John Waters, the king of filth and subversion

MFF Karlovy Vary je na spadnutí. Už jen pár dní zbývá do jeho začátku. Jako tradičně nejedu. Proč? Nepodstatné. Nicméně po letmém shlédnutí programu mě upoutala sekce s názvem Midnight Movies – sekce, která se zaměřuje na kousky z této kategorie, tedy horory počínaje a undergroundem konče. Krom notoricky známých klasik jako je třeba první film z Romerovy zombie série Night Of The Living Dead nebo filmy poměrně četně zastoupeného amerického experimentátora Kennetha Angera (zvláště doporučuji fenomenální Scorpio Rising o „drsných“ motorkářích, kteří se stávají parodií sebe sama), tu na diváka čeká i film A Dirty Shame (Chlípnost nade vše), snímek ve světě poměrně proslulého, ale u nás téměř neznámého Johna Waterse.

John Waters. Kapitola sama pro sebe. Už dříve jsem se tu chtěl o něm rozepsat, v souvislosti s jeho posledními filmy A Dirty Shame a Pecker. Nyní mám důvod. Ale popořadě. John Waters si udělal jméno v 70. letech na filmech jako Pink Flamingos (1972) nebo Female Trouble (1974). Cesta do divákova povědomí byla jednoduchá, stačilo použít ten nejspolehlivější postup - šokovat. Zkouškou odvahy si tak prošel každý, kdo zhlédl Pink Flamingos. Ve zkratce jde o příběh dvou „rodin“, které se předhánějí v ošklivosti a hnusu, aneb jak hluboko je člověk schopný klesnout. Ve finále pak jedna z postav baští psí hovínka jako by to byla čokoláda (zapomeňte na Pasoliniho Salo aneb 120 dnů sodomy, tohle je o něčem jiném). Dalším klíčovým prvkem těchto filmů je Divine, tlustý transvestita, který se stal(a) na dlouhou dobu Watersovým dvorním hercem/herečkou. A je to právě Divine, která završuje film onou „hostinou“.

New York Times o filmu prohlásili, že jde o „první americký film, který má nejblíže k Buňuelovu Andaluskému psu“. Samotný trailer film uvozuje jako „lekci ze špatného vkusu“. Je pravda, že film Pink Flamingos splňuje všechny podmínky pro to, aby si vysloužil cenu za estetické ztvárnění hnusu. Přesto ale nejde o kýč. Film není jen nabubřelou slátaninou šokujících scén, které náhodou dosahují jistých kvalit. Naopak už od začátku jde o sice naivní, přesto silně vyhrocený útok na tabuizovaná témata. Tragicky směšné, směšně tragické, asi jako když umře klaun. Nebo spíš jako nafukovací nábytek. Waters prý nesnáší své rodné město Baltimore (nebo alespoň tehdy nesnášel), Pink Flamingos měl být plivnutím do jeho tváře. Stejně jako je Andaluský pes

vředem na světové kinematografii (to je kompliment). Waters se ale pro Baltimore stal navzdory všemu jakýmsi místním magnetem pro turisty, člověkem, který zvěčnil Baltimore a přivedl sem lidi. Paradoxní situace, když uvážíme, jak nesnáší Baltimore. Přesto se právě tady stává čímsi jako místním hrdinou. Není tu odsuzován, právě naopak. Je milován svým městem. Bojovník proti establishmentu se najednou stává institucí, ikonoborec ikonou.

V Pink Flamingos na diváka čeká celá řada bizarních a vskutku nechutných scén, včetně té již zmíněné – pojídání psích bobků. A jak říká komentátor ve filmu: What you are going to see is a real thing. Dvě rodiny proti sobě bojují o titul nejnechutnějších lidí a nebojí se to dokazovat. Sex se slepicemi je tím nejmenším, co spatříte. Přesto, kde leží kvality, o kterých jsem hovořil? Zatím jste mohli nabýt pouze dojmu, že se jedná pouze o slepenec scén s pochybným obsahem. Jen první dojem. Waters skládá hold svým učitelům. Zejména Kennethu Angerovi, undergroundovému filmaři se subverzivní náturou a snahou o potlačení hranic mezi realitou a fikcí (např. Invocation Of My Demon Brother nebo Scorpio Rising, ve kterém kombinuje hrané pasáže a vystřižené záběry z hollywoodských velkofilmů, které spojuje v organický, jednotný celek a realitu novou). Subverzivnost je taktéž jedním z poznávacích znaků filmů Johna Waterse. Krom toho ještě výrazným způsobem pracuje s hudební složkou filmu. Ta je tvořena klasickými rock n‘ rollovými songy, za které by se nemusel stydět žádný ze Scorseseho fimů. Jejich texty se vždy nějakým způsobem vztahují k zobrazovaným výjevům. V tomto kontextu pak původně neškodné texty nabývají zcela nových významů. Podobně je tomu i v dalších Watersových filmech, A Dirty Shame nevyjímaje. A opět se jedná o vliv Kennetha Angera, jež hudbu užíval obdobným způsobem (nejpatrněji právě ve Scorpio Rising)

