song. Nemám ponětí, jak se písnička jmenovala, protože desku Swell Season jsem dosud neslyšel, ale její projev byl uchvacující. Drobná a křehká s výrazným hlasem, který byl ale stejný jako ona – drobný a křehký. Čistá energie, co vás bodne dole tam nalevo u plíce. Pro mě byla po ten okamžik větší hvězda než Hansard. A jsem rád, že nejsem jediný, kdo má tenhle pocit. V RefleXu jsem si přečetl recku Tobiáše Jirouse, který to vidí podobně jako já.

A teď jen info a drby. Swell Season má svůj profil na myspace, Glen Hansard s Markétou Irglovou přijeli z Valmezu (tady Hansard přechodně přebývá) a Swell Season je v překladu Prima sezóna, protože tenhle zrzavej Ir si oblíbil českou literaturu. Proto jeden song věnoval Bohumilu Hrabalovi, proto dostal od svých fanoušků po koncertě několik knížek.

A já teď pozoruji, že jsem se téměř nedotkl jeho hudby, ale jen jeho osoby. Takovou silou ten chlápek působí.



Video *1 - jeden song
Video *2 - o tom, proč jsou Irové takoví skvělí muzikanti
Video *3 - Glen se snaží zahrát slovo 'Valašské Meziříčí'

Další videa:
http://something.mysteria.cz/Video/100_5578.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5606.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5609.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5611.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5617.MOV

Music(k)

Přestože se stále potýkám se zkouškami, nedá mi to, abych nezačal sepisovat svoje hudební postřehy ve formě alespoň minirecenzí toho, co mi prošlo uchem. Lepší i horší věci, všechno chci zachytit. Bude toho asi víc, takže prozatím malá dávka, která se ale časem začne snad stupňovat. A hlavně berte vše s rezervou. Přece jenom, je to blog, takže nejde ani tak o kritiku, jako spíš o čistou dojmologii. Impresionistická louže. Na druhou stranu, když čtu někdy www.newmusic.cz, nemůžu se zbavit dojmu, že ani tam to není o nic lepší.

Placebo – Meds (2006)

Těžko se překonává vlastní stín, tedy laťka, kterou si Placebo nasadili hodně vysoko albem Black Market Music. Sleeping With Ghost mělo ke skoku přes ni blízko. Velmi blízko. A nové Meds? To je jen podlézání někde dole při zemi. Ne, nová deska není tak skvělá, za jakou ji všichni považují. Ve srovnání s celou tvorbou tu chybí jakási opravdovost, průzračnost a hlavně nějaký feeling. Chybí silnější místa. Není tu vyloženě hitová píseň, což jistě nemusí být hned negativní rys, ale také to znamená, že si nebude nic výraznějšího pobrukovat po celý den. Tohle album je řemeslně perfektně zahraná věc, ale chybí ji náboj. Nepomohlo, že si Placebo pozvalo hosty – mimo jiné třeba Michael Stipe (Broken Promise) nebo VV, ta hezčí polovina z The Kills (hned v úvodní melancholicky rozmáchlé skladbě Meds). Sorry kucí, ale hity jako Special K nebo Black-Eyed se píšou asi opravdu jen jednou za život.

6/10

That Fucking Tank - Day of Death by Bono Adrenalin Shock (2006)

Nádhera. Dech beroucí zběsilá jízda, u které nevěřícně kroutíte hlavou, že stojí jen na bicí a kytaře. Last.fm tohle vyhodilo s tagy jako math rock, experimenral, post-punk a jiná, tomu podobná označení. Někde taky najdete post-hardcore. Všechno sedí. Je to divné, je to hard&heavy. Similar artist? Nic mě nenapadá. Čistá energie. Jako když vás kopne mezek do rozkroku zrovna ve chvíli, kdy se k vám po dvou letech vrací vaše bývalá přítelkyně kvůli sexu. Rozporuplné a kontrastní – rychlé tempo a experimentálnější plochy. Hledání vlastního výrazu? Novej styl „that fuckin tank“? Cokoliv chcete. Na Myspace dokonce nabízí zahrát kdekoliv, jen pokud budou mít to správné zázemí („That Fucking Tank like to tour, can play anywhere and are fully self-sufficient. Give them space to play, food, booze and petrol money and watch them go.“)

