Kittenz lead the way

Justice - D.A.N.C.E.

2007-05-05T08:20:00.000+02:00

Naprosto uchvacující záležitost, jednoduchý a geniální nápad.

Sunshine - Dreamer

2007-03-29T11:21:00.000+02:00

2002 – Někdy tou dobou, ještě na gymplu, objevuju Sunshine. To byla doba Velvet Suicide, Insomnic a Last Your Days. Skrze ně pak nasávám i hudbu At The Drive-In a o pár let později i The Faint. Skoro by se dalo říct, že pro moje hudební formování jsou něco jako zásadní kapela. Dost možná.

Ze syrových kytar, chladné atmosféry zasněně beznadějných nálad a sick-punku jsem si udělal docela srdeční záležitost. Pak přišel skok k Moonshower And Razorblades. Víc melodiky. Propracovanější a komplexnější songy. Hodně melodiky. Ale pořád takové neučesané. Posun na dráze hudebního směřování, ale bylo to snad ještě lepší (hodně jsem v té době poslouchal The Rapture a Ladytron). Málokdy si z písničky zapamatuju víc než název a jednoduchou melodickou linku. Teď jsem si pamatoval i útržky textů.
-----------------------------------------------------------

Nová deska Dreamer od Sunshine asi plno lidí nakrkne, někoho odradí, někoho nadchne. Přihraje Sunshine nějaké nové fanoušky a ve výsledku bude všechno při starém, protože ta žabomyší válka vyšumí do ztracena. Myslím tu, která se po vydání desky určitě musí objevit – jsou Sunshine mediální mrdky, které vyměkkli, když teď hrají takový popík, nebo jsou pořád jedna z těch lepších a nápaditých kapel v ČesRepu, na které můžeme být právem pyšní?
Autor tohoto článku je přednostně zaujatý. Je náchylný k chytlavým melodiím, které nemají čisté svědomí (disco punk etc.). Melodika především - motto aktuální desky. Poslední alba The Killers, Muse ani aktuální Kaiser Chiefs mě moc nenadchla. Pompéznost, trochu epiky, stadiónovky… a teď si Sunshine přijdou s něčím podobným. Fajn. To srovnání je jen orientační. Ale stejně – Dreamer je příjemná deska, která odráží hodně hudebních vrstev. Řekl bych postmoderní, ale v dnešní době je všechno postmoderní. Dead Leaves si mě dostali svým hard rockovým feelingem, Black Painted Room zase svým snivým nádechem 80. popíku. Ghetto má v úvodu příslib něčeho, co předjímají Kaiser Chiefs v I Predict a Riot. Keith Avenue 9 PM – znáte ten klip s Willem Ferrelem a Christopherem Walkenem „We need more Cow Bells“? Tak asi tak. Suns maj štěstí, že Buriánkův hlas je tak nenapodobitelně znějící, že je těžké zaměňovat je za jinou kapelu. Na druhé straně ta disco_post-punk_new-wave_pop taškařice má nádech lollipopu a lechtá jako růžovej plyš (vzpomínka na MFF karlovy vary 06). Snad ta králičí packa přinese Sunshine štěstí.

Vincent Vincent and the Villains

2007-03-09T09:54:00.000+01:00

Zdá se, že Ok Go se svými tanečky nasadili nový trend v tom, jak udělat levně videoklip. Kluci z Voss Street se musí ale ještě hodně učit. Pomůže jim Harapes?

Některé věci jim prostě nevysvětlíte

2007-02-10T13:26:00.000+01:00

"Ty, takový vzdělaný člověk a koukáš na horory?"

Moje teta

Nový single od Sunshine (just click and listen!)

2007-02-08T11:46:00.000+01:00

House of 1000 Corpses (Rob Zombie, 2003)

2007-02-07T17:08:00.000+01:00

2007-01-28T15:25:00.000+01:00

Moving Units - Dangerous Dreams

2007-01-11T11:34:00.000+01:00

Možná stárnu, možná jsem jen lenivější, možná jen další možná jako výraz mé letargie a nechuti hledat něco nového, která se ohlásila po pár hořkých zklamáních. Jsou už kytarovky unavené a zdroje vyschly? Už tu vážně není nikdo zajímavý? Už kdysi jsem tu skuhral nad nedostatkem kapel s rychlým drivem, punkovou dravostí a post-punkovou image a melodikou na pomezí post-hardcore a Beatles. To, na co jsem za poslední půlrok při hledání narazil nebylo špatné, ale ani moc výborné. Lepší průměr až mírný nadprůměr nebo na druhé straně současná převaha utahaného folk_country_indie popu, který mi nevadí, ale musím na něj mít náladu. Bída? Kdo ví. Máte taky pocit, že jsou kytarovky pasé?

Anketa od BlueBoard.cz

Každopádně Moving Units a jejich deska Dangerous Dreams mi zvedli trochu náladu v posledních dnech. Asi jako když vám celou dobu někdo sere na hlavu, práce je nad hlavu, stres je každodenní samozřejmost jako tableta magnesia, co si dávám po ránu. Venku je leden a jediný bruslaři jsou ti, co mají kolečka. Nic se mi nechce dělat a přitom je toho tolik, co musím. V takové situaci přijdou Moving Units vhod. Odpočinková záležitost, která trochu „move“ your train of thought. Jednoduchá melodika, která po vás nechce rozkrývat všechny vrstvy až po několikátém poslechu, ale funguje hned. Asi jako to motto, kterým se honosilo nakladatelství Buldok, co vydávalo Stopy hrůzy – „Chytne a nepustí“. Vážně teď nemám náladu na přemýšlivé věci. Vlivy: jako vždycky – post-punk new wave 80. léta. Asi jako The Long Blondes, kdyby tam zpíval kluk.

http://www.myspace.com/MovingUnits8

http://www.myspace.com/movingunits

Moving Units

"Rocky Balboa"

2006-12-29T20:50:00.000+01:00

2006-12-25T13:40:00.000+01:00

Video

VV+ŠNR

2006-12-24T15:37:00.000+01:00

Old vs. young

2006-12-18T23:40:00.000+01:00

V poslední době panuje stres a nedostatek času nade mnou. Buď práce (viz předchozí příspěvek) nebo škola (zkouškové období na krku). Texty, co jsem nahodil za posledních pár týdnů byly většinou re-pastnuty odjinud, nevznikly přímo pro blog, takže teď si to vynahradím a blognu si. Nebo sem pastnu odborný text ze školy pojednávající o názorovém přerodu Miloše Martena během jeho krátkého života. Vyberte si jiný blog.

Co chci dnes říct, je vážná věc. Jsem nahluchlý kokot. Proč? Protože mi to nedošlo. Co? Že Razorlight jen kopírují to, co tu už hodně let dělá Tom Petty. Někdy se prostě člověk sekne. Ale co s tím? Razorlight jsem tu nedávno vychválil jako něco, k čemu si najdete cestu až časem. Teď zase tvrdím, že to není vlastně tak původní. Mám teda úplně odprásknout Razorlight proto, že Tom Petty to dělal před nima? To bych mohl smést ze stolu celou dnešní indie scénu. Razorlight jsou Tomovi úspěšnými epigony. To, jak používají piáno, jednoduché kytarové riffy nebo celkově popěvky a frázování Johnnyho Borrella je Pettymu dost podobné - pusťte si jeho song American Girl nebo Breakdown nebo ještě líp Even The Losers a je vám jasné, odkud Borrell tahá ty svoje hudební nápady, kde že se to přisál na žílu. Originalita je dneska prežitek. Ale to byla už v roce 1906, když F.X. Šalda napsal: „Čech má nevýslovně komický strach o svoji t. zv. Originalitu (lucus a non lucendo) a proto zůstává hloupým a nevkusným: bojí se, že by ji pak ztratil, a nechápe ani, že originalita, kterou lze ztratit kulturou a stylisací, za nic nestojí a je docela negativná.“ Na což mu odpovídá Miloš Marten (a je to tady, pokud jste dočetli až sem. Já vás varoval…) označením originality za „nemoc moderního umění“: „Originalita… ah ovšem, včerejší a dnešní bůžek, starost všech, kdo vzali poprvé do ruky štětec nebo péro a při každém tahu, při každém slově ptají se úzkostlivě, jsou-li dosti jinými něž ti, kdo psali a malovali před nimi.“

Take it or leave it. Já mam jasno. Beru oba, Pettyho i Borrella.

Tom Petty / Johnny Borrell

PAF 2006

2006-12-05T18:31:00.000+01:00

Přehlídka animovaného filmu

PAF 2006, Olomouc

www.pifpaf.cz

Zase jeden přetisk z katalogu festivalu PAF

2006-11-27T23:12:00.000+01:00

Soil – solidní zemina

Ať už si o kvalitě hudby v české kotlině myslíte cokoliv, současnou renesanci a dění na scéně už je jen těžké ignorovat – jenom za poslední rok se hudebně vylíhlo na naše poměry poměrně slušné množství nových debutů, které buď reagují na soudobé dění ve světě (kytarovky Toneless, The Prostitutes) nebo si hledají svoje cestičky napříč žánry a snaží se nacházet vlastní tvář a esenci hudebního úspěchu (a teď nemám na mysli ten komerční). Pražští Soil se svým letošním debutovým albem In Fields zdají být tím druhým případem. Zvukově pestrá koláž, která osciluje někde mezi jazzem, elektronikou a zavádějící škatulkou „inteligentní“ pop, naznačuje, že současná poptávka po indie-rockových kytarách z UK je nechává chladnými a raději se přiklánějí ke svým vlastním hudebním kořenům – všichni vesměs absolventi Konzervatoře Jaroslava Ježka tak našli svou inspiraci v jazzu. A přestože sami se označují škatulkou nu-jazz, není třeba se jich bát. Jazz je jen kostra, obalená lehce prvky funky, blues, kytarového popu, ale čpí i silnou dávkou elektroniky a ambientními náladami. Svoje dlouhé prsty v tom má i Ecson Waldes, postava velmi známá na české elektronické scéně také jako one-man projekt koketující s drum‘n’bass i breakbeatem (stojí i za soundtrackem k filmu Restart). Ecson Waldes aka Jiří Paška se ujal dohledu nad mícháním desky In Fields a obohatil zvuk Soil o samply a elektronickou náladu. Není tedy divu, že místy se Soil blíží zvukově až k legendárním Ohm Square. S těmi je ale pojí i jiná skutečnost – výrazný ženský vokál, patřící Zuzaně Kropáčové, jediné ženě mezi čtyřmi muž a hlavní tvůrčí osobnosti v tomto pětičlenném uskupení – na svědomí má nejen texty, ale i hudbu. Netypické, nicméně sympatické a hudebně skvělé. Zuzana ale není žádným nováčkem a pokud máte pocit, že vám je její hlas povědomí, bude to nejspíš proto, že se mihla i v Gang Ala Basta.

Je těžké Soil k někomu přirovnávat, jako vodítko ale může posloužit fakt, že desku In Fields vydává malý, ale výživný label Quazi Delict, který má ve své stáji i v poslední době stále známější Bratry Orffovi nebo Floexe. Nejlepší radou však zůstává ono obligátní „zajděte si na koncert“.

Abuse – „easy listening“ pro náročné posluchače

Abuse je krycí jméno pro Vlado Ďurajka. Abuse, nejprve elektronický one-man projekt s kořeny v dark ambient, po přelomovém EP Sleepfields přerostl v regulérní hudební těleso prezentující svou neuchopitelnou hudební koláž na regulérní debutové desce The Great Outdoor.

Ambientní plochy, chilloutová nálada, jemné elektronické loopy a samply, které místy koketují i s breakbeatem a nu-/acid/free_jazzem. Nervózní bicí linky, zkreslené hlasy, housle i kytary… Jemně se vinoucí předivo nočních snů prostupuje každou skladbou a vytváří silnou a strhující atmosféru. Strhující k poslechu. Tak by se v jednoduchosti dala shrnout hudba produkovaná Abuse. Pokud stále nemáte představu, stačí nahlédnout, komu všemu dělal Abuse nějaký remix a vyjeví se celá řada spřízněných kapel – od Ecstasy Of St. Theresa, přes Veneer, Here, Nieriku až po Khoibu. Přesto jménem ponejvíce zmiňovaným s Abuse zůstává Autechre z vyhlášené stáje labelu WARP Records, zaměřeného na elektronickou hudbu (mimo jiné Aphex Twin).

Abuse není/nejsou na scéně žádnými nováčky a mají za sebou už slušné úspěchy. Několik EP nahrávek ještě jako Ďurajkův one-man projekt (zásadní je to z roku 2002 – Sleepfields, které ho katapultovalo do obecnějšího povědomí alespoň u hudební kritiky), následováno velmi ceněnou debutovou deskou The Great Outdoor (2004), a v přípravě je nové album s pracovním názvem The Autumnist, jehož vydání je plánováno na příští rok. Jak už se ale v místních poměrech stává zvykem, téměř nikdo o nich neví. A to i přesto, že za sebou mají koncerty i v USA, Anglii nebo na prestižním a vyhlášeném maďarském festivalu Sziget.