John Waters spadá mezi provokatérskou generaci režisérů 60. let, kdy debutuje filmem Hag in a Black Leather Jacket (1964). Stojí tak po boku Russe Meyera (proslul filmy s jednoduchými zápletkami, ve kterých figuruje bezúčelné násilí a velmi vyvinuté polonahé slečny. Na kontě má tak věhlasné snímky jako Faster, Pussycat! Kill! Kill! nebo Motorpsycho) nebo Kena Russella (poněkud civilnější režisér, ve srovnání s oběma předchozími, přesto satiricky útočící na měšťáckou morálku, se sklonem k perverzím a fetišismu – výborný film The Lair Of The White Worm s velmi mladým Hugh Grantem nebo rocková opera podle The Who - Tommy). Vlivy vstřebával Waters pečlivě, od Felliniho a Walta Disneyho (!) až po Kennetha Angera a Richarda Kerna, s vlivy R.W. Fassbindera nebo Andy Warhola. Nesporný vliv na něj mělo také město jeho původu – Baltimore, stát Maryland.

Ale zpět k Watersovým filmům. Dodnes aktivní režisér neztratil nic ze své dřívější provokativnosti, přestože film Pecker (1998) představuje mnohem uhlazenější přístup k zobrazované látce. Už není tolik šokující jako Pink Flamingos nebo Female Trouble, přesto si zachovává svůj ironický hrot namířený směrem na společnost. Důvodů je více – zejména herci sdružení kolem Waterse a jeho společnosti Dreamland zestárli nebo zemřeli. V tvůrčích začátcích představovali jeho silnou stránku, neboť v nich měl oddané přátele schopné pro film udělat naprosto vše. Naivita jejich hereckého projevu byla od pohledu patrná, ale právě tato nelíčená strojenost dodávala filmům jakousi svěžest, esenci nadšení pro film, esenci toho, čemu se říká camp[1].

Navíc, Pecker vzniká v roce 1998, tedy v době, kdy už Waters byl uznán za ikonu nejen Baltimoru, ale i popkulturní scény. Tento posun v jeho tvorbě se projevuje i v samotném obsazení filmu – Christina Ricci, Lily Talyor… už tehdy poměrně známé herečky.

Pecker je vášnivý fotograf, kterému se ze dne na den podaří prosadit na umělecké scéně a to rovnou v New Yorku. Tento úspěch se ale negativně projeví v jeho životě, kdy se mu doslova hroutí svět kolem. Waters tu konfrontuje morálku malého městečka Hampden s newyorkskou mentalitou tamější intelektuálské smetánky a přístupu k umění vůbec. Například na maloměstě jsou Peckerovi fotky obdivovány do okamžiku, než se lidé dozví původ objektu na jedné fotografii (jde o pubické ochlupení gay-striptéra), za což je Pecker vyhozen ze své práce ve fast-foodu. Dalším zlomem je jeho umělecké proražení. Na maloměstě je z něj hvězda, stejně tak v NYC. Pecker se ale stává pro maloměsto moc známým a není schopen tu tvořit, neboť lidé se brání jeho objektivu případně požadují peníze za pózování. Nejde ale až tak o střet nepochopeného umělce s přízemní morálkou maloměsta, jako spíše o zesměšnění určitých povahových rysů a specifických vlastností. Waters si utahuje i z newyorkské intelektuálské elity – ukazuje jejich odtrženost od skutečného života (fotografka která by řešila hyperaktivitu malé holčičky valiem apod.) stejně jako jejich elitářství a vyprázdněnost rádoby-umění („To je outsider art?“). Ale ani samotný Pecker není zcela mimo tuto satiru. Je vykreslen jako naivní prosťáček, který se nečekaně dostává do velkého světa umění. V jednu chvíli dokonce začíná mluvit „newyorksky“ o velkém umění, ale to, co tak definuje představuje spíše kýč (nutno ale uznat, že jeho fotografie opravdu kvalitu nepostrádají). Právě postava Peckera mě přivedla k myšlence, zda-li do něj Waters nevložil kus sebe. Spíše jde o mou spekulaci, ale existují tu některé styčné body – Pecker se doma stává ikonou, osobností; je zpočátku přezírán, odsuzován a nakonec vynášen do nebe, protože do Baltimoru přivedl lidi odjinud, zejména z Velkého Jablka, NYC. Podobný osud má i samotný Waters. Navíc Peckerovi fotky jsou taktéž poměrně subverzivní jako Watersovi filmy (zachycují výjevy z gay barů, krádeže v obchodě, život na ulici…). Ale jak říkám, jde spíše jen o moji bujnou fantazii. Asi jako postmoderní čtenář, který to lehce překombinoval ve svém honu za příběhem.

