Music(k)

Přestože se stále potýkám se zkouškami, nedá mi to, abych nezačal sepisovat svoje hudební postřehy ve formě alespoň minirecenzí toho, co mi prošlo uchem. Lepší i horší věci, všechno chci zachytit. Bude toho asi víc, takže prozatím malá dávka, která se ale časem začne snad stupňovat. A hlavně berte vše s rezervou. Přece jenom, je to blog, takže nejde ani tak o kritiku, jako spíš o čistou dojmologii. Impresionistická louže. Na druhou stranu, když čtu někdy www.newmusic.cz, nemůžu se zbavit dojmu, že ani tam to není o nic lepší.

Placebo – Meds (2006)

Těžko se překonává vlastní stín, tedy laťka, kterou si Placebo nasadili hodně vysoko albem Black Market Music. Sleeping With Ghost mělo ke skoku přes ni blízko. Velmi blízko. A nové Meds? To je jen podlézání někde dole při zemi. Ne, nová deska není tak skvělá, za jakou ji všichni považují. Ve srovnání s celou tvorbou tu chybí jakási opravdovost, průzračnost a hlavně nějaký feeling. Chybí silnější místa. Není tu vyloženě hitová píseň, což jistě nemusí být hned negativní rys, ale také to znamená, že si nebude nic výraznějšího pobrukovat po celý den. Tohle album je řemeslně perfektně zahraná věc, ale chybí ji náboj. Nepomohlo, že si Placebo pozvalo hosty – mimo jiné třeba Michael Stipe (Broken Promise) nebo VV, ta hezčí polovina z The Kills (hned v úvodní melancholicky rozmáchlé skladbě Meds). Sorry kucí, ale hity jako Special K nebo Black-Eyed se píšou asi opravdu jen jednou za život.

6/10

That Fucking Tank - Day of Death by Bono Adrenalin Shock (2006)

Nádhera. Dech beroucí zběsilá jízda, u které nevěřícně kroutíte hlavou, že stojí jen na bicí a kytaře. Last.fm tohle vyhodilo s tagy jako math rock, experimenral, post-punk a jiná, tomu podobná označení. Někde taky najdete post-hardcore. Všechno sedí. Je to divné, je to hard&heavy. Similar artist? Nic mě nenapadá. Čistá energie. Jako když vás kopne mezek do rozkroku zrovna ve chvíli, kdy se k vám po dvou letech vrací vaše bývalá přítelkyně kvůli sexu. Rozporuplné a kontrastní – rychlé tempo a experimentálnější plochy. Hledání vlastního výrazu? Novej styl „that fuckin tank“? Cokoliv chcete. Na Myspace dokonce nabízí zahrát kdekoliv, jen pokud budou mít to správné zázemí („That Fucking Tank like to tour, can play anywhere and are fully self-sufficient. Give them space to play, food, booze and petrol money and watch them go.“)

9/10

Caesars - 39 Minutes of Bliss

Pamatujete na tu reklamu na Renault s „autíčky“ a neuvěřitelně vlezlou písničkou, co měla refrén: „I´M GONNA KICK YOU OUT, LET THE SUNSHINE IN“? Tak to už znáte Caesars (všímáte si, kolik je dnes „urozených panovnických“ kapel? – KAIZER chiefs, KAIZERS orchestra…jasně, Chiefs to mají podle fotbalovýho týmu, ale to se taky počítá). Sweden pop jak z praku. Rozjuchané melodie, jednoduché popěvky… ale funguje to výtečně. Přestože na první poslech se jednotlivé tracky trochu slévají v jednolitou masu, podruhé už slyšíte song za songem a spokojeně si pobrukujete a klepete čímkoliv, co máte po ruce do rytmu. Ale hlavní devizou Caesars jsou texty, které mají dostatečnou dávku humoru a ironie. Třeba Only You, o holce, která možná není z nejhezčích, ale přesto jen ona dokáže pořádně zasáhnout krajinu srdeční – „Maybe you got ears just like Dumbo, it´s so sweet / your knees knock together, when you´re walking down the street (…) only you can reach my heart“. Tahle parodicko-ironická rovina, která je docela příznačná pro některé kapely ze současné indie rockové vlny, působí skvěle ve srovnání s většinou pop songů „o lásce“. Namísto toho, aby se kňučelo o tom, jak někoho opustila holka a on je z toho tak na prášky, že se nejméně rok nedokáže na žádnou jinou podívat, protože jen tahle byla ta pravá…. Caesars na to jdou od lesa. Raději rovnou řvou I´m gonna kick you out, let the sunshine in nebo You don´t mean a thing to me. Sympatické osvěžení (podobně parodickou rovinou oplývají třeba i Art Brut, když se ve Formed a band otírají o umělé kapely a cestu za slávou). Že to ale umí Cézarové chytit i za vážnější konec dokazuje pomalejší Since You´ve Been Gone nebo Suzy Creamcheese.

