Na druhej poslech

Každej dělá chyby, proto se na tužku dává guma. Nejspíš to znáte všichni – posloucháte desku, nic vám neříká, tak se s ní moc dlouho nezabýváte a odhazujete ji v dál. Po nějaké době se vám náhodou dostane pod ucho a s ním najednou i do celé hlavy. Ráno vstanete a je tam. Jdete nakoupit a je pořád tam. Jedete tramvají a její melodie vám bzučí v hlavě. O sprše ani nemluvím, to je snad jasné. Když jsem poprvé před pár měsíci slyšel eponymní dvojku od Razorlight, zhnuseně jsem ji po pár posleších odhodil. Nebavila mě asi tak, jak mě teď naopak baví moc. Něco prostě musí uzrát. Ale nečekal jsem, že mě to bodne zrovna z tohohle směru. Na Razorlight jsem nikdy nebyl. První album (a to můžu říct s klidným srdcem i teď) mě fakt nebere pro svou vynucenou "popovost" nebo jak to nazvat. Jasně, na dvojce je taky, můžete namítnout, ale tady ty melodie jsou přirozeně podlézavé. Nesnaží se vás přesvědčit o tom, že takové jsou. Ony takové prostě jsou. Ale stejně mě na té dvojce baví nejvíc jen singlovka In The Morning, America a Back To The Start s tím legračním vřeštěním (ne, kecám, je jich víc). Čekám, jakého kostlivce vymetu ze skříně příště. No jo, musím dát zase jednou za pravdu SM, tahle deska zraje časem. Aspoň prozatím.