9/10

Caesars - 39 Minutes of Bliss

Pamatujete na tu reklamu na Renault s „autíčky“ a neuvěřitelně vlezlou písničkou, co měla refrén: „I´M GONNA KICK YOU OUT, LET THE SUNSHINE IN“? Tak to už znáte Caesars (všímáte si, kolik je dnes „urozených panovnických“ kapel? – KAIZER chiefs, KAIZERS orchestra…jasně, Chiefs to mají podle fotbalovýho týmu, ale to se taky počítá). Sweden pop jak z praku. Rozjuchané melodie, jednoduché popěvky… ale funguje to výtečně. Přestože na první poslech se jednotlivé tracky trochu slévají v jednolitou masu, podruhé už slyšíte song za songem a spokojeně si pobrukujete a klepete čímkoliv, co máte po ruce do rytmu. Ale hlavní devizou Caesars jsou texty, které mají dostatečnou dávku humoru a ironie. Třeba Only You, o holce, která možná není z nejhezčích, ale přesto jen ona dokáže pořádně zasáhnout krajinu srdeční – „Maybe you got ears just like Dumbo, it´s so sweet / your knees knock together, when you´re walking down the street (…) only you can reach my heart“. Tahle parodicko-ironická rovina, která je docela příznačná pro některé kapely ze současné indie rockové vlny, působí skvěle ve srovnání s většinou pop songů „o lásce“. Namísto toho, aby se kňučelo o tom, jak někoho opustila holka a on je z toho tak na prášky, že se nejméně rok nedokáže na žádnou jinou podívat, protože jen tahle byla ta pravá…. Caesars na to jdou od lesa. Raději rovnou řvou I´m gonna kick you out, let the sunshine in nebo You don´t mean a thing to me. Sympatické osvěžení (podobně parodickou rovinou oplývají třeba i Art Brut, když se ve Formed a band otírají o umělé kapely a cestu za slávou). Že to ale umí Cézarové chytit i za vážnější konec dokazuje pomalejší Since You´ve Been Gone nebo Suzy Creamcheese.

Možná je jejich hudba až moc jednoduchá a nekomplikovaná, ale to neznamená, že by byla podřadnější nebo si nezasluhovala respekt. Už fakt, že se mi ani po 5 měsících stále ještě neoposlouchala o něčem svědčí.

P.S. Alternativní název téhle kapely (tj. ve Švédsku) je taky Caesar´s Palace nebo Twelve Caesars. Proč? Kdoví.

10/10

Red Hot Chilli Peppers – Stadium Arcadium (2006)

Jůů, Redhoti mají nové album….ne počkej, tam jsou hned dvě alba… wow, dovjalbum od takové super kapely, no to bude paráda. Na to určitě v pátek na dýze sbalím Mařenu. Dani California? To je ten singl co furt hrají v rádiu, to znám. Jen to trochu připomíná to…no Californication a pak to By the Way, hm ale jsou to Redhoti, to je hlavní. Ty voe, no dvě hodiny nabitý muzikou, fajn. Stadium Arcadium…hm, ta začíná jak Guns n´ Roses, jak ty jejich balady. Takový Otherside nebo Breaking the Girl. Pusť nějakou rychlejší. She´s only 18, to znamená „je jí jenom vosumnáct“, že jo? No to bude čuňačinka, hehe…to zní dobře, takový tvrdě pomalý, to se bude Máře líbit, až se na ní v pátek večer nalepím a budeme ploužit. C´mon Girl… kurňa, tohle už hráli na tom předchozím albu, jen se to jmenovalo Road Trippin´, dej další… počkej ještě, teď se to trochu ostří… ne, tak nic, další!

(…) Hmm, celý je to takový rozmáchlý a nafouklý, takový velký skladby, no jako jo…je to pěkný,nó. Jako jó, jsou to Redhoti, voe, tak to ani jiný bejt nemůže… ale, proč vydávaj jako dvě alba, když by klidně stačilo jen jedno? Jako jó, Máňe se to bude líbit moc, však je pořád udělaná do toho indiána, co tam zpívá. A nepřijde ti, že je to jen kopie těch dvou alb předtím? Jako toho Blood Sugar Sex Magik a Californication… A nebyli lepší, když brali drogy?

5/10

Vive la fete – Nuit blanche (2003)

Electro, francouzsky a s nádherným ženským vokálem (zběsilá blondýnka Els Pynoo). Sice je dneska in míchat do electra kytary a vůbec to tak nějak špinit, ale tohle je čistá záležitost. Dýchá z toho atmosféra 80. let, ale zároveň dekadentní aristokratická póza zhýčkané mládeže na koksu. Buď vejdi nebo táhni. Ty housové momenty mě trochu vyděsily a trochu překvapily (Jaloux), zvlášť když víte, čím si prošel Danny Mommens, mužské osazenstvo Vive la fete. Člověk, který hraje v belgických dEUS, což je naprosto jiná hudební sorta. Od temného kytarového indie-rocku udělat krok až k našlapané elektronice je přece jen velký skok. V songu Noir Désir se ale projevuje víc než kde jinde. Kytary se přece jen ozvou.

