Berlín jede

Že se berlínské hudební podzemí a kulturní podhoubí hejbe jako mršina prolezlá červama je dlouhodobě známá věc. odjakživa se tu vytvářela svébytná scéna, která stála na otevřenosti města, kde neexistují předsudky a stahují se sem intelektuálové z celého světa už od nepaměti. Na rovinu, ještě jsem tam nebyl, ale už také slyším vábení artificiálních subkultur. Jen si to vemte – svoje nejlepší léta tady strávil Nick Cave, mám dojem, že i Phil Shöenfelt se tudy protáh na své cestě do srdce Evropy. Blixa Bargeld a Einstürzende Neubauten – industriálně depresivní nářek Města, Jarda Rudiš je tam taky pečenej vařenej (pak o tom psal v knížce Nebe pod Berlínem a hraje a zpívá v U-Bahn). Nebe nad Berlínem je další kousek, co opěvuje tenhle genius loci. A z tohohle podhoubí multikulturalismu vzešly takové hudební počiny, jako label Pale Music a jejich celé stáj (Mignon, Glamour to Kill… Berline Insane III – cd s nadílkou tohohle labelu. Blbě se schání.), který si mimo jiné draply pod křídlo Mojdu Papalescu and The Nihilists. Ale lásky moje poslední jsou jednoznačně Stereo Total a Chicks on Speed.

Stereo Total – Do The Bambi – srnečky jsou v kurzu. Velmi návykové album, zvlášť pokud jste muž s ochranitelskými pudy, protože zpěvačku si zamilujete. Její lolitkovské sny o berlínském klubu Ego, kam se poprvé dostane (Babystrich) nebo rozverně dráždivá Ich bin nackt (což už mluví za sebe, ale pokud nevládnete německy, tak si asi neužijete – zpívá v ní, jak je nahá a co všechno si svlíká) to jsou velmi fajn věci. Electro-šanson, co si bere to nej ze Serge Gainsbourga a Jane Birkin. Ale abych nefiltroval jen perverzní masturbační představy, není to totiž nic ve stylu Peaches. Tohle je elegantně učesaná záležitost ve stylu holek z uměleckých škol. Vzhledem k songu Cinemania, což je vyjmenování všech hvězd filmového nebe, které něco znamenají (poslední je Alfred Hitchcock), je tohle album dokonalost sama a spojuje snad všechno, co mám tak bytostně rád. Z toho důvodu vyhlašuju Do The Bambi za nejerotičtější album tohle roku. Při jeho poslechu si vybavíte „malou“ holku, jak sedí v lese na palouku, kolem krku drží srnku a hlasem Anny Kariny ji šeptá svoje vlhké sny (u představ je ale nejlepší zůstat).

Chicks on Speed - 99 Cents je jiná liga. Sice jsou z Mnichova/New Yorku, ale to je taky Německo. Holky to hrají na rockovější vlně, kytary a všechny ty sexy dazzled and stylish elektro zvuky, co letěj. Ale zas ne tak moc. Kytary pomalu ustoupí. Zběsilost sama, ale tak nějak usměrněná. Vrchol alba je jednoznačně Wordy Rappinghood, aneb co všechno nám slova umožňují – lingvistův sen. Ten fashion trhlej refrén vám z hlavy nepůjde (to je japonština?!). v souladu s názvem je to přesně to, co hrají. Když říkají We Don´t Play Guitars, nevěřte jim ani slovo. Nejenže hrají, ale dokonce si s nima tenhle song střihla Peaches (ale no tak děti, tu snad známe?), čímž spolupráce těchto slečen s význačnými jmény nekončí. Shick Shaving si s nima vysekla Miss Kittin, ta fajn holka z Grenoblu, co hraje tak e-clashově pěkně.

Berlíne, už jedu.