„Abuse znamená ve slovenštině zneužívat. Tento název jsem si vybral podle výroku nějakého filozofa, který tvrdil, že nic není tak dokonalé, aby se to nedalo zneužít. Zároveň to vyjadřuje způsob, jakým pracuji s původními zvuky. A stejně tak se jmenovala i moje oblíbená počítačová hra.“ shrnul vše Ďurajka v rozhovoru pro nejmenovaný slovenský deník.

The Long Blondes – Someone to drive you home

2006-11-22T16:50:00.000+01:00

Sheffield jako by začínal v poslední době platit za nový Man(d)chester. Rodí se tu stále zajímavější kapely a The Long Blondes jsou jednou z nich. Hodně očekávaným albem dávají jasně najevo, že Sheffield nejsou jen Arctic Monkeys.

Po EP Giddy Stratosphere, které oprávněně vzbudilo rozruch rozměrů srovnatelných s výbuchem malé sopky, přišlo regulérní album Someone To Drive You Home (produkováno Stevem Mackey – Pulp, MIA), které dílo zkázy dokonalo. The Long Blondes mají všechno, co se od současné indie kapely očekává – retro kytary s riffy sahajícími daleko do hudební historie, chytlavé melodie (už zase) a charisma ženského vokálu (už zase). Po uřvaných/vyklidněných mužských hlasech je to změna, která se ukazuje jako čerstvý proud na scéně. Jsou tu The Organ, Controller.Controller nebo The Grates vezoucí se na vlně ražené Yeah Yeah Yeahs nebo Le Tigre. Jasně, YYY’s nebyli první. Sleater-Kinney hrají už dlouho, ale teprve teď uzrála doba na vokály křehkých div s punkovou razancí. A je sympatické, že někdo konečně vyzdvihuje hudební odkaz Siuxie&The Banshees, Blondie nebo Elasticy namísto Joy Division, The Jam a jim podobných. Předchozí věta je blábol. Tyhle „mužské“ kapely platí stejně jako předešlé za jejich inspirační vzory. Jenže přirovnání k Elastice je nejbližší pro The Long Blondes. Jednoduché melodie s punkovou razancí mají sílu slona v porcelánu. Z EP-čka zůstal jen jeden song (Giddy Stratosphere), ale ten je zasazen do velmi kvalitního sousedství nových songů. Zbylý obsah alba je více než srovnatelný. In The Company Of Women se svou „zlou“ basovou linkou zůstane v hlavě jako soundtrack na dlouhé podzimní dny. Žena, ženy a vztahy – častý motiv, co se vrací jako motýl na květ. Ženská tématika sice může někomu zavánět feministkami v odboji, ale mužskou populaci se kastrovat nechystají. Zvlášť když dvě pětiny kapely tvoří muži a žádná blondýna. Ženský pohled je jednoznačně plus. Heaven Help The New Girl silně připomíná Shivaree a jedna část v tomhle songu zase odkazuje k Pink Floyd. Ukázková postmoderna naznačující jejich smysl pro humor. Další plus.

The Long Blondes jsou jednoznačně to nejzajímavější, co v poslední době přišlo z UK. I když tahle věta už je taky natolik zprofanovaná, že ztrácí váhu. Sheffield nejsou jen Arctic Monkeys. Fakt, věřte mi.

P.S. Autor má jednoznačně pozitivní vztah ke kapelám, co mají na Last.fm tag „Female Vocalist“

JR Ewing is really dead

2006-11-19T19:11:00.000+01:00

JR Ewing to má za sebou. Dojeli turné a konec. Jasně, tohle není tak nová zpráva, ale já jsem někdy moc línej na to být první i když bych mohl (sic!). Tady je aspoň pár videí pochybné kvality pro představu, jak to vypadalo na posledních gigs.

Last gig ve Francii

http://www.youtube.com/watch?v=0-or9JXMuvc

http://www.youtube.com/watch?v=Yckra8jqPVM

A teď ten úplně poslední:

http://www.youtube.com/watch?v=WPM0JeUtCj8
http://www.youtube.com/watch?v=Dj4V6bYq7-8&mode=related&search= - atmosféra…

Na druhej poslech

2006-11-19T18:17:00.000+01:00

Každej dělá chyby, proto se na tužku dává guma. Nejspíš to znáte všichni – posloucháte desku, nic vám neříká, tak se s ní moc dlouho nezabýváte a odhazujete ji v dál. Po nějaké době se vám náhodou dostane pod ucho a s ním najednou i do celé hlavy. Ráno vstanete a je tam. Jdete nakoupit a je pořád tam. Jedete tramvají a její melodie vám bzučí v hlavě. O sprše ani nemluvím, to je snad jasné. Když jsem poprvé před pár měsíci slyšel eponymní dvojku od Razorlight, zhnuseně jsem ji po pár posleších odhodil. Nebavila mě asi tak, jak mě teď naopak baví moc. Něco prostě musí uzrát. Ale nečekal jsem, že mě to bodne zrovna z tohohle směru. Na Razorlight jsem nikdy nebyl. První album (a to můžu říct s klidným srdcem i teď) mě fakt nebere pro svou vynucenou "popovost" nebo jak to nazvat. Jasně, na dvojce je taky, můžete namítnout, ale tady ty melodie jsou přirozeně podlézavé. Nesnaží se vás přesvědčit o tom, že takové jsou. Ony takové prostě jsou. Ale stejně mě na té dvojce baví nejvíc jen singlovka In The Morning, America a Back To The Start s tím legračním vřeštěním (ne, kecám, je jich víc). Čekám, jakého kostlivce vymetu ze skříně příště. No jo, musím dát zase jednou za pravdu SM, tahle deska zraje časem. Aspoň prozatím.

Reklama

2006-11-16T21:16:00.001+01:00

Olomouc

Post-rock infusion

2006-11-12T17:28:00.000+01:00

A jedna dobrá zpráva na závěr víkendu - Max, Zputnik, Noisewriter a další, rozjeli první, jediný, skvělý, opravdový, fantastický web zaměřený na hudebně velmi proměnlivý žánr se značně ambivalentním označením post-rock. Sláva jim! Takže držte palce, ať je to baví co nejdéle a vydrží počáteční obtíže spojené s náročným porodem takového děcka.

www.post-rock.cz

#1 New Asskickers – Masterpiece

2006-11-12T17:17:00.000+01:00

Když jsem tu nedávno psal o Flying Enterprise, ještě jsem netušil, že tím otevírám novou rubriku o začínajících kapelách. Stane se. Dneska tu mám minirecku, která je víceméně vynucená, ale proč ne. Masterpiece – broumovský pokus o britrock. Pár měsíců zpátky jste o nich mohli číst v Rock&Popu v sekci Garáž. Proč? Protože Mates (kytarista zmiňované grupy) má dlouhé prsty. Protože Mates tuhle rubriku v poslední době začíná plnit svými texty. Protože Mates je můj dobrý kamarád a pub-companion. Proto tahle recka.

Masterpiece vydali nové EP A Piece Of a chvástají se (Mates), že teď teprve se přiblížili ke svému vysněnému ideálu britrocku. Tohle EP není první věc. Už před ním měli pár demo nahrávek a EP s různou kvalitou. Vzory jsou jasné a stejně jasně se k nim tahle partička hlásí - Oasis a Blur (jejich Song 2 bylo na dlouhou dobu tím nejlepším, čím se mohli pyšnit. Výjimečně bez ironie). A Piece Of dává tušit jistý posun alespoň co se kvality a hudební zručnosti týče. Je vidět že se za ten čas, co existují, už vyhráli k celkem poslouchatelné úrovni. Učůrávat z toho nebudu, ale na druhé straně uši mi to netrhá. Solidní nahrávka s jedním výrazným songem – Escape. Kluci se mnohem víc soustředili na preciznější hru a na aranže, víc kombinují kytarové riffy asi tak, jako MacGyver kombinuje sirku s elektrickou zástrčkou, aby dostal bombu. No prostě už to není jen tříakordové unca-ca. Jestliže na první poslech ničím nezaujmou, na podruhé to taky není o moc lepší, ale časem jsem se přistihl, že si nějakou jejich melodii pobroukávám. Studiově nic moc, o to víc se snaží na koncertech. Docela živá kapela (fajn, začínám lobbovat – Mates dělá s kytarou velkou show ala UK). Tam je jejich síla. Slabinou však zůstává zpěvák - Viktor na to fakt nestačí. Ztrácí se v riffech, je docela nevýrazný a celkově zaniká a nezaujme. Ale co. Jsou malá kapela lokálního významu. Mají ale na to dostat se dál. Fakt tomu věřím. Jen to chce máknout.

Masterpiece - Fallin' (video)
Masterpiece na myspace.com (nestarají se o to)
Masterpiece na BANDZONE.cz (starají se o to)

Things to Do in Olomouc When You're Dead

2006-11-09T20:21:00.000+01:00

Tenhle týden jsem s kamarády zajišťoval hladký průběh na projekcích v rámci festivalu Křižovatky. Má to tu výhodu, že neplatíte vstupné. Jednou z projekcí byly i krátké filmy uvedené na maďarském festivalu MEDIAWAVE. Devět kraťasů stačilo na dvě hodiny. Kvalita různá, spíš průměr. Až na pár výjimek. Animovaných výjimek. Jednou z nich je film Gila Alkabetze Rubicon o klasickém rébusu jak dostat ovci, vlka a zelí přes řeku, aby se nepožrali navzájem. Řešení je někdy úplně jinde. Tím druhým je Flatlife Jonase Geirnaerta – čtyři políčka, čtyři byty, čtyři postavy. Jednoduché a vtipné.

Gil Alkabetz - Rubicon

Jonas Geirnaert – Flatlife

Další věci z Mediawave

Celebrity Deathmatch

2006-11-09T19:46:00.000+01:00

Ok, máte to mít. Po dlouhé době zase něco napíšu, abych ucpal hladové krky vás po textech a informacích lačnících jedinců. Stejně čerstvost těchto novinek smrdí od hlavy. Ale co – Justice vs. Simian VS Kanye West. Celebrity deathmatch, až na to, že ty první dva nezná tak moc lidí, na rozdíl od pana „jesus walks_shooting star#no star“ Kanye Westa. Ale to si vyřešte sami, jestli vám cokoliv mediálně známého okamžitě smrdí komercí (ve vašem případě rovnítko k EVIL&BAD) nebo jste natolik nad věcí, abyste tyhle malichernosti nechali na dětech, co ještě neprokoukli podstatu (já ho nerad, ale to je jiná věc).

Stručně – Simian dali Justice (Gaspard Augé & Xavier de Rosnay) k dispozici song Never Be Alone, aby si s ním pohráli po svém. Výsledkem je povedená záležitost silně návykových rozměrů. Aby to nebylo málo, udělali klip. Ten klip šel do TV. Ten klip šel na MTV Europe Music Awards. Ten klip vyhrál. A teď co ten Kanye West (click) – třeba si dělá srandu, třeba to myslí vážně, nechám na vás (poťouchlý úsměv). Že to vyhráli zrovna Justice vs. Simian mě prostě těší. A teď to video:

justice vs simian - we are your friends

#

2006-11-05T18:58:00.000+01:00

Jsem línej a nemám moc času, ale já na tom makám, já na tom dělám...

Srdeční záležitost ze Śvédska

2006-10-22T09:18:00.000+02:00

Anywhen - The Siren Songs

On the last day of summer the sun shines bright
And we're walking through the woods
What if love is the greatest damn liar of all
Would you trust me with your life?

On the last day of summer the clouds are white
And I'm sitting by the lake
And she's singing my name, she's beckoning me
If I just lose myself for now
For one day

I want to drown in her precious arms
I want to listen to the siren songs
She got me down into the water
And she got me holding on

And she's floating oh so peacefully
As I'm watching from below
In the bluest water I ever saw
The palest body to be striped
By the sun

I want to drown in her precious arms
I want to listen to the siren songs
She got me down into the water
And she got me holding on

So let me drown in those precious arms
With all my untouchabilities washed away
Let me for once be lost for reason
Let me be lost
For words

Anywhen na myspace.com

Anywhen - The Opiates - ABMARKET

Anywhen - The Opiates

Scissor Sisters - I Don't Feel Like Dancin' (Single)

2006-10-15T17:00:00.000+02:00

Scissor Sisters - I Don't Feel Like Dancin' (Single)

Arctic Monkeys - When The Sun Goes Down (Single)

2006-10-11T17:01:00.000+02:00

Arctic Monkeys - When The Sun Goes Down (Single)

Flying Enterprise

2006-10-09T16:12:00.000+02:00

Flying Enterprise - Empty Sleep si mě získalo.
Flying Enterprise na myspace.com

Dead Man’s Ear #1

2006-10-08T09:24:00.000+02:00

Objevy za tenhle týden:

The Long Blondes - Giddy stratosphere (2004) – ženský vokál je něco, (na) co velmi rád slyším. Zvlášť když je podmazaný špinavou nervózně těkající kytarou. The Long Blondes jsou další kapelou ze Sheffieldu (v poslední době docela líheň na talenty). Jestli jsem tu ještě nezmiňoval The Organ, tak je zmiňuji právě teď v souvislosti s The Long Blondes. Jde totiž o hudebně velmi podobná uskupení. Obě kapely jsou postavené na temném dívčím vokálu se silným retronádechem, znějící jako cosi mezi Siouxsie and the Banshees, Elastica a ždibet Blondie. The Long Blondes mají nové album na krajíčku (23.10.) takže tady je očekávání na místě.