Možná je jejich hudba až moc jednoduchá a nekomplikovaná, ale to neznamená, že by byla podřadnější nebo si nezasluhovala respekt. Už fakt, že se mi ani po 5 měsících stále ještě neoposlouchala o něčem svědčí.

P.S. Alternativní název téhle kapely (tj. ve Švédsku) je taky Caesar´s Palace nebo Twelve Caesars. Proč? Kdoví.

10/10

Red Hot Chilli Peppers – Stadium Arcadium (2006)

Jůů, Redhoti mají nové album….ne počkej, tam jsou hned dvě alba… wow, dovjalbum od takové super kapely, no to bude paráda. Na to určitě v pátek na dýze sbalím Mařenu. Dani California? To je ten singl co furt hrají v rádiu, to znám. Jen to trochu připomíná to…no Californication a pak to By the Way, hm ale jsou to Redhoti, to je hlavní. Ty voe, no dvě hodiny nabitý muzikou, fajn. Stadium Arcadium…hm, ta začíná jak Guns n´ Roses, jak ty jejich balady. Takový Otherside nebo Breaking the Girl. Pusť nějakou rychlejší. She´s only 18, to znamená „je jí jenom vosumnáct“, že jo? No to bude čuňačinka, hehe…to zní dobře, takový tvrdě pomalý, to se bude Máře líbit, až se na ní v pátek večer nalepím a budeme ploužit. C´mon Girl… kurňa, tohle už hráli na tom předchozím albu, jen se to jmenovalo Road Trippin´, dej další… počkej ještě, teď se to trochu ostří… ne, tak nic, další!

(…) Hmm, celý je to takový rozmáchlý a nafouklý, takový velký skladby, no jako jo…je to pěkný,nó. Jako jó, jsou to Redhoti, voe, tak to ani jiný bejt nemůže… ale, proč vydávaj jako dvě alba, když by klidně stačilo jen jedno? Jako jó, Máňe se to bude líbit moc, však je pořád udělaná do toho indiána, co tam zpívá. A nepřijde ti, že je to jen kopie těch dvou alb předtím? Jako toho Blood Sugar Sex Magik a Californication… A nebyli lepší, když brali drogy?

5/10

Vive la fete – Nuit blanche (2003)

Electro, francouzsky a s nádherným ženským vokálem (zběsilá blondýnka Els Pynoo). Sice je dneska in míchat do electra kytary a vůbec to tak nějak špinit, ale tohle je čistá záležitost. Dýchá z toho atmosféra 80. let, ale zároveň dekadentní aristokratická póza zhýčkané mládeže na koksu. Buď vejdi nebo táhni. Ty housové momenty mě trochu vyděsily a trochu překvapily (Jaloux), zvlášť když víte, čím si prošel Danny Mommens, mužské osazenstvo Vive la fete. Člověk, který hraje v belgických dEUS, což je naprosto jiná hudební sorta. Od temného kytarového indie-rocku udělat krok až k našlapané elektronice je přece jen velký skok. V songu Noir Désir se ale projevuje víc než kde jinde. Kytary se přece jen ozvou.

Podobnost s Ambrou Red, Miss Kittin a tak trochu i Alizee (ale fakt jen trochu, to je tou popově-diskotékovou natřásačkou).