Podobnost s Ambrou Red, Miss Kittin a tak trochu i Alizee (ale fakt jen trochu, to je tou popově-diskotékovou natřásačkou).

8/10

dEUS – Worst Case Scenario (1994)

dEUS jsou pro mě objevem s velkým O z posledních dní. Kytarový rock z Belgie, který se perfektně hodí do současné stylově nevyhraněné, hledající se a zmítající se hudební scény, protože v tom mají jasno už poměrně dlouho. Že je tohle album už dvanáct let staré, nemění nic na tom, že zní naprosto současně. Kytarový indie rock, trochu ovlivněné doznívajícím grungem, místy s naléhavějšími emo pasážemi, melancholickými nitkami přivinující si posluchače blíž k sobě (Via nebo Right as Rain). Přesto umějí do strun hrábnou víc zostra, neuvíznou na jedné mělčině a celé album je tak neskutečně dynamické, neustále ženoucí dopředu. Místy se mi vybavují Helmet s jejich kytarovou neodbytností, místy Noir Désir, ať zůstaneme zeměpisně poblíž. Staré grupy, které čekají na svoje objevení po letech… dEUS se ale nenechávají hodit do odpadu a jsou stále aktivní, ať už coby celek (zatím poslední album Pocket Revolution je z loňského roku. Pravdou je, že jim trvalo 6 let) nebo coby vedlejší projeky (Danny Mommens si v roce 1997 založil elektronický projekt Vive la fete). W.C.S.

8/10

The Bees – Free the Bees (2004)

Retro je sexy, ale skýtá mnohá úskalí. Buď sklouznete do laciné pózy, nebo uděláte něco opravdu výjimečného. Tohle je ten druhý případ. The Bees v sobě kombinují to nejlepší z blues, rocku a cherry popu 60. let, ale vnáší do výsledného tvaru i něco jiného, co z nich dělá víc než jen epigony svých učitelů - Rolling Stones, The Kinks, Manfred Mann… Celé je to takové rozverné (zvířátkovské zpěvy v Chicken Payback), zadumané (These are the Ghosts) nebo prostě zábavné retro (One Glass of Water nebo The Russian, při které se vám vybaví NYC v zimě s ruskými imigranty v beranicích). Zní tak opravdově, že kdyby hráli o čtyřicet let dříve, tak se Rolling Stones poserou strachy. Ty Hammondky dělaj fakt hodně.

8/10

Nouvelle Vague – Bande Á Part (2006)

Nouvelle Vague je hudební projekt dvou Francouzů (Marc Collin a Olivier Libaux), kteří vzali pár starých songů, udělali jejich covery v bossanova podobě a nechali je nazpívat zpěvačkami se sexy hlasy. Když jsem se tu kdysi rozplýval nad prvním albem „Nové vlny“, byl jsem dost dlouho tak pohlcen, že mě ani nenapadlo přemýšlet, jak se celý projekt může vyvíjet dál. Přece jenom, jsou to jen cover-verze. Hudební „klasiky“ (v rámci hudebních přihrádek) převlečené do slušivého jazzovo-šansonovo-bossa-nového kabátku. Zatímco na prvním albu byly zastoupeny více punkové covery (The Clash – Guns of Brixton, Dead Kennedys – Too Drunk To Fuck, ale i Joy Division – Love Will Tear Us Apart nebo The Cure – A Forest), druhé desce dominují víc elektronická 80tá léta (Bauhaus – Bela Lugosi´s Dead, Visage – Fade to Grey, Heaven 17 – Let Me Go), ale i kytarovky z legendárního labelu Factory (New Order s jejich nejznámějším singlem Blue Monday). Také tu nově zazní krom sametově jemného ženského hlasu (poznávací znamení Nouvelle Vague) i mužský vokál (Gerald Toto), ale není o co stát. Ono to v podstatě není špatné album, ale za předpokladu, že neznáte to předchozí. Není to výběrem skladeb, ani zpěvem. Prostě to vyznívá jako přídavek k předchozímu albu. Zajímavý nápad, ale jednou stačil, teď by to chtělo nějaký posun, alespoň jeden rozdíl mezi alby. Takhle je to jen soutěž „Najdi 14 rozdílů“. A to je škoda.

5/10