The Long Blondes na myspace.com

Dandi Wind – Concrete Igloo (2005) – ženy v hlavní roli (to je ale kýčovitá věta) – electro dirty punk, kanadský scéna (tam se v poslední době hraje zatraceně dobrá muzika - viz The Organ) – je to experiment, na poprvé vás to buď chytne a vymrští na oběžnou dráhu kolem vašich ušních bubínků, nebo to nakrkne svou drzostí a neskrývaným pozérstvím (jak já miluju tuhle dandy pózu u zpěvaček). Jestli potřebujete berličku v podobě similar artists, tak moc nepomůže tvrzení, že je tam trocha Peaches, trocha The Selecter (ten hlas). Šukáni v uličce, co smrdí čůránkama.

Dandi Wind na myspace.com

Volta Do Mar - 03>98 (2005) – instrumentální zručnost a vyhránost, rafinované zvukové plochy, melodie tvářící se neskutečně libozvučně, probublávající však ze spodních vod silným neklidem. Math rock jako škatulka. Neskutečná náladovost. Během chvilky se celá hudební linka zřítí jak domeček z karet, aby nenápadně přešla do jiných nálad. Tohle je recka na nic. Je jasné, že mě tahle deska dostala hned na poprvé. I když na post rock a podobné styly musím mít specifickou náladu, tohle mě chytlo hned. Je to místy pomalé a lahodně melancholické, na druhé straně to má koule. Je to jeden z těch momentů, kdy se muzikanti rozhodují zanechat své kariéry, protože jim třeba v tuhle chvíli připadá, že tohle nepřekonají. Whatever

Volta Do Mar na myspace.com

Josef Vlček Strikes Back

2006-10-06T22:07:00.000+02:00

Tenhle člověk je vřed na těle hudební publicistiky. Na jedné straně se tváří jako člověk s širokým přehledem i v nových kapelách a stylech (přičemž ale někdy ani neví, jak se správně píší), ale ve skutečnosti mu rozhled chybí, nevidí kontext, prameny, z nichž hudba té které kapely vyvěrá atd. atd. až k naprosté krátkozrakosti a konzervativnosti (nebo spíš jeho „konzervace“ v dobách dávno minulých?). Ještě si vzpomínám, jak před pár lety vyzvedával jako český objev roku celkem fádní a ničím nezajímavou kapelu Sputnik. Podnětem k tomuhle postu se stal Vlčkův článek ve víkendové příloze Hospodářských novin (celý text viz foto). Doporučuji přečíst, byla by to zábava, kdyby to ten člověk nemyslel vážně. Je to žvanil. Malá ukázka z textu:

„Takoví Southpaw vydali nedávno hudebními novináři oslavované dvojalbum nezáživného hudlání, v němž zapomněli na to hlavní, co má dělat správný umělec – škrtat, škrtat, škrtat. Pejsek s kočičkou uvařili dort, ale hodně veliký. Podobně dnes tak obdivovaní The Prostitutes. Z jejich desky je nečitelná zvuková koule, kterou mohou poslouchat snad jen jejich kamarádi, kteří vědí, o co jde.“

Living Room - Trendsetters, First Movers And Fast Followers (2006)

2006-10-01T18:52:00.000+02:00

Málem jsem v tom fofru minulého týdne zapomněl na Living Room. Jejich album Trendsetters, First Movers And Fast Followers vyšlo/nevyšlo 21. září a je volně ke stažení tady. Jedním z "taháků" téhle kapely byl taky hudební publicista Petr Pliska, který ale kapelu opustil a vydává se na sólovou dráhu. Jestli jde v případě Living Room jen o další napodobeninu kytarovek z UK nebo o kvalitní tuzemskou odpověď na tuhle vlnu, to si rozsekněte sami.

Moimir Papalescu & The Nihilists - Lewis Neptune

2006-09-30T20:11:00.000+02:00

See more!

2006-09-24T11:24:00.000+02:00

V poslední době koukám docela dost na filmy s hudební tématikou. A je docela jedno, že už jsem je třeba viděl dřív. A protože některé filmy jsou docela pozapomenuté nebo zcela neznámé, přesto výborné věci, sepsal jsem malý seznam.

High Fidelity (Všechny moje lásky, Stephan Frears, 2000) – romantická komedie (!), která se točí kolem jednoho krámku s CD. To už samo o sobě naznačuje dost šťavnatý soundtrack a množství hudebních odkazů. Navíc je tu bezvadně podaná láska k muzice jako taková (prostě je to samej music_freak).

Garden State (Procitnutí v Garden State, Zach Braff, 2004) – tohle teda není hudební film, ale stejně jsem ho sem napsal a to jenom kvůli té krátké pasáži, kde Natalie Portman mluví o The Shins [1].

This Is Spinal Tap (Rob Reiner, 1984) – tohle je už legendární záležitost – fiktivní dokument (rockument, chcete-li) o britské skupině Spinal Tap a jejím americkém turné. Hard rock/metal a všechny ty příhody, které se vám jako kapele jednou zákonitě musí přihodit (hádky, vyprodané koncerty, zrušené koncerty, ale třeba i samoexplodující bubeník). Tady čerpal Petr Zelenka svoji inspiraci ke svým fikcím Mňága – Happy End, úžasný Visací zámek 1987 – 2007 nebo i Rok ďábla.

Wayne’s World 1 a 2 (1992 a 1993) – první díl sice ještě není až tak úžasný, ale i tak má svoje kouzlo. Navíc je to nutnost vidět, abyste mohli plynule navázat na druhý díl. Ten už je jiná jízda. Jedna velká komedie o tom, jak těžké je uspořádat velký hudební festival s Aerosmith. Mimo to je tu i plno filmových narážek a odkazů (např. skvělé cameo Charletona Hestona nebo „Absolventské“ finále v kostele i s autobusem).

Quadrophenia (Franc Roddam, 1979) - Pokud nemáte ani ponětí o tom, kdo to jsou mods, neznáte hudební a kulturní pozadí, ze kterého snímek vychází a už vůbec netušíte, co se skrývá pod značkou Lambretta nebo Vespa, pak s největší pravděpodobností nedokážete docenit tento film iniciovaný kapelou The Who. Oproti podobně laděnému snímku Rude Boy (spojený pro změnu jinou legendou, The Clash) je mnohem propracovanější a co se týče příběhu i konzistentnější. Mods, mladá subklutura (která se téměř neliší od té kolem dnešní kytarové "britské invaze") tu prezentuje postoje celé jedné generace, která stála rovnýma nohama na zemi a neulítávala na vlně psychedelických fantazíí a nesplnitelných snů idealistických hippies. Existencialismus, chce se říci. Mimo to je film po technické stránce poměrně profesionálně odvedená práce s několika silnými momenty (spontánní rebelie [riot] na nábřeží v Brightonu, mods vs. rockers vs. police). Kdo má kladný vztah k hudební historii druhé půle 20. století, ať si klidně na ulici začně vyřvávat "We are the mods!", je to silně nakažlivé a stále aktuální. Jeden song od The Rakes se jmenuje "Work, work, work (pub, club, sleep)", což shrnuje nejen tenhle film, ale i všechno, ostatní kolem mods a dnešní kytarové indie scény.

Rude Boy (Jack Hazan, David Mingay, 1980) – Jak už jsem řekl výše, je tohle film spjatý s The Clash. I když je tu cosi jako příběh mladého bedňáka u The Clash, narativní film to úplně není. Dokument ale taky ne. Jako film to sice selhává, jako záznam doby je to ale úžasná jízda. Z těch koncertních pasáží je cítit síla, kterou v sobě The Clash měli.

24 Hour Party People (Nonstop párty, Michael Winterbottom, 2002) – Man(d)chester a jeho hudební scéna – od konce sedmdesátek až devadesátky. Tony Wilson a Factory Records. Joy Division a New Order. Rave culture a Happy Mondays. Vzestup a pád. Chcete vědět víc? Koukněte se.

Velvet Goldmine (Sametová extáze, Todd Haynes, 1998) – taky jedna scéna. Ano, glam-rock. Ano, inspirace skutečnými postavami. Ale pozor! Ať zase nějaký pitomeček nepřehlédne varování na začátku filmu, že vše je jen fikce. To jen aby pak nemyslel, že "takhle to bylo". Brian Slade (J.R.Meyers) je inspirován Bowiem. Curt Wild (E.McGregor) je na motivy Iggy Popa. Ale všechno není glam, co se třpytí. Navíc tu ještě nikdo nejmenoval po Bowiem druhou největší postavu glam-rocku, Marca Bolana. Ve filmu jej a jeho kapelu T.Rex ztvárnil skvělý Brian Molko. Navíc, Bolanovi songy ve filmu zazní (narozdíl od Bowieho nebo Popových) - přece jenom, Bolan už je po smrti, práva na písně byla asi levnější. Tak v hlavních postavách je jasno. Zbývá ještě problematická postava Arthura Stuarta (Ch. Bale), o kterém jsem snad na chvíli i zauvažoval, že by mohl představovat Nicka Kenta (legendární hudební kritik). Ne, není to on. Bale má fungovat jako jakýsi katalyzátor příběhu, posouvat ho dál, ale zároveň představovat fanouška, člověka poznamenaného androgynní dobou a blištivým pozlátkem. Tenhle film, ve snaze zachytit ducha doby, trochu uvízl na mělčině. Ve srovnání s kultovní Quadrophenií nebo 24 Hour Party People je Velvet Goldmine jen slabým odvarem.

Airheads (Rockeři, Michael Lehmann, 1994) – Nic moc extra, průměrní Brendan Fraser, Adam Sandler a úžasný Steve Buscemi tu přepadnout s dětskými pistolkami rádio a dožadují se puštění nahrávky své rockové kapely. Čekejte komedii plnou zmatků, kožených bund a heavy metalu.

Still Crazy (Still Crazy – Pořád naplno, Brian Gibson, 1998) – přestárlý rockeři a otázka reunionů humornou formou. Jsou to britové, takže víte, odkud hudební vítr vane.

Woodstock (Michael Wadleigh, 1970) – musím to komentovat?

Ziggy Stardust and The Spiders From Mars (D.A.Pennebaker, 1973) – doku.koncertní záznam posledního vystoupení Ziggy Stardusta aka Davida Bowieho. Z filmového hlediska je hodnota tohoto filmu nula. Z hlediska hudební historie síla doby.

Gimme Shelter (Alber a David Mayslesovi, 1970) – jedinečný záznam koncertního turné Rolling Stones po Americe natočený filmařskými legendami v oblasti dokumentu, bratry Mayslesovými (to jsou ti dva, co neznali The Beatles – „Who the hell are Beatles?“ řekli a natočili jejich přílet do Ameriky – znáte z TV)

A pak ještě třeba

Walk The Line (James Mangold, 2005) o Johnny Cashovi

Ray (Taylor Hackford, 2004) o Ray Charlesovi

Bird (Clint Eastwood, 1988) o Charlie Parkerovi

Almost Famous (Cameron Crowe, 2000) což je o tom, co máte v názvu

Repo Man od punkového režiséra Alexe Coxe (taky dělal film Sid a Nancy), což je film punkový (taky sci-fi a komedie)

The Doors (Oliver Stone, 1991) o The Doors Lizzard Kingovi

Atd. atd. atd. etc. Etc….

Chybějící doplňte

[1] koukněte na web, je docela zábavnej

Ok. GO! Dance!

2006-09-24T11:19:00.001+02:00

Ok Go a jejich album Oh No[1] je sice stará věc (2005), ale stejně to musím vytáhnout na světlo. Teda ne to album, ale samotné OK GO. Tahle čtveřice ať už je po hudební stránce jakákoliv, má i jiné schopnosti, které jsem objevil teprve tenhle týden. Krom hraní mají i perfektně propracovanou choreografii a skvělé nápady, což dokládají tyhle dvě videa:

Ok Go - Here It Goes Again

Ok GO – A Million Ways

Zábava nekončí, doporučuji projet si jejich webovky, krom těchhle videí je tam ještě fitness program – Jak správně hrát stolní tennis a jiné ptákoviny.

[1] Docela zábavná deska s výrazným „sweden rockovým“ nádechem, co připomíná třeba The Hives nebo International (Noise) Conspiracy (není se co divit, deska Oh No se natáčela v Malmö pod produkční taktovkou Tora Johanssona)

he could walk down your street and girls could not resist to stare and so pablo picasso was never called an asshole

2006-09-22T23:49:00.000+02:00

Jonathan Richman je osobnost stejné váhy jako třeba Johny Thunders, John Cale, Morrissey nebo Paul Weller. O to víc v téhle době, kdy pozérští frackové kolem dvacítky začínají přehrabovat desky po otcích a vytahují věci jako New York Dolls, The Velvet Underground, The Smiths, The Jam nebo Modern Lovers, aby pak v nejbližším obchodě koupili kytary a v nejbližší garáži založili kapelu. Modern Lovers. To je jméno spjaté s Jonathanem Richmanem, zpěvákem a songwriterem, o kterém se na netu dočtete, že je fotr indie-rocku. Klíčová slova: John Cale, The Velvet Underground, garáž, rock‘n’roll, kožené bundy, New York Dolls, proto-punk, MC5, sedmdesátky… Taky jedna z věcí, kterou se na netu dočtete o Jonathanu Richmanovi je, že přespával nějaký čas na gauči Steva Sesnicka, manažera The Velvet Underground.