8/10

dEUS – Worst Case Scenario (1994)

dEUS jsou pro mě objevem s velkým O z posledních dní. Kytarový rock z Belgie, který se perfektně hodí do současné stylově nevyhraněné, hledající se a zmítající se hudební scény, protože v tom mají jasno už poměrně dlouho. Že je tohle album už dvanáct let staré, nemění nic na tom, že zní naprosto současně. Kytarový indie rock, trochu ovlivněné doznívajícím grungem, místy s naléhavějšími emo pasážemi, melancholickými nitkami přivinující si posluchače blíž k sobě (Via nebo Right as Rain). Přesto umějí do strun hrábnou víc zostra, neuvíznou na jedné mělčině a celé album je tak neskutečně dynamické, neustále ženoucí dopředu. Místy se mi vybavují Helmet s jejich kytarovou neodbytností, místy Noir Désir, ať zůstaneme zeměpisně poblíž. Staré grupy, které čekají na svoje objevení po letech… dEUS se ale nenechávají hodit do odpadu a jsou stále aktivní, ať už coby celek (zatím poslední album Pocket Revolution je z loňského roku. Pravdou je, že jim trvalo 6 let) nebo coby vedlejší projeky (Danny Mommens si v roce 1997 založil elektronický projekt Vive la fete). W.C.S.

8/10

The Bees – Free the Bees (2004)

Retro je sexy, ale skýtá mnohá úskalí. Buď sklouznete do laciné pózy, nebo uděláte něco opravdu výjimečného. Tohle je ten druhý případ. The Bees v sobě kombinují to nejlepší z blues, rocku a cherry popu 60. let, ale vnáší do výsledného tvaru i něco jiného, co z nich dělá víc než jen epigony svých učitelů - Rolling Stones, The Kinks, Manfred Mann… Celé je to takové rozverné (zvířátkovské zpěvy v Chicken Payback), zadumané (These are the Ghosts) nebo prostě zábavné retro (One Glass of Water nebo The Russian, při které se vám vybaví NYC v zimě s ruskými imigranty v beranicích). Zní tak opravdově, že kdyby hráli o čtyřicet let dříve, tak se Rolling Stones poserou strachy. Ty Hammondky dělaj fakt hodně.

8/10

Nouvelle Vague – Bande Á Part (2006)

Nouvelle Vague je hudební projekt dvou Francouzů (Marc Collin a Olivier Libaux), kteří vzali pár starých songů, udělali jejich covery v bossanova podobě a nechali je nazpívat zpěvačkami se sexy hlasy. Když jsem se tu kdysi rozplýval nad prvním albem „Nové vlny“, byl jsem dost dlouho tak pohlcen, že mě ani nenapadlo přemýšlet, jak se celý projekt může vyvíjet dál. Přece jenom, jsou to jen cover-verze. Hudební „klasiky“ (v rámci hudebních přihrádek) převlečené do slušivého jazzovo-šansonovo-bossa-nového kabátku. Zatímco na prvním albu byly zastoupeny více punkové covery (The Clash – Guns of Brixton, Dead Kennedys – Too Drunk To Fuck, ale i Joy Division – Love Will Tear Us Apart nebo The Cure – A Forest), druhé desce dominují víc elektronická 80tá léta (Bauhaus – Bela Lugosi´s Dead, Visage – Fade to Grey, Heaven 17 – Let Me Go), ale i kytarovky z legendárního labelu Factory (New Order s jejich nejznámějším singlem Blue Monday). Také tu nově zazní krom sametově jemného ženského hlasu (poznávací znamení Nouvelle Vague) i mužský vokál (Gerald Toto), ale není o co stát. Ono to v podstatě není špatné album, ale za předpokladu, že neznáte to předchozí. Není to výběrem skladeb, ani zpěvem. Prostě to vyznívá jako přídavek k předchozímu albu. Zajímavý nápad, ale jednou stačil, teď by to chtělo nějaký posun, alespoň jeden rozdíl mezi alby. Takhle je to jen soutěž „Najdi 14 rozdílů“. A to je škoda.

5/10