Dalším filmem, na který zaměřuji svou pozornost je A Dirty Shame (Chlípnost nade vše, 2004), velmi bláznivá podívaná, která se na první pohled tváří jako teenagerská komedie plná bezduchého fekálního humoru. Ovšem to je jen zdání, neboť více než pro teenagery je určená lidem od třiceti a výše, nejlépe křesťansky vychovaným, vycepovaným biblí, křížem a sexuální abstinencí. Hartford Road je místo, které je velmi puritánské (i to je slabé slovo). Stejně taková je i Sylvia Sticklesová, hlavní hrdinka. Odsuzuje všechno tělesné, sex jí není zdrojem požitku, ale mnohem více představuje manželskou povinnost. Věci však naberou na obrátkách v okamžiku, kdy dostane ránu do hlavy. Fatální nehoda, jež má za následek její proměnu v nymfomanku. Dále následuje setkání se sexuální sektou, vedenou Johnny Knoxvillem (známý z MTV - Jackass), který se stylizuje do role mesiáše, nového Krista sexuální revoluce, obklopen dvanácti svými věrnými „zvrhlíky“ a vše finišuje obřím group sexem, čímž je dosaženo vyvrcholení filmu a to doslova.

Přízemní morálka amerického maloměsta je tu parodována neskutečným způsobem. Waters si bere na paškál vše možné – od vykreslení svíčkových bab až k hrané tolerantnosti vůči menšinám a odlišnostem vůbec (což je završeno bizarní scénou na meetingu puritánů, kdy všichni skandují „Za všechno může tolerance. Pryč se snášenlivostí!“). Veškeré situace jsou neskutečně hypertrofované, přehnané, ale díky tomu působí vše mnohem jasněji, komičtěji a satiričtěji diky své otevřenosti namísto jemné intelektuální alegorie (právě odtud pramení ona zdánlivá podobnost s teenage komediemi – některé scény by do nich zapadly – třeba nadržená Sylvie pobíhající v noci po městě nebo její dcera Caprice/uměleckým jménem Ursula Udders s poprsím gigantických rozměrů prohlašující „Jsem kastrát a jsem na to hrdá“ – kam se hrabou giganti Petry Černocké). Jednoduše film o tom, jak by svět vypadal pod vládou volné lásky a sexuální revoluce by byla jediná známá revoluce nebo rafinovaná obžaloba měšťáckého pokrytectví a povrchnosti? Nechávám na vás. Jedno je však jisté – John Waters vás svými filmy přinutí zaujmout jednoznačné stanovisko. Možná i proto mám tohohle režiséra tak rád.

Nahoře: John Waters v Simpsnových Dole: Waters a Divine

Filmografie Johna Waterse:

• Hag in a Black Leather Jacket (1964) short, also producer, cinematographer, editor
• Roman Candles (1966) short, also producer, cinematographer, editor
• Eat Your Makeup (1968) short, also producer, cinematographer, editor
• Mondo Trasho (1969) also producer, cinematographer, editor
• The Diane Linkletter Story (1969) short, also producer, cinematographer, editor
• Multiple Maniacs (1970) also producer, cinematographer, editor
• Pink Flamingos (1972) also narrator, producer, cinematographer, editor
• Female Trouble (1974) also producer, cinematographer, editor
• Desperate Living (1977) also producer, cinematographer
• Polyester (1981) also producer
• Hairspray (1988) also coproducer and actor (as Dr Fredrickson)
• Cry-Baby (1990)
• Serial Mom (1994)
• Pecker (1998)
• Cecil B. DeMented (2000)
• A Dirty Shame (2004)

---

[1] Pojem poprvé definovaný Susan Sontagovou. Jedná se o naivní adoraci nevkusu, mísící prvky sentimentu a teatrálního přehrávání. „Směšně tragické, tragicky směšné, asi jako když umře klaun. Nebo spíš jako nafukovací nábytek…“ – tolik seriál Simpsnovi k definici campu.