Modern Lovers pobírají od každého něco, místy Yardbirds, místy Richard Hell & The Voidoids. A samozřejmě všichni ti okolo už jmenovaní. Taky to hodně smrdí jako The Doors, ale to je ta doba. Roadrunner vás má nakopnout. Astral Plane[1] uzemnit. Takhle je to pořád. Nahoru a dolu. Vyburcovat a utlumit. Na konci alba jste vyčerpaní jako po divoké noční jízdě na zadním sedadle vozu, který jste si půjčili od otce s cílem udělat dojem na vaši holku. Pablo Picasso je song s velkým S. Taky si ho pujčil John Cale na svý album Helen of Troy. A když se zbytek kapely rozběhl jinam (když svou náruč nabídli třeba Talking Heads), Modern Lovers zůstaly Jonathanem Richmanem.

Modern Lovers – Modern Lovers

[1] tady to zní jako The Doors

Recka nebude!

2006-09-17T15:03:00.000+02:00

War On Emo

2006-09-14T20:07:00.000+02:00

Přesně tímhle titulkem se honosí titulní stránka aktuálního NME. Proti sobě tu staví My Chemical Romance a Panic! At The Disco. Celé mi to přijde k smíchu a to nejen pro to, že tyhle dětské „EMO“ kapely nepovažuji vůbec za emo (z dalších zavržených ještě třeba Fall Out Boy). Celý tenhle rádoby-emo humbuk co se teď rozjíždí, vypadá jako jeden ze zářných příkladů inkorporace (John Fiske by měl radost) – od „majors“ je to neobyčejně chytrý tah, hrát na city a depky, protože pubescenti, a pubescentní holky extra, jsou EMOcionálně labilní. Navlečte je do černé, lehce zostřete kytary, nechte je zpívat na hranici křiku (ale zas to nepřehánět, ať je to srozumitelné) a voilá – máme tu nový produkt, co se dobře prodává. Vzpomeňte na Love Planet a The Rasmus – kdo tam hlavně dělal publikum a ve předu vřískal? Teenagerky se sklony k černé barvě a planýma řečičkama o zkurveným světě, co berou na tyhle hořko_sladko_bolný melodie. Dobrej tah, jak přilákat mladé zákazníky – vzít to přes psychickou nevyrovnanost. A nikoho nezajímá, že tu už nějaké emo bylo předtím. Zase budu nasranej, protože mě to bezdůvodně uráží.

The Fratellis – Costello Music

2006-09-14T20:04:00.000+02:00

Další kapela s „The“ na začátku a „s“ na konci. Jsou jiní? Ani ne. Costello Music je směsice nejrůznějších rytmů a vlivů, zkrátka klasický postmoderní guláš. Občas to zní neskutečně rozjuchaně, až to smrdí estrádou ze 60.let, říznutou neopunkovou melodikou (Henrietta). To je ale jedna strana téhle desky. Místy zní opravdu dobře, třeba singlová Chelsea Dagger je takovým kytarovým vydrnkáváním s výrazným tanečním rytmem a „tra-lala“ refrénem. Jeden by v tom cítil trochu The Who nebo glam Marca Bolana s náběhem do college rocku. Docela vidím nějakou party u roztomilé kamarádky, co má v oblibě Bon Joviho a plyšové medvídky, tam by tenhle paskvil zapadl dobře.

(2/5)

Zavádím nový servis:

The Fratellis – Costello Music

Šlapky na videu

2006-09-12T22:47:00.000+02:00

A malý bonus na závěr dnešního dne – The Prostitutes – v poslední době se o nich hodně mluví (a mluvit bude), protože vyšlo jejich první album Get Me Out Of Here. Nicméně o tom tenhle post nebude. Že si na svojí propagaci dávají záležet a důsledně se věnují své prezentaci na internetu svědčí i tahle klipová série na youtube.com:

A bonus „on the road“ na konec

Kasabian - Empire

2006-09-12T19:48:00.000+02:00

Začneme od konce. Rovnou vám řeknu, že tahle deska je slabá jako čaj s rumem bez rumu. Nejprve jsem propadl málem epileptickému záchvatu a nekontrolovanému třesu, když jsem se dozvěděl, že Kasabian chystají novou desku. Ta stará mě baví moc. O to víc jsem se těšil (asi jako každý, kdo na tom byl stejně jako já). Pak to vyšlo a všichni kolem už ji měli. Jen já ne. Recenzenti ji buď odpráskli, nebo vynesli do nebe, a já nevěděl, co si mám myslet. No teď v tom mám jasno – nic moc. 11 tracků ze kterých si zapamatujete akorát tak tři – otvírací Empire, Shoot The Runner a tanečně našláplou Stuntman. Vyměkli? Tak bych to nenazýval. Uhlazené není to pravé, ale napadne vás jako první. Pořád tlačí na kytary jako lepší klon Oasis, ale tentokrát tomu něco chybí (Osobitost? Blbost. Originalita? Kdo je dneska originální?). Občas se dokonce nebojí trochu se instrumentálně rozmáchnout (Sun Rise Light Flies). Místy si berou i to lepší z raných Primal Scream (song Apnoea). Jaké to album teda je? Kluci z Kasabian v tom mají jasno – v kulturním reportu na Euronews (tady se, milá Česká televize, přiuč, jak vypadají kulturní zprávy) o novém albu mluvili. Chtěli, aby bylo „more sweeter“. Hodnocení ve hvězdičkách ode mě snad nečekáte?

(2/5)

Zase ta ČT

2006-09-08T19:46:00.000+02:00

Září, postrach školní mládeže, začátek nového školního roku a doba změn. TV Nova vyměnila hrozné znělky za ještě horší a ČT připravila pořady nové nebo nově oděné staré. Otázka co je horší. Takže pěkně z kraje.

Music Blok – hudební pořad, která nahrazuje Poprask (konečně splask) a částečně má zaplácnout místo i po zesnuvším Paskvilu (už konečně všichni přestaňte fňukat, je pryč jednou pro vždy). Musicblok nemá mít ambice nahradit Paskvil. Jde o typově jiný pořad zaměřený na širší spektrum publika – to jste se mohli dozvědět od ČT. A včera běžel první díl. Na rovinu – nic moc. Poprask už tak byl docela o ničem (pod hrůznou taktovkou Pavla Anděla na postu producenta, k němuž se v posledních letech zcela proměnil můj vztah – už ho vážně nemusím). Nicméně jako produkce je podepsaný i pod Musicblokem. Sice šlo o první díl, takže je jasné, že nějaká ta klopýtnutí jsou na místě. Nikdo nečeká dokonalost na první pokus. Nicméně to, co jsem spatřil, je nad moje chápání. Rubrika o klipech, které komentuje nějaká „hvězda“ (Rae z Clou), reportáž o tom, jak se dělal několik let starý klip RHCP Californication a pak Pet Shop Boys. U toho bylo ale na druhou stranu zajímavé nechat mluvit hudební publicisty (malé plus za D.A. Rodrigueze živě). Vývoj pořadu tímhle směrem by mě neurážel, naopak. Znělka rádoby trendy (jsou tam vystřihovánky a hvězdičky, rádoby streetart-koláž) – chápej, kůůůl! Moderátoři – asi nová móda v ČT stylizovat je do nesmělých svazáků (jak se zmíním níže). Zatím teda nic moc, tak snad časem nějak vykrystalizuje.

Nový Kinobox – změna starého na nové. Vizáž, hudba, moderátor (je hmotný – Petr Čtvrtníček!). Stylizace do laciného předlistopadového zpravodaje mu jde velmi dobře a je nutno říci, že zase všechno zachraňuje. Jinak je to poměrně to samé, na co jsme zvyklí, jen v novém (velmi plastikově odpudivém) obalu. Nicméně rubrika s Jaroslavem Duškem, kterak vyprávěl o historii popcornu, mě opět nutila kývat nevěřícně hlavou. Nadbytečnost. Ale časem se uvidí.

A vzkaz pro ČT – jestli chcete zapůsobit na mladé diváky, vyházejte vaše rádoby grafiky a designéry a naberte kreativce, co mají fantazii. Tohle je bída, jen pokulhávání za světem a ne nebezpečná konkurence.

Used & New

2006-09-04T19:57:00.000+02:00

Prolézat antikvariáty se vyplatí. Takhle jsem se poslední měsíc obohatil o pár velmi zvláštních knižních klenotů. Když pominu pár věcí, co se mi hodí ke studiu (J. Toeplitz: Dějiny filmu 1; Kol.: Malý labyrint filmu – obě za pár korun), narazil jsem na dva skvosty. Tím „menším“ skvostem je knížka Nadoraz – příběh The Velvet Underground, což, jak název napovídá, nebude kniha životních osudů Michala Davida, ale výborné čtení o jedné z nejinspirativnějších kapel minulého století (ale o kolika kapelách už jste tohle mohli slyšet tisíckrát předtím?). Nicméně je to fakty nabitá kniha, která ale místy působí poněkud jednostranně (přece jenom, autoři Victor Bockris a Gerard Malanga byly natolik propojeni s The Velvet Underground a Factory, že místy chybí odstup, nadhled a nezaujatost).

Ale to nejlepší si nechávám nakonec. Konečně jsem ji sehnal, konečně mám vlastní vydání! Nick Kent: Těžkej nářez. Před lety na gymplu jsem si ji náhodou půjčil z knihovny, aniž bych věděl, s čím mám tu čest. Tehdy už byl můj hudební přehled celkem slušný, ale ne natolik, abych plně docenil kvality tohoto svazku. Ve zkratce – Nick Kent – osoba uctívaná i nenáviděná, každopádně asi nejznámější hudební kritik (resp. když se mluví o hudební kritice, narazíte většinou na jeho jméno). Člověk, který jel turné se Stones a napsal o tom. Těžkej nářez (The Dark Stuff) je knížka jeho vybraných textů o hudbě. Morrissey, Iggy Pop, Rolling Stones, Brian Jones, New York Dolls, Neil Young…. Texty, které mají co říct, něco se z nich dozvíte, ne drby a ani nic neříkající dojmy nebo analýzu typu „proč tohle sólo hraje v g moll“, ale podstatu hudby, co tihle lidé dělají nebo chtějí sdělit (pokud mají co). To umí málokdo (a ty, Lukáši Franzi, to fakt ještě neumíš).

„Přečetl jsem si tuhle hnusnou knihu s neobyčejným zájmem. Zjistil jsem, že má lehce horečnatý účinek. Na konci každé kapitoly jsem se cítil vyčerpán a zdeptán a zároveň jsem pocítil touhu si hudbu toho konkrétního tělesa či umělce znovu poslechnout.
Myslím, že právě takhle fungují podivné vztahy mezi odpudivými a přitažlivými póly lidských bytostí. Miluji tě, nenávidím tě, štveš mě, povznášíš mě.
(…) A přece, když jsem četl tuhle čmuchalskou knihu, zachtělo se mi poslechnout tu muziku znovu. Začalo mě to zajímat. Protože co se týče dnešního hudebního průmyslu a jeho děvky hudební žurnalistiky, ty mě už vůbec nezajímají. Jak by taky mohly?“

Iggy Pop, litopad 1993 v předmluvě k této knize

Vzkazy

2006-09-04T19:54:00.000+02:00

V záplavě „původní televizní tvorby“ za poslední roky jsem se možná trochu ztrácel (otázka č. 1: Kdo má čas sledovat všechny nově vznikající seriály? Otázka č. 2: Proč bych to proboha dělal?). Nicméně jsem zaregistroval vznik „nového původního televizního seriálu“ Letiště. Ne že bych byl teď nadržený na nové „příběhy napsané životem samým“ nebo na „známé tváře z obrazovky“. Zaujalo mě něco jiného – absence kreativity nebo jak to nazvat. Zrekapitulujme si seriály: Ordinace v růžové zahradě, Nemocnice na kraji města, Pojišťovna štěstí, Redakce, Ulice, Náměstíčko… tak místopis bychom měli. Pro dramaturgy a scénáristy tu mám pár dalších tipů na seriály – Sirotčinec v centru města, Příběhy z babiččina domova důchodců, Hřbitovy štěstí, Buranov (aka Vesnice), Blázinec pro špatné herce a můj favorit Nuselský most útěchy.

A ještě jedno rýpnutí – Česká televize je proslulá pohřbíváním programů uvnitř programového schématu. Jednoduše umístí pořad, aniž by se obtěžovala jakýmkoliv upozorňováním na něj. Taky si to před pár lety odskákala za Hvězdné války, vysílané v sobotu před polednem, což se prý distributorovi nelíbilo a zakročil (jsem slyšel). ČT se dodnes nepoučila, když uvedla oscarovou (!) Cestu do fantazie Hiyao Miyazakiho v pondělí v 16:30 na ČT2 (!!!). O to paradoxněji to působí při pohledu zpět – před pár lety uvedla jiný Miyazakiho snímek – Princeznu Mononoke – a to na ČT1 v pátek a rovnou v prime-time (v době, kdy byl Miyazaki známý víceméně jen pár zasvěcencům). Vzkaz ČT: Co ta změna? Máte pocit, že anime a asijská kinematografie dnes moc netáhne?

