Dům u hřbitova (Quella villa accanto al cimitero, Lucio Fulci, 1981)

Dům u hřbitova patří mezi jedny z nejznámějších Fulciho filmů. Patrně na něj narazíte v každém druhém článku věnovaném tomuto režisérovi. Proč, to se pokusím doložit v následujících řádcích.

Celý příběh se točí kolem starého domu, do nějž se nastěhuje rodina doktora Boyla, který je pověřen převzít výzkum po tragicky zesnulém dr. Petersonovi. Po nastěhování do domu se ale začínají dít podivné události – dům jako by mluvil sám ke svým obyvatelům, jeho chodbami se nese dětský křik a všechno je jen otázkou času, než Boylovi odhalí tajemství, které se skrývá ve sklepě.

Stmelujícím prvkem filmu se tu stává samotná rodina. Vůbec pohled na rodinu by stál za pozornost v kontextu Fulciho tvorby (zobrazuje ji často jako dysfunkční nebo neúplnou – cholerický otec, který se mění ve vraha, když nachytá svou dceru s mladíkem – Páter Thomas; nebo je jen rodinou ve smyslu sociální jednotky, vzniklou ze situace – hlavní hrdinové filmu The Beyond, kteří pojmou rodičovské povinnosti k malé dívce; případně se ještě objevují náznaky incestu – žena povídá svému psychiatrovi o touze spát se svým otcem – Páter Thomas). Boylovi jsou naprosto normální středostavovskou rodinou – mladí rodiče s dítětem. Signifikantním se stává právě postava malého chlapce, skrze jehož hledisko je nám zprostředkován děj (i formálně – kamera bývá mnohdy v úrovni dětských očí, využívajíce podhledů). Chlapcovo neposkvrněné vidění světa totiž ostře kontrastuje s krvavou realitou světa přízračného, což je jedním z motivů tohoto filmu. Právě díky světu dětské fantazie se tu stírá hranice mezi skutečností a zdáním – jen on je schopen na rozdíl od svých rodičů postřehnout skutečné zlo, které se v domě skrývá. A je to on, který jediný spatřuje přízrak malé holčičky, která jej varuje před zlem uvnitř domu, aby nakonec v její společnosti odešel…kam? Za hranice reality? Podobně jako v The Beyond nebo Páteru Thomasovi, i tady je konec filmu poměrně nejednoznačný, balancující mezi skutečností a nadpřirozenem, ale vysvětlitelný skrze dětskou imaginaci – v dětském světě je přece všechno možné.

Přestože film nese patrný Fulciho „krvavý“ rukopis, působí lehce ostýchavě. Není tu velké množství speciálních gore efektů (krev a vnitřnosti – blood and guts), zato ale režisér pracuje mnohem více s atmosférou v kontrastu své tvorby, která jinak působí převážně „na efekt“. Za prostor, ve kterém se film odehrává, tu hravě poslouží klasické hororové archetypy, jakým bezesporu je osamělé tajemné sídlo („typický příklad lokální architektury“), navíc s vlastní temnou minulostí. Příznačné je i samotné okolí domu, kterým je, jak patrno z názvu, hřbitov s hroby bývalých nájemníků, rodiny doktora Freudsteina. Fulci nepotřebuje fabulovat složité příběhy, ani se nesnaží ozvláštňovat novým, netradičním prostředím. Vystačí si s typickými hororovými proprietami – hřbitov, tajemný dům, duchové, monstrum, šílený vědec…de facto klíčová slova pro celý film.

Fulci se nikdy nevyhýbal zobrazování perverzního chování (jakým je například brutální mučení ženských postav se sexuálním podtextem), dokonce se dá říci, že se na ně zaměřoval. Už v názvech filmů je možno jej nalézt – například Una sull'altra (Perversion Story, 1969). Nicméně jedna perverze, jedna temná vášeň, je zastoupena více než ostatní a to často i přímo v rámci formální struktury filmu – voyeurství. Fulci dovoluje publiku se dívat. Předpokládá, že každý divák je v podstatě voyeurem, rád pozoruje, nikým neviděn, zvlášť když jde o zakázané nebo „extravagantní“ věci. Pod vlivem těchto úvah dopřává svému divákovi ve velkém množství subjektivní pohledy kamery, nejčastěji přímo z očí samotného vraha. Jsme tak nuceni doslova „z první ruky“ sledovat svíjející se oběť (velmi často žena), její mučení a následnou smrt, která bývá vesměs pomalá a bolestivá. Fulci této naší touze sledovat nabízí dostatečnou potravu - velké množství šokujících scén a výjevů, ve kterých často operuje se základním protikladným schématem krásy a hnusu (pravda, aplikovatelné zejména na mužskou část publika) – rádi sledujeme krásnou ženu, ale už s odporem pozorujeme její brutální smrt. Fulci si ale zároveň s touto divákovou obsesí vědomě pohrává a upozorňuje na ni – typické jsou velké detailní záběry očí. S tím případně souvisí i jejich vypichování (jedna z nejvýraznějších scén ve filmu Zombie 2).

Těmto postupům pak později Fulci podřídil film E tu vivrai nel terrore: L'Aldila (The Beyond, 1981), ve kterém odstoupil od pevného, koherentního příběhu a namísto toho předkládá sérii jen lehce navazujících událostí. „Mojí ideou bylo udělat absolutní film, se všemi hrůzami našeho světa. Je to film bez zápletky: dům, lidé a mrtví, přicházející ze záhrobí. Chybí tu pro to jakákoliv logika, jen řada obrazů.“[1], říká mistr o svém díle The Beyond. Dům u hřbitova takovým není, přestože i zde některé z těchto tendencí nalezneme.

Popularitu tohoto snímku může demonstrovat i pozornost, jaká se mu dostala ze strany dnes uznávaných režisérů. I Tim Burton se nechal inspirovat tímto Fulciho filmem, když v Ospalé díře napodobuje skvělou sekvenci, ve které je hlava dítěte monstrem přitisknuta na dveře, které se z druhé strany snaží rozsekat nic netušící otec sekerou.

Japonský plakátek

---

[1] Interwiev s Lucio Fulcim na webu (http://www.shockingimages.com/fulci/menu.html)