Paura nella citta dei morti viventi (City Of The Living Dead, v české distribuci jako Páter Thomas, Lucio Fulci, 1980)

Páter Thomas je fanoušky nekriticky hodnocen velice kladně. Zejména na internetu naleznete mnoho prohlášení typu: „Nejlepší Fulci!“ (ostatně o kterém z filmů z naší dnešní přehlídky by jste tam podobná prohlášení nenašli?). Ve skutečnosti, mimo fanouškovskou komunitu, to tak ale působit nemusí. Proto je dobré podívat se na celý film poněkud podrobněji a zjistit, kde je vlastně „zakopaný pes“.

Příběh vypráví o městečku Dunwich, kde sebevražda kněze zapříčiní otevření brány pekel a následné oživení mrtvých (zombie jako původce zla patří u Fulciho k nejmarkantnějším tématům, což je ostatně patrné i na našem výběru filmů). Hlavní hrdinové, novinář Peter Bell a věštkyně Mary, znají způsob, jak zlo zastavit. Proto se vydávají do Dunwiche najít pátera Thomase, v tuto chvíli již stojícího na opačné straně barikády, než na které stál ještě za živa coby kněz.

Předně z filmu doslova čiší jakási dějová nevyváženost. Příběh je nekoherentní, drolí se a jde jen s obtíží určit, zda se jedná o Fulciho tendenci usilovat o absolutní film (v jeho případě omezení příběhu a soustředění se pouze na jednotlivé výjevy), jako se o to pokusil v E tu vivrai nel terrore: L'aldila (The Beyond,1981), nebo jednoduše nezvládl vedení tohoto snímku. Každopádně to, co ztrácí snímek na srozumitelnosti příběhu (mimochodem za inspiraci posloužil H. P. Lovercraft), vynahrazuje si na speciálních efektech. Tím, čím je pro George A. Romera a jeho filmy Tom Savini, tím byl pro Fulciho Gianetto de Rossi, tvůrce velmi působivých speciálních efektů. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s italským hororem padá nejčastěji pojem „gore“, je vhodné jej nejprve více osvětlit.

Gore je specifický hororový subžánr, vyznačující se explicitním zobrazováním krve, vnitřností a extrémního násilí spojeného s destrukcí lidského těla (blood and guts – doslova „krev a vnitřnosti“). Přestože by se mohlo zdát, že gore je záležitostí čistě nízkorozpočtových nezávislých filmů, neomezuje se jen na ně, ale proniká ve větší či menší míře i do mainstreamové kinematografie - namátkou House of Wax (Jaume Collet-Serra, 2005) či v poslední době tolik diskutovaný Hostel (Eli Roth, 2006). Jak je tedy patrné, z principu nejde v tomto subžánru čistě o vyvolání strachu u diváka, ale předně ho šokovat, zhnusit.

V Páteru Thomasovi je příběh budován na tajemné sebevraždě kněze, která měla otevřít brány pekla a oživit mrtvé. Opět tak Fulci sáhl k nemrtvým (rok předtím točil Zombie 2), ale přidává i další hororové aspekty, jakými jsou portál přivádějící zlo na tento svět (brána pekel) nebo ďábelský kněz, který dokáže zabíjet pouze pohledem (například přinutí dívku vyzvrátit svoje vnitřnosti). V té době populární zombie-horory (zejména díky Romerově Dawn of the Dead, 1978) našli svůj ohlas v Itálii. Stopy po zombie najdeme i v tomto filmu. Za pozornost stojí i zvláštní atmosféra, kterou Fulci vytváří. Už od počátku, kdy se ještě příběh teprve rozjíždí, působí městečko Dunwich zcela opuštěným, chce se říci mrtvým, dojmem – vítr vanoucí prázdnými ulicemi, mlha, zabedněná okna… od počátku tu je implicitně zakořeněn pocit, že zlo je nablízku. Fulci jeho nástup nebuduje postupně, ale už od prvního záběru filmu dává tušit jeho přítomnost. Dunwich zachycuje s atmosférou pesimismu a beznaděje, jako noční můru za bílého dne.

V tomto snímku režisér také nastínil motiv prolínání reality a světa nadpřirozena, který o rok později rozvíjí v Domě u hřbitova a v The Beyond. Skutečno versus neskutečno. Již úvodní scéna, spiritistická seance, v níž médium spatřuje knězovu sebevraždu a odhaluje nebezpečí, které pochází z Dunwiche, je takovým střetem, nahlédnutím za hranici skutečnosti. Za tuto pravdu ale žena položí život (ovšem jak se později ukazuje, jen zdánlivě). Přítomnost pokřivené reality vyplývá z mnoha narážek – za živa pohřbená žena, která byla předtím prohlášena za mrtvou, samo od sebe prasklé zrcadlo na začátku filmu, v němž se odráží deformovaný obraz tří mužů apod.

Působivou a velmi invenční scénou se stává pasáž na hřbitově, kde došlo omylem k pohřbení živé ženy. Fulci snímá hrdinku přímo v rakvi, v omezeném prostoru zprostředkovává divákovi klaustrofobní výrazy děsu na dívčině tváři. Scéna ne nepodobná té, kterou Quentin Tarantino použil ve filmu Kill Bill 2. A vzhledem k Tarantinově oblibě subžánru gore a postmoderního „vykrádání“ jiných filmů, je spojitost více než zřejmá.

Teď už je jen na divákovi, jak se vyrovná s tímto filmem a zda-li přijme premisu nastíněnou hned v úvodu tohoto článku, nebo bude považovat Pátera Thomase za naprosto nezvládnutý kus nejen v rámci Fulciho filmografie, ale i na poli hororové kinematografie.