How Indie Are You?

2006-08-28T21:00:00.000+02:00

You Are 80% Indie

You're a very indie person, and admit it, you look down a little on people who strive to be normal.
You'll indulge in a little mainstream pop culture every now and then. But for you, anything not indie is a guilty pleasure!

How Indie Are You?

No tak asi jo...

Who Is Your God?

2006-08-19T16:21:00.000+02:00

Morrissey!

Pár věcí na obzoru

2006-08-17T23:43:00.000+02:00

Věc první – CD v přípravě. The Prostitutes. Kapela, od které se v současnosti asi čeká nejvíc. Alespoň v českých kytarových luzích a hájích (spíš garážích, ale sere pes – díky Wachku :).

Prostitutky mě nejprve moc nebrali, ale nějak se to mění. Look Into My Eyes je velmi nadprůměrný song. Jedinej. V těch ostatních zní zpěvák různě, jen ne osobitě. Jednou jako Haubert z Visacího zámku (v některých písních mají podobné frázování) jindy jako klon Joy Division. Když nad tím přemýšlím, bere mě asi jen jeden jejich song. Ale to je fuk, stejně si to CD koupím, jen co vyjde. Póza je póza.

Věc druhá – film. Joy Division už tu jednou padli, padnou znova. Anton Corbijn (ten ANTON CORBIJN, co dělá klipy třeba pro Depeche Mode. Would you like to know more? Sežeňte si DVD od Directors Labelu, kde vyšli jeho věci vedle prací Spika Jonzeho, Chrise Cunninghama nebo Michela Gondryho, ale to už stejně asi víte) chce točit film Control, věnovaný Ianu Curtisovi, zpěváku Joy Division. Za podklad mu poslouží knížka Curtisovi ženy. Iana má hrát Sam Riley, který se mihl filmem 24 Hour Party People, ovšem ne coby Curtis. Ať už to bude jakékoliv, snad to bude koukatelné. Přece jenom, Corbijn by měl být jakousi zárukou.

Love Planet – Mods vs. Rockers

2006-08-15T21:23:00.000+02:00

Přestože někteří čekají minimálně pětistránkový epos o mých trampotách v Praze, já je rád zklamu. Prostě Praha byla asi takhle:

Houby a P.H. von Č.B. a zmaštěný lidi z Myspace.com (myfuckingspace.com generace.různý lidi, různej přístup), tráva a blogy (Blog Party a Bloggeři z Karibiku), FfF (to malý „f“ je fucking – fucking good or fucking FF – berte podle sebe, já si to srovnal sám se sebou) a Art Brut (Eddie Argus procházející se v pruhovaných ponožkách mezi lidma v davu, basačka s visage Hany Hegerové). Priessnitz – mám CD a 3ko (to něco znamená). Historky bez pointy (značka „kochám se přírodou, když jedu vlakem“). Ministry – puberta je dávno pryč (sere pes). Perník, drogy a růžovej slon („perníkový blog“ – kritika perníků všeho druhu [nejraději mám citrónový z PCE]) – taky jediná věc k jídlu, co nebyla za žeton). Horoměřice – designový byt, rybník a noční koupání, kelímek Pure od Maxima Velčovskýho, noční vaření a cimmrman („Stále se ptám: Hoši, není na cimmrmany příliš brzy?“), H&A a The Models, finish – pulčan slivovice a IAMX (ne tak výživné jako v Lucerně, ale stejně dobré). V! a Forbidden. The Rasmus – sere pes. Pet Shop Boys na zeleno a růžovo (vojáččci, GO West!). 12-ti letá Ballantines!

Rox!

(p.s. rád jsem dal prachy za tu buzeraci, když se to vykompenzovalo pohodou uvnitř – žádní volně pobíhající psi ani volně pobíhající dementi v batikovanejch trikách, sandálech z lýčí a kecama o filosofii, o které ví asi tolik, že je to cosi o smyslu nejspíš života a učí se to na Uni. Ví to, pač jsou intelektuálové co si chodí do číst knížky od Joyce do hospody [sami] nebo na eskalátory [sami]).

:Sázavafest:::Krušovice:::Nevermore:

2006-08-09T19:31:00.002+02:00

Byl jsem požádán jistou slečnou o umístění příspěvku a vzhledem k tomu, že jí neumím říci ne, tady máte report ze Sázavafestu od Kittentwo, nebo prostě od Wéry

Váš
Vrm Vrm Mazlíčkové

Formou neforemného štěku se číhnu pár dnů zpátky, kdy jsem se úplnou náhodou ocitla v městě Sázavě na řece Sázavě na akci jménem Sázavafest, no originalito mocná, tady ses teda ukázala.

Nutno podotknouti, že 4 dny před Sázavafestem jsem absolvovala Czechtek, tudíž je příhodné podhoubí pro porovnávání kladů a záporů obou akcí. Na Sázavě se člověk nemusel bát jít na TOIku, nepadal do žádných rygolů a necoural se po kotníky v nejrůznějších kekelech, ale na druhou stranu oči bolely ze záplavy všech těch reklam. Vtěrky byly všude, bylo jich moc a bylo to trapné. Zlatý vojenský prostore, kde ti nikdo nic necpal. Zoologická zahrada versus šírošííírá step.

Čtvrteční a část pátečního programu byla pro mé uši pasé, ale podle jmen to vypadalo celkem standardně, jen na španělské raggae Caňaman pěli ódy snad všichni. Vynechány zde budou všechny klasiky všech českých hudebních festivalů (Wohnout, Vypsaná fixa, …), jelikož ty, ač třeba hrají dobře a lidi je mají rádi, může každý Čech vidět tak 20x za rok kdekoliv. Což se nadá říct o těch, kteří se v naší kotlině ukázali poprvé a nebo není až tak einfach je na koncert do ČR pozvat. Publikum nakrmené Kusturicovými filmy čekalo na Bobana Markoviče natěšené na maximum. Očekávání se některým splnilo, některým ne. Povětšinou hráli instrumentálky, což jednou za čas řízli nějakou tou provařenou skočnou Bubamarou. Po Bobanovi nastoupila taková lehká raritka, co se týče kombinace hudebních stylů a žánrů. Manau - keltský hiphop z Francie. Jo, je to tak, normálně pomalý beaty a do toho tůůůůdudůůů na dudy a píšťaly. Mě to do té večerní atmosféry sedělo příjemně velice velmi. Načež Gaia Mesiah, dívčí tajfun, elá hop, a po nich Sto zvířat: „Tak a jdeme na to, smraďoši.“ No prostě hodobóžový vystoupení. Jak už to na festivalech bývá, nebohý návštěvník nemůže stihnout vše, takže kupříkladu Nihilisti, Indy a Wich či Ohm Square se prostě hudebně realizovali před těmi, kteří nebyli přítomni výše zmíněným jménům.

Nocleh v autě mezi sázavskými bytovkami byl klidný až na: „tak se už vykakej, Macíčku, vykakej se!“ (nějaká babí venčila čivavu). V sobotu byl hlavní problém v tom, že jsem měla furt hlad a že furt pršelo, navíc po ránu hráli superstar esa Bende Petr – cé zet a Čmorik Peter – es ká, takže ráno nic moc, ale nefalšované hungary ska jménem Pannonia Allstar ska orchestra to se svým „eštébé škerebet háždarát“ rozbalili velice schopně. A aby to už nebylo tak dlouhý, jakože už stejně je, vezmem to skokem: Jiří Schmitzer s minimalistickým výstupem na sebe strhl pozornost velkého davu a naprosto zaslouženě. Skočné ska dne sobotního zastoupili ještě Polemic a Yellow Umbrella. Ale mojí osobní favoritkou of this rainy day byla jistá Ari Up, který je jako mojí mámě, má dredy pod zadek a v šestnácti letech jakožto zpěvačka punkové kapely The Slits jela turné s The Clash. Dneska zpívá hlavně reggae, ale při posledním songu ukázala, že na ten punk jestě tak úplně nezanevřela.

To se ví, že tam toho bylo hafo moc, ale kdo to má stihnout? Jinak do příštího ročníku bych si přála, aby na všech stáncích vyměnili ty patokoidní Krušovice za něco lepšího a hlavně, ať zase přijede ten pán s točenou zmrzlinou, to byl výkvět chutí, orgie slasti. Danke šén.

Wéra

Ještěže venku prší

2006-08-07T19:59:00.000+02:00

Eh, je léto, nikdo není k zastižení a nikde se nic neděje. Hudební průmysl se soustřeďuje na vydávání kompilací a letních hitů nejlépe ‚vašeho srdce‘ (Bobík Sinklérů by si zasloužil hvízdnout jednu mezi uši, stejně jako ta kočička, co parazituje na asi nejznámějším a nejpředělávanějším songu od Soft Cell, Tainted Love). Jednoduše nuda. Ale i tak se objevuje pár pozitivních zpráv. První zprávou je, že se ‚malátná‘ česká pop scéna pomalu zbavuje kostlivců ve skříni a hrůza největší, Ready Kirken, se drolí po vyhazovu Hrůzy ještě větší. Vtipné na téhle kauze je, že ani jedna strana neví, co se vlastně děje. Sám Hrůza se v rozhovoru pro Rock&Pop jeví dost zmateně, jako by ani nevěděl proč. To Zdeněk Ceral ví proč, ale nechce ‚být konkrétní‘. Ať je to jak chce, na chvíli bude klid.

Druhou dobrou zprávou je, že Muse vydali nové album (Black Holes and Revelations). Prý multižánrový pastiche. Prý neskutečně dobré album. No čekám a jsem zvědavý.

Špatná zpráva je, že umřel Syd Barrett. Pokud nevíte kdo to je, mazejte do obchodu a chtějte album The Piper At The Gates Of Dawn (pokud vám nesvítá ani teď, je to s váma přinejmenším špatné, ale na to sere pes a nikdo vám hlavu neutrhne. Pro vás je hlavní, že to nové album Ch. Aguillery bude ‚fakt príma‘)

Když už o ní mluvím, musím zmínit něco, co jsem náhodou zahlídl na MTv. Při příležitosti předávání nějakých ‚X. noname‘ awards zpívala společně s Britney S. song Like a Virgin, který byl korunován nástupem samotné Madonny. Ne že bych ji nějak miloval, ale vyloženě mi nevadí. Na rozdíl od těch dvou čubiček. A Madonna jim a celýmu světu dala tímhle vystoupením jasně najevo, kdo je tu STAR a kdo jen čubička Barbie na hraní made by ‚Majors‘. Prostě má v sobě pořád dost energie, grácie, charismatu a talentu, o čemž ty dvě nemají ani za nehet.

Panic! At The Disco – tuhle kapelu jsem si po několika povinných posleších jejich alba A Fever You Can't Sweat Out zařadil do přihrádky ‚kinderpunk a jiný šmejd from outer space‘ s tím, že na ně časem snad zapomenu nadobro. Jedno rýpnutí si stejně neodpustím. Náhodou jsem v jednom magazínu zahlídl jejich fotku a moje přirovnání k dětské verzi The Smiths dostává nový rozměr. Nic proti retro image dnešních kytarovkářů, ale chlapci svým vzhledem vzbuzují spíš lítost než paniku (kdo jim to vnutil? Nahrávací firma?). Doporučuji číst název hezky česky: panic [paňic], myslím že kluci s takovou image až bolestně dobře znají význam toho slova (a to i navzdory tomu, že zpívají o svlékání holek).

A jedna mediální mrdka nakonec. Jaksi Taksi. Případ sám pro sebe. Teď ale nechci rozebírat, jestli vyměkli nebo ne. Jde mi o to, co zpěvák Radek prohlásil v jednom rozhovoru: „Nikdy jsme se necítili jako pankáčí. Máme tu hudbu rádi, posloucháme ji, máme kamarády punkery, ale pod pojmem punková kapela si představujeme bandy jako E!E, Čertůf punk apod. My nemusíme být permanentně proti něčemu, nemusíme neustále v textech bojovat.“ No, stavět se zády ke scéně ze které vyšli, umí pěkně. Takže ani tenkrát na punkových akcích jako třeba kunvaldské Proti proudu (jasně punk/HC/anarchisticko-aktivně vyhraněná akce) to kluci nebyli punkáči a všechny ty kecy o globalizaci a revoluci, co měli, byla tehdejší póza? Pěkný verbal mindfuck. Tečka.

Skupina "Panic! Na diskotéce"

Okurková sezóna

2006-07-19T22:16:00.000+02:00

Okurková sezóna je v plném proudu a nikdo se jí nevyhne. Ani můj blog. Vezměte tři větší okurky, zbavte je obalu, rozkrojte podél, nastrouhejte na jemno, osolte, opepřete a voila… Tímto prohlašuji okurkovou sezónu na Kittenzleadtheway za zahájenou. Vybírám si delší dovolenou na neurčito. Navíc už mě jistá individua přirovnávají k jinému, nechvalně proslulému individuu co se délky příspěvků týče, proto bych se měl nad sebou asi zamyslet a na tyhle řeči se vykašlat. Jednoduše si jdu užívat léta a vy udělejte totéž.

Váš

Vrm Vrm Mazlíčkové

MFF Karlovy Vary obrazem

2006-07-06T14:39:00.000+02:00

Ono chlupaté cosi, na které si musíte šáhnout ...

... a v detailu

Několik pohledů na srdce festivalu, hotel Thermal

Do Karlových Varů přijelo mnoho osobností...

...jednou z nich je i Petr Veliký

Radeq Brousil pózující ve varech (The Models)

Karlovy Vary

2x karlovarská momentka

Pojizdná výstava fotek Antonína Kratochvíla

MFF Karlovy Vary slovem

2006-07-06T14:13:00.000+02:00

Akce: Mezinárodní filmový festival

Místo: Karlovy Vary

Datum: 30.6. – 8.7. 2006

Ano, mezinárodní filmový festival v Karlových Varech vypukl a ještě stále v těchto dnech probíhá. Proč o něm píšu? Protože jsem se odtud právě včera večer vrátil, i přestože jsem v minulém příspěvku tvrdil, že tam letos nepojedu. Stalo se, takže podávám zprávu o tom, co se během mé krátké návštěvy od neděle 2.7. přihodilo.
Vynechávám detaily mé osmihodinové cesty, na které jsem potkal docela dost velmi podivných lidí (pán s igelitkou a samomluvou) a raději se zaměřím na samotné dění, filmy a lidi, které jsem tu potkal.

První dojmy z Karlových Varů a z festivalu byly víceméně šokující, míněno ale v dobrém. Vzhledem k tomu, že předtím jsem jezdil jen do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu, která je vedena velmi partyzánským způsobem, je jasné, že profesionalita karlovarského festivalu mi doslova vyrazila dech. Nejprve mě znejistil fakt, že mi nikdo nedal sluchátka se simultánním překladem. Nebylo jich totiž třeba, všechny filmy mají české titulky. Nemusím snad dodávat, že první den jsem si opravdu připadal jako Alenka v kraji za zrcadlem, jako buran ve městě, nadšeně obdivující a fotící vše kolem. Zkrátka všechno fungovalo jak mělo, to znamená, že když jdete na film, tak ho taky uvidíte namísto obligátní omluvy o tom, že film nedorazil. Samozřejmě je to naprosto jiná úroveň kvality. Nemohu tu srovnávat mezinárodní festival honosící se známkou „A“ s akcí vedenou víceméně nadšenci (LFŠ). Ale děkuji za existenci obou akcí.

Samotné město mě překvapilo. Směs italské riviéry a Cannes. Kolonáda plná luxusních butiků a mnohahvězdičkových hotelů ústící v Grandhotel Pupp, kde jsem se bál i kýchnout, abych nebyl okamžitě ochrankou vyveden za rušení a vandalismus. Cizojazyčné názvy a azbuka všude kolem vás zpočátku znervózňují, posléze už je ale berete jako součást svérázného koloritu. Je až s podivem, jak symbioticky tu funguje všeobjímající luxus a baťůžkářská generace. Popíjíte pivo ve stínu hotelu Thermal nebo se jen tak povalujete v líném parném odpoledni v parku před honosným pavilonem lázní číslo 5 a nikdo se nad tím nepohoršuje. S nadšením si odříkáváte heslo francouzské revoluce (rovnost volnost bratrství) ale jen do okamžiku, než potkáte psa, kterému se na krku houpá festival pass s All Access Area. Kolik vstupenek na den si ten pes může asi vyzvednout?

Prestiž festivalu je rok od roku větší, takže není divu, že se sem sjíždí i mnohem známější jména stříbrného plátna. Objevil se tu Andy Garcia, který přivezl svou režijní prvotinu Lost City, ve které se věnuje „Ostrovu svobody“, své rodné Kubě. V současnosti u nás patrně nejznámější Korejec, režisér Kim Ki-Duk, si karlovarský festival oblíbil natolik, že si tu letos odbyl světovou premiéru jeho nový snímek Shi gan (Čas). Koncentrace celebrit je tu neuvěřitelná, skoro bych řekl jedna na návštěvníka. Ne že bych je vyhledával nebo tam jel dokonce kvůli nim, ale je to zvláštní potkat někoho, ke komu chováte jakýsi obdiv. Upřímně řečeno, osobnosti, které mě zaujaly nejvíce, byly všechny mimo filmový obor. Nehonil jsem se za Terry Gilliamem, který přivezl svůj nový film Tideland (Krajina přílivu) svéráznou morbidní fantazijní „pohádku pro dospělé děti“ těžící například z Carollovi Alenky v říši divů. Na rozdíl od některých mých slovenských přátel mě ze židle nezvedla ani zpráva o zčistajasna se zjevivším Eli Rothovi, který prý přijel obhlížet lokace na pokračování Hostelu. Samozřejmě, zahlédl jsem jich pár. Třeba hned první den jsem se ve dveřích téměř srazil s Alicí Nellis, která je ve skutečnosti mnohem menší, než jak se jeví na fotkách. Vůbec velikost některých osobností mě překvapila – Tomáše Baldýnského jsem si představoval většího, zato Leila Abbasová by svou výškou hravě převýšila mých 187 cm. Nicméně největší radost mi udělal Radeq Brousil, fotograf (Živel) a hudebník (trio The Models), kterého jsem odchytil po projekci dokumentu/záznamu koncertu Ziggy Stardust and The Spiders From Mars (poslední koncert Ziggyho Stardusta aka Davida Bowieho v roce 1973, natočený dokumentaristou D.A. Pennebakerem, který tu byl osobně a přivezl i další film, Don´t Look Back, což je portrét Boba Dylana). Na Brousila jsem se vrhl jako téměř jako pubertální fanynka a přinutil ho zapózovat mi na objektiv (je to velmi zvláštní, když fotíte fotografa, jako byste dělali něco zakázaného, když ho takhle odmaskujete). Mám rád jeho fotky, ať už v Živlu nebo jinde (projeďte si jeho web www.pgint.net). Jedna z nich se objevila i na letáku od nakladatelství Labyrint, možná ji taky znáte – dívka dřepí v mlází v lese – hodně náladová fotka, má oblíbená. Jo a taky jsem potkal Moimira Papalescu a jeho nihilistický gang, což ale není nic neobvyklého, protože tu měli v Thermalu koncert.

Zvláštní sortou festivalových návštěvníků jsou filmový novináři, zejména ti internetoví. Po většinu roku schováni za anonymitou své přezdívky, vytahují a předvádí se na i-fórech, největší drsňáci ve virtuální realitě, ale jen málokdo z nich je takový i v reálu. Když pominu zcela asociální existenci nazývající se Tsunami_X a submisivně loajálního Redluma, kteří by vydali na samostatný článek, zbývá mi osazenstvo Filmwebu, Filmpubu, Moviezone, slovenské Kinemy a částečně i Cinemy a Cinepuru z těch tradičních tištěných magazínů, se kterými jsem se setkal. Rozebírat to nebudu, některé jsem poznal rád, o jiných si myslím své a s jinými si často ani nepromluvíte, protože za celý večer neřeknou ani slov (ano, internetový drsňáci s těmi nejdrsnějšími nicknames). Jen mi přijde bizarní, když vám při představování někdo místo jména řekne svůj nick a následné oslovování se v hospodě u piva pak vypadá velmi komicky („Redlume, kurva nefoť mě!“ „Deathmakere, proč nic neřekeš?“ „Tsuno, ty seš asociální“). Přinejmenším zvláštní.

Ale teď už se snad konečně dostávám k filmům samotným. Z více než 230 filmů bylo těžké vybírat a ještě mnohem těžší se rozhodovat, na jaký film jít, když se vám kryjí zrovna ty dva filmy, které chcete tak moc vidět. Nicméně se mi vesměs povedlo vidět, co jsem chtěl. Samozřejmě jsem trefil i méně zajímavé snímky a po zbytek filmu jsem pak jen seděl a odpočítával čas do konce. Takovým se stalo brazilské Árido Movie režiséra Lírio Ferreira. Hlavní, nosnou zápletkou bylo hrdinovo vyrovnání se se smrtí svého otce, kterého ale téměř neznal. Do toho je zapletena globálnější rovina o vztahu k vlastní minulosti, k přírodě a krajině, ale i k rodině, což měl být patrně intimnější odraz toho samého. Dramaturgicky to ale bylo velmi nezvládnuté, jednotlivé roviny o sebe dřely a ve výsledku jste dostali zmateného diváka. Formální a chladné, jako začátečnická snaha upozornit na sebe formálními prostředky – ruční kamera tak střídala pevnou, používání panoramatických záběrů v kontrastu s intimnějšími, komorními, nebo přeexponovaný obraz, silně vyšisovaný do běla. A to vše na ploše dvou hodin.

Puccini for beginners (2006)
Film operující s divácky poměrně atraktivním tématem hledání sexuální identity se vás snaží přesvědčit o tom, že život je nevyzpytatelný. Hlavní hrdinkou je newyorkská intelektuálka a navíc lesbička, těžce nesoucí rozchod se svou přítelkyní. Cestou ven z deprese se má stát nový vztah pro jistotu hned dva a aby toho nebylo málo, jeden se ženou a druhý s mužem. Že se věci zkomplikují nám režisérka snímku, Maria Maggenti, předkládá hned na začátku. Těmi komplikacemi je podivný milostný trojúhleník, kdy každý chodí s každým, ale téměř nikdo z nich to neví. Zbytek filmu je pak jen cestou k tomuto "katastrofickému" konci.
Newyorkská intelektuálka, milostné problémy, zmatení hrdinové - motivy jako z filmu Woody Allena. Tato inspirace je nepopiratelná. Hrdinové vedou podobné intelektuální problémy, humor je cynický a ironický, nehledě na to, že se vše neustále točí kolem sexu. Mohla by to být poměrně zábavná komedie, kdyby však nezůstávala ve stínu svého filmového guru. Dialogy postrádají nosnější pointy a ani snaha o jakousi analýzu vztahu ztroskotává a stává se místy až trapnou komedií s lacinými vtipy.
Karlovarské představení bylo zároveň mezinárodní premiérou, ale i představením nového digitálního systému. Celý film byl nahrán na digitální kameru a promítán speciálním digitálním projektorem SXRD1, poskytující velmi vysoké a kvalitní rozlišení až 2K.

The Notorious Betty Page (Mary Harron, 2005)
Retro filmy, zdá se, jsou v poslední době stále více oblíbené, stačí vzpomenout Svět zítřka, Kašlu na lásku nebo Cloonyho Good Night and Good Luck. The Notorious Betty Page se taktéž nese na této retro vlně. Námětem filmu je život jedné z nejznámějších pin-up girls, Betty Page, která proslula svými lehce S/M fotografiemi. Černovláska v uplém černém korzetu - tak je prezentována na jednom z plakátu.
Film zasazený do padesátých let v Americe a svým obrazovým zpracováním by klidně mohl být považován za film z padesátých let. Černobíláa stylizace je opravdu působivá. To už bohužel neplatí o filmu po obsahové stránce. Klasicky sledujeme cestu hrdinky od dětství na výsluní publicity i s hořkým pádem. Nejprve je Betty představena jako zneužíváná dívka, následuje její odchod do města a první naivní začátky v modelingu, odkud už je jen krůček k lechtivějším žánrům, načež film vrcholí soudním přelíčením ohledně morální závadnosti jejích fotograií a následný obrat k Bohu a nastoupení cesty pokání. Schéma tolik oblíbené třeba u Scorseseho ale postrádá jakoukoliv psychologickou hloubku, Betty neprochází téměř žádným vývojem a od počátku do konce působí stejně naivně, ať už ji při focení fotografpřesvědčuje, zda-li se nechce zbavit některých zbytečných "hadříků" nebo v závěru, kde jako znovuzrozená hlásá slovo Boží. Film tak uvízl nekdě v neurčitu, protože nepodává ani psychologickou kresbu hrdinky, nebo zamyšlení se nad upnutou puritánskou morálkou. A samotná retro stylizace, ať už je sebelepší, to nezachrání (skvělým tahem se mi jeví použití barevných pasáží v závěru filmu, které si zachovávají technicolorovou barevnost, vytihují tak dobu a posilují více retro atmosféru filmu).
The Notorious Betty Page se tak stává filmem, který nenutí k hlubšímu zamyšlení. Diváka sice nenudí, ale ani moc nepobaví. A samotné retro je dost málo.

Nejvíce ale na mě zapůsobil norský film Reprise (Repríza), zařazený do soutěžní sekce. Joachim Trier (podobnost s dánským režisérem Larsem von Trierem prý není od věci, jakási vzdálená příbuznost údajně existuje) si tu se svým filmem odbyl světovou premiéru. Dokonce ani samotní herci viděli film ve finální podobě teprve tady ve Varech. Příběh dvou mladíků, kteří se vydávají na spisovatelskou dráhu je jakousi generační výpovědí. To sice zavání snahou o to, stát se cool a kultovním, ale když jsou tyto tendence jsou ve filmu skvělým způsobem ironizovány, je jasné, že to není režisérův cíl (paradoxně možná proto by se tenhle film mohl kultovním stát). „Hravý, vtipný a zároveň hluboce vážný film“ stálo v programu. Myslím, že je to mnohem výstižnější než označení tragikomedie nebo snad dokonce hořká komedie. Přitom je film plný formálních her a zejména flashbacků a flashforwardů, které dovysvětlují děj, případně nabízí jinou alternativu. Trier si s vámi jako divákem celou dobu velmi poťouchle hraje, nabízí mnoho falešných očekávání, která ale na diváka působí velmi silně – namátkou když nechává jednu z postav neustále upadat do na první pohled čím dál více sebevražednějších nálad, kdy každý jeho další čin už je divákem považován za krok k tragickému konci. Odvažuji se prohlásit, že od doby Trainspottingu jsem lepší generační výpověď neviděl. Ani Greenwich Mean Time nemá v porovnání s Reprise šanci. Vůbec s Trainspottingem má film ještě jiný styčný bod a tím je hudba. Nezasvěcenci tuto rovinu patrně vůbec nebudou vnímat, ale je velmi výrazná. Skandinávská punková a postpunková scéna, ale nejen ta – oblast, odkud čerpá soundtrack filmu. A nejde jen o přímé hudební vstupy (koncert Kommune) nebo vůbec hudba, která ve filmu zazní (The Jam, The Clash, které nemá režisér tak moc rád, Turbonegro, Le Tigre, The White Birch…), naopak i v rovině vizuální – běžec v parku nosí tričko Joy Division (to k albu Closer) anebo jiná z postav má triko JR Ewing (!to už je opravdu jen pro zasvěcené fajnšmekry!). Vidím, že jsem se nechal opět unést.

Festival je vyčerpávající, ale stojí za to. Filmy, kolonáda, minerální prameny o teplotách kolem 50°C, lázeňské oplatky, plzeňské pivo za 30,- Kč, chlupaté cosi všude kolem na dveřích, na které si musíte pokaždé šáhnout, ruština v ulicích, nová přátelství, klobása s křenem za 35,- Kč, noční tahy nočními Vary, TipSport Bar, plyšový krteček, který vás chce jen pobavit, nafukovací kino Espace Dorleans s otočnými dveřmi jako mají v Globusu, protivná ochranka hotelu, pes s neomezeným přístupem, fronty na filmy, SMS v sedm hodin ráno, Jirka Bartoška, zvláštní festivalová znělka od Františka Skály, kočárek, ve kterém vás za pár kaček svezou… za rok na viděnou.

John Waters, the king of filth and subversion

2006-06-24T18:15:00.000+02:00

MFF Karlovy Vary je na spadnutí. Už jen pár dní zbývá do jeho začátku. Jako tradičně nejedu. Proč? Nepodstatné. Nicméně po letmém shlédnutí programu mě upoutala sekce s názvem Midnight Movies – sekce, která se zaměřuje na kousky z této kategorie, tedy horory počínaje a undergroundem konče. Krom notoricky známých klasik jako je třeba první film z Romerovy zombie série Night Of The Living Dead nebo filmy poměrně četně zastoupeného amerického experimentátora Kennetha Angera (zvláště doporučuji fenomenální Scorpio Rising o „drsných“ motorkářích, kteří se stávají parodií sebe sama), tu na diváka čeká i film A Dirty Shame (Chlípnost nade vše), snímek ve světě poměrně proslulého, ale u nás téměř neznámého Johna Waterse.

John Waters. Kapitola sama pro sebe. Už dříve jsem se tu chtěl o něm rozepsat, v souvislosti s jeho posledními filmy A Dirty Shame a Pecker. Nyní mám důvod. Ale popořadě. John Waters si udělal jméno v 70. letech na filmech jako Pink Flamingos (1972) nebo Female Trouble (1974). Cesta do divákova povědomí byla jednoduchá, stačilo použít ten nejspolehlivější postup - šokovat. Zkouškou odvahy si tak prošel každý, kdo zhlédl Pink Flamingos. Ve zkratce jde o příběh dvou „rodin“, které se předhánějí v ošklivosti a hnusu, aneb jak hluboko je člověk schopný klesnout. Ve finále pak jedna z postav baští psí hovínka jako by to byla čokoláda (zapomeňte na Pasoliniho Salo aneb 120 dnů sodomy, tohle je o něčem jiném). Dalším klíčovým prvkem těchto filmů je Divine, tlustý transvestita, který se stal(a) na dlouhou dobu Watersovým dvorním hercem/herečkou. A je to právě Divine, která završuje film onou „hostinou“.

New York Times o filmu prohlásili, že jde o „první americký film, který má nejblíže k Buňuelovu Andaluskému psu“. Samotný trailer film uvozuje jako „lekci ze špatného vkusu“. Je pravda, že film Pink Flamingos splňuje všechny podmínky pro to, aby si vysloužil cenu za estetické ztvárnění hnusu. Přesto ale nejde o kýč. Film není jen nabubřelou slátaninou šokujících scén, které náhodou dosahují jistých kvalit. Naopak už od začátku jde o sice naivní, přesto silně vyhrocený útok na tabuizovaná témata. Tragicky směšné, směšně tragické, asi jako když umře klaun. Nebo spíš jako nafukovací nábytek. Waters prý nesnáší své rodné město Baltimore (nebo alespoň tehdy nesnášel), Pink Flamingos měl být plivnutím do jeho tváře. Stejně jako je Andaluský pes

vředem na světové kinematografii (to je kompliment). Waters se ale pro Baltimore stal navzdory všemu jakýmsi místním magnetem pro turisty, člověkem, který zvěčnil Baltimore a přivedl sem lidi. Paradoxní situace, když uvážíme, jak nesnáší Baltimore. Přesto se právě tady stává čímsi jako místním hrdinou. Není tu odsuzován, právě naopak. Je milován svým městem. Bojovník proti establishmentu se najednou stává institucí, ikonoborec ikonou.

V Pink Flamingos na diváka čeká celá řada bizarních a vskutku nechutných scén, včetně té již zmíněné – pojídání psích bobků. A jak říká komentátor ve filmu: What you are going to see is a real thing. Dvě rodiny proti sobě bojují o titul nejnechutnějších lidí a nebojí se to dokazovat. Sex se slepicemi je tím nejmenším, co spatříte. Přesto, kde leží kvality, o kterých jsem hovořil? Zatím jste mohli nabýt pouze dojmu, že se jedná pouze o slepenec scén s pochybným obsahem. Jen první dojem. Waters skládá hold svým učitelům. Zejména Kennethu Angerovi, undergroundovému filmaři se subverzivní náturou a snahou o potlačení hranic mezi realitou a fikcí (např. Invocation Of My Demon Brother nebo Scorpio Rising, ve kterém kombinuje hrané pasáže a vystřižené záběry z hollywoodských velkofilmů, které spojuje v organický, jednotný celek a realitu novou). Subverzivnost je taktéž jedním z poznávacích znaků filmů Johna Waterse. Krom toho ještě výrazným způsobem pracuje s hudební složkou filmu. Ta je tvořena klasickými rock n‘ rollovými songy, za které by se nemusel stydět žádný ze Scorseseho fimů. Jejich texty se vždy nějakým způsobem vztahují k zobrazovaným výjevům. V tomto kontextu pak původně neškodné texty nabývají zcela nových významů. Podobně je tomu i v dalších Watersových filmech, A Dirty Shame nevyjímaje. A opět se jedná o vliv Kennetha Angera, jež hudbu užíval obdobným způsobem (nejpatrněji právě ve Scorpio Rising)

John Waters spadá mezi provokatérskou generaci režisérů 60. let, kdy debutuje filmem Hag in a Black Leather Jacket (1964). Stojí tak po boku Russe Meyera (proslul filmy s jednoduchými zápletkami, ve kterých figuruje bezúčelné násilí a velmi vyvinuté polonahé slečny. Na kontě má tak věhlasné snímky jako Faster, Pussycat! Kill! Kill! nebo Motorpsycho) nebo Kena Russella (poněkud civilnější režisér, ve srovnání s oběma předchozími, přesto satiricky útočící na měšťáckou morálku, se sklonem k perverzím a fetišismu – výborný film The Lair Of The White Worm s velmi mladým Hugh Grantem nebo rocková opera podle The Who - Tommy). Vlivy vstřebával Waters pečlivě, od Felliniho a Walta Disneyho (!) až po Kennetha Angera a Richarda Kerna, s vlivy R.W. Fassbindera nebo Andy Warhola. Nesporný vliv na něj mělo také město jeho původu – Baltimore, stát Maryland.

Ale zpět k Watersovým filmům. Dodnes aktivní režisér neztratil nic ze své dřívější provokativnosti, přestože film Pecker (1998) představuje mnohem uhlazenější přístup k zobrazované látce. Už není tolik šokující jako Pink Flamingos nebo Female Trouble, přesto si zachovává svůj ironický hrot namířený směrem na společnost. Důvodů je více – zejména herci sdružení kolem Waterse a jeho společnosti Dreamland zestárli nebo zemřeli. V tvůrčích začátcích představovali jeho silnou stránku, neboť v nich měl oddané přátele schopné pro film udělat naprosto vše. Naivita jejich hereckého projevu byla od pohledu patrná, ale právě tato nelíčená strojenost dodávala filmům jakousi svěžest, esenci nadšení pro film, esenci toho, čemu se říká camp[1].

Navíc, Pecker vzniká v roce 1998, tedy v době, kdy už Waters byl uznán za ikonu nejen Baltimoru, ale i popkulturní scény. Tento posun v jeho tvorbě se projevuje i v samotném obsazení filmu – Christina Ricci, Lily Talyor… už tehdy poměrně známé herečky.

Pecker je vášnivý fotograf, kterému se ze dne na den podaří prosadit na umělecké scéně a to rovnou v New Yorku. Tento úspěch se ale negativně projeví v jeho životě, kdy se mu doslova hroutí svět kolem. Waters tu konfrontuje morálku malého městečka Hampden s newyorkskou mentalitou tamější intelektuálské smetánky a přístupu k umění vůbec. Například na maloměstě jsou Peckerovi fotky obdivovány do okamžiku, než se lidé dozví původ objektu na jedné fotografii (jde o pubické ochlupení gay-striptéra), za což je Pecker vyhozen ze své práce ve fast-foodu. Dalším zlomem je jeho umělecké proražení. Na maloměstě je z něj hvězda, stejně tak v NYC. Pecker se ale stává pro maloměsto moc známým a není schopen tu tvořit, neboť lidé se brání jeho objektivu případně požadují peníze za pózování. Nejde ale až tak o střet nepochopeného umělce s přízemní morálkou maloměsta, jako spíše o zesměšnění určitých povahových rysů a specifických vlastností. Waters si utahuje i z newyorkské intelektuálské elity – ukazuje jejich odtrženost od skutečného života (fotografka která by řešila hyperaktivitu malé holčičky valiem apod.) stejně jako jejich elitářství a vyprázdněnost rádoby-umění („To je outsider art?“). Ale ani samotný Pecker není zcela mimo tuto satiru. Je vykreslen jako naivní prosťáček, který se nečekaně dostává do velkého světa umění. V jednu chvíli dokonce začíná mluvit „newyorksky“ o velkém umění, ale to, co tak definuje představuje spíše kýč (nutno ale uznat, že jeho fotografie opravdu kvalitu nepostrádají). Právě postava Peckera mě přivedla k myšlence, zda-li do něj Waters nevložil kus sebe. Spíše jde o mou spekulaci, ale existují tu některé styčné body – Pecker se doma stává ikonou, osobností; je zpočátku přezírán, odsuzován a nakonec vynášen do nebe, protože do Baltimoru přivedl lidi odjinud, zejména z Velkého Jablka, NYC. Podobný osud má i samotný Waters. Navíc Peckerovi fotky jsou taktéž poměrně subverzivní jako Watersovi filmy (zachycují výjevy z gay barů, krádeže v obchodě, život na ulici…). Ale jak říkám, jde spíše jen o moji bujnou fantazii. Asi jako postmoderní čtenář, který to lehce překombinoval ve svém honu za příběhem.

Dalším filmem, na který zaměřuji svou pozornost je A Dirty Shame (Chlípnost nade vše, 2004), velmi bláznivá podívaná, která se na první pohled tváří jako teenagerská komedie plná bezduchého fekálního humoru. Ovšem to je jen zdání, neboť více než pro teenagery je určená lidem od třiceti a výše, nejlépe křesťansky vychovaným, vycepovaným biblí, křížem a sexuální abstinencí. Hartford Road je místo, které je velmi puritánské (i to je slabé slovo). Stejně taková je i Sylvia Sticklesová, hlavní hrdinka. Odsuzuje všechno tělesné, sex jí není zdrojem požitku, ale mnohem více představuje manželskou povinnost. Věci však naberou na obrátkách v okamžiku, kdy dostane ránu do hlavy. Fatální nehoda, jež má za následek její proměnu v nymfomanku. Dále následuje setkání se sexuální sektou, vedenou Johnny Knoxvillem (známý z MTV - Jackass), který se stylizuje do role mesiáše, nového Krista sexuální revoluce, obklopen dvanácti svými věrnými „zvrhlíky“ a vše finišuje obřím group sexem, čímž je dosaženo vyvrcholení filmu a to doslova.

Přízemní morálka amerického maloměsta je tu parodována neskutečným způsobem. Waters si bere na paškál vše možné – od vykreslení svíčkových bab až k hrané tolerantnosti vůči menšinám a odlišnostem vůbec (což je završeno bizarní scénou na meetingu puritánů, kdy všichni skandují „Za všechno může tolerance. Pryč se snášenlivostí!“). Veškeré situace jsou neskutečně hypertrofované, přehnané, ale díky tomu působí vše mnohem jasněji, komičtěji a satiričtěji diky své otevřenosti namísto jemné intelektuální alegorie (právě odtud pramení ona zdánlivá podobnost s teenage komediemi – některé scény by do nich zapadly – třeba nadržená Sylvie pobíhající v noci po městě nebo její dcera Caprice/uměleckým jménem Ursula Udders s poprsím gigantických rozměrů prohlašující „Jsem kastrát a jsem na to hrdá“ – kam se hrabou giganti Petry Černocké). Jednoduše film o tom, jak by svět vypadal pod vládou volné lásky a sexuální revoluce by byla jediná známá revoluce nebo rafinovaná obžaloba měšťáckého pokrytectví a povrchnosti? Nechávám na vás. Jedno je však jisté – John Waters vás svými filmy přinutí zaujmout jednoznačné stanovisko. Možná i proto mám tohohle režiséra tak rád.

Nahoře: John Waters v Simpsnových Dole: Waters a Divine

Filmografie Johna Waterse:

Hag in a Black Leather Jacket (1964) short, also producer, cinematographer, editor
Roman Candles (1966) short, also producer, cinematographer, editor
Eat Your Makeup (1968) short, also producer, cinematographer, editor
Mondo Trasho (1969) also producer, cinematographer, editor
The Diane Linkletter Story (1969) short, also producer, cinematographer, editor
Multiple Maniacs (1970) also producer, cinematographer, editor
Pink Flamingos (1972) also narrator, producer, cinematographer, editor
Female Trouble (1974) also producer, cinematographer, editor
Desperate Living (1977) also producer, cinematographer
Polyester (1981) also producer
Hairspray (1988) also coproducer and actor (as Dr Fredrickson)
Cry-Baby (1990)
Serial Mom (1994)
Pecker (1998)
Cecil B. DeMented (2000)
A Dirty Shame (2004)

[1] Pojem poprvé definovaný Susan Sontagovou. Jedná se o naivní adoraci nevkusu, mísící prvky sentimentu a teatrálního přehrávání. „Směšně tragické, tragicky směšné, asi jako když umře klaun. Nebo spíš jako nafukovací nábytek…“ – tolik seriál Simpsnovi k definici campu.

Paranoid android - dream about electric sheep

2006-06-20T20:23:00.000+02:00

just click

In the mood for love in 1984

2006-06-20T20:11:00.000+02:00

A ještě jednou pod vlivem hudby. Napadlo vás někdy, při jaké hudební konstelaci jste byli počati nebo rovnou zrozeni? Mě tedy ano. Proto jsem zapátral na netu, jakéže hity se to hrály v roce 1984. Docela povedená série. Bohužel ty české jsem nikde nevypátral, takže aspoň ty světové: stálicemi jsou Madonna (Like A Virgin) nebo Duran Duran (The Reflex, Union Of A Snake, The Wild Boys), Prince & The Revolution (Purple Rain, Let´s Go Crazy), Nena boduje se svými 99 Luftballons a do hitparád se promítla i filmová hudba – Ray Parker Jr. proslul svým theme songem pro film Ghostbusters. Hodně věcí znám dodnes díky českým rádiím rodinného typu „pro hospodyňky“ (F1, Impuls a jiné pochybné stanice) – třeba Cyndi Lauper – The Time After Time (nesnáším) ale i Girls Just Want To Have Fun (miluju). Vesměs ten rok nebyl hudebně nijak významný, ale ta hudba tu je pořád, ať je dobrá nebo špatná. Když jsem byl v měsíci prosinci toho roku vyvrhnut na tento svět, UK žebříčku dominovala síla lásky aneb Frankie Goes To Hollywood – The Power Of Love. Docela příznačné, nemyslíte? J

Půjčil jsem si z knihovny knížku, ale byla počmáraná...

2006-06-19T21:45:00.000+02:00

Glen Hansard & Markéta Irglová - Swell Season

2006-06-16T20:27:00.000+02:00

14. a 15. června byl v prostorách olomouckého Divadla Hudby k zastižení jeden zrzavý Ir s rozbitou kytarou a v ošuntělé bundě od montérek. Jako by ani nebyl ta velká hvězda, na kterou všichni čekají několik týdnů. Kdo? Indicie jsou: Ir, The Commitments, The Frames… Modří už vědí, kdo je Glen Hansard...

Že lístky zmizely během několika prvních dnů od zahájení předprodeje je samozřejmá věc. Koneckonců i já si pro ně šel hned zkraje, po zkušenostech z Brna, když jsem marně sháněl tři týdny před koncertem The Frames ve Flédě lístky. Všude se mi vysmáli: „Lístky na The Frames? A to je sháníte teprve teď?“

Kdo to ten Hansard vlastně je? Leader The Frames, jeho domovské kapely z Irska, která nejen tady pomalu zastiňuje U2 a dává jim najevo, kdo je mladá krev a kdo ta stará, na odchodu. Ale na rovinu, přestože The Frames jsou už hodně známí i mimo Irsko (projeďte si line-up na belgický pukkelpop), bez Hansarda by asi dneska nebyli tak daleko. The Frames jsou hlavně Glen Hansard. Stačí jako argument fakt, že sólově hraje věci nahrané společně s The Frames (např. The Locust, Finally, Lay Me Down…) ? Nebo že je výhradní autor většiny jejich velkých hitů? Nicméně, co se týče alespoň mé osoby, šel jsem na koncert značně skepticky naladěn. Příčinou byly historky o „Glenově úžasném charismatu, které zvedne na nohy i vozíčkáře“ a podobná tvrzení, vesměs všechna z úst něžného pohlaví, což je v tomto případe zdroj více než pochybný… Zatímco moje kamarádka šla na koncert kvůli Glenu Hansardovi jako člověku, mě zajímal Glen Hansard coby muzikant. Nemohl jsem si vybrat příhodnější okamžik – zrovna vyšla jeho první sólová deska nazvaná Swell Season, na kterém s ním vystupuje například i Markéta Irglová (piano, zpěv, kytara – ještě se k ní vrátím) nebo finská houslistka Marja Tukhanen.

Dostáváme se k hudbě samotné. Otřískaná španělka, klavír, baskytara. To je celý ansábl. Že se s obyčejnou akustickou kytarou dají stále dělat náladové songy, tomu už jsem pomalu přestával věřit. Je to ryzí písničkář, ale nejen to. Teď už musím uznat, že samotná osobnost Glena Hansarda je jako zjevení. Jeho hudební výstup dokáže být neskutečně procítěný, dokáže se naprosto ponořit do písně a vy jako divák máte pocit, že rušíte, že vlastně nehraje ani pro vás. Tak sugestivní dokáže být. Přitom to není žádný tragéd, navzdory písním, které zpívá. Působí uvolněným dojmem, k dobru dává jeden vtip za druhým (třeba ten o tom, proč jsou Irové tak dobří muzikanti a spisovatelé – viz video níže). Rozený bavič. Takhle se dozvíte, že jen v Irsku může píseň o smrti získat titul nejvíce sexy songu (samozřejmě je řeč o Lay Me Down).

Markéta Irglová. Kapitola sama pro sebe. V jednom okamžiku si Hansard zcela samovolně odběhl z pódia, načež jeho místo zaujmula právě Markéta Irglová, která na malou chvíli nehrála na klavír, ale chopila se kytary. Poté, co se Glen vrátil ze záchodu (kam si odskočil), začala hrát svůj song. Nemám ponětí, jak se písnička jmenovala, protože desku Swell Season jsem dosud neslyšel, ale její projev byl uchvacující. Drobná a křehká s výrazným hlasem, který byl ale stejný jako ona – drobný a křehký. Čistá energie, co vás bodne dole tam nalevo u plíce. Pro mě byla po ten okamžik větší hvězda než Hansard. A jsem rád, že nejsem jediný, kdo má tenhle pocit. V RefleXu jsem si přečetl recku Tobiáše Jirouse, který to vidí podobně jako já.

A teď jen info a drby. Swell Season má svůj profil na myspace, Glen Hansard s Markétou Irglovou přijeli z Valmezu (tady Hansard přechodně přebývá) a Swell Season je v překladu Prima sezóna, protože tenhle zrzavej Ir si oblíbil českou literaturu. Proto jeden song věnoval Bohumilu Hrabalovi, proto dostal od svých fanoušků po koncertě několik knížek.

A já teď pozoruji, že jsem se téměř nedotkl jeho hudby, ale jen jeho osoby. Takovou silou ten chlápek působí.

Video *1 - jeden song
Video *2 - o tom, proč jsou Irové takoví skvělí muzikanti
Video *3 - Glen se snaží zahrát slovo 'Valašské Meziříčí'

Další videa:
http://something.mysteria.cz/Video/100_5578.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5606.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5609.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5611.MOV
http://something.mysteria.cz/Video/100_5617.MOV

Music(k)

2006-06-09T22:26:00.000+02:00

Přestože se stále potýkám se zkouškami, nedá mi to, abych nezačal sepisovat svoje hudební postřehy ve formě alespoň minirecenzí toho, co mi prošlo uchem. Lepší i horší věci, všechno chci zachytit. Bude toho asi víc, takže prozatím malá dávka, která se ale časem začne snad stupňovat. A hlavně berte vše s rezervou. Přece jenom, je to blog, takže nejde ani tak o kritiku, jako spíš o čistou dojmologii. Impresionistická louže. Na druhou stranu, když čtu někdy www.newmusic.cz, nemůžu se zbavit dojmu, že ani tam to není o nic lepší.

Placebo – Meds (2006)

Těžko se překonává vlastní stín, tedy laťka, kterou si Placebo nasadili hodně vysoko albem Black Market Music. Sleeping With Ghost mělo ke skoku přes ni blízko. Velmi blízko. A nové Meds? To je jen podlézání někde dole při zemi. Ne, nová deska není tak skvělá, za jakou ji všichni považují. Ve srovnání s celou tvorbou tu chybí jakási opravdovost, průzračnost a hlavně nějaký feeling. Chybí silnější místa. Není tu vyloženě hitová píseň, což jistě nemusí být hned negativní rys, ale také to znamená, že si nebude nic výraznějšího pobrukovat po celý den. Tohle album je řemeslně perfektně zahraná věc, ale chybí ji náboj. Nepomohlo, že si Placebo pozvalo hosty – mimo jiné třeba Michael Stipe (Broken Promise) nebo VV, ta hezčí polovina z The Kills (hned v úvodní melancholicky rozmáchlé skladbě Meds). Sorry kucí, ale hity jako Special K nebo Black-Eyed se píšou asi opravdu jen jednou za život.

6/10

That Fucking Tank - Day of Death by Bono Adrenalin Shock (2006)

Nádhera. Dech beroucí zběsilá jízda, u které nevěřícně kroutíte hlavou, že stojí jen na bicí a kytaře. Last.fm tohle vyhodilo s tagy jako math rock, experimenral, post-punk a jiná, tomu podobná označení. Někde taky najdete post-hardcore. Všechno sedí. Je to divné, je to hard&heavy. Similar artist? Nic mě nenapadá. Čistá energie. Jako když vás kopne mezek do rozkroku zrovna ve chvíli, kdy se k vám po dvou letech vrací vaše bývalá přítelkyně kvůli sexu. Rozporuplné a kontrastní – rychlé tempo a experimentálnější plochy. Hledání vlastního výrazu? Novej styl „that fuckin tank“? Cokoliv chcete. Na Myspace dokonce nabízí zahrát kdekoliv, jen pokud budou mít to správné zázemí („That Fucking Tank like to tour, can play anywhere and are fully self-sufficient. Give them space to play, food, booze and petrol money and watch them go.“)

9/10

Caesars - 39 Minutes of Bliss

Pamatujete na tu reklamu na Renault s „autíčky“ a neuvěřitelně vlezlou písničkou, co měla refrén: „I´M GONNA KICK YOU OUT, LET THE SUNSHINE IN“? Tak to už znáte Caesars (všímáte si, kolik je dnes „urozených panovnických“ kapel? – KAIZER chiefs, KAIZERS orchestra…jasně, Chiefs to mají podle fotbalovýho týmu, ale to se taky počítá). Sweden pop jak z praku. Rozjuchané melodie, jednoduché popěvky… ale funguje to výtečně. Přestože na první poslech se jednotlivé tracky trochu slévají v jednolitou masu, podruhé už slyšíte song za songem a spokojeně si pobrukujete a klepete čímkoliv, co máte po ruce do rytmu. Ale hlavní devizou Caesars jsou texty, které mají dostatečnou dávku humoru a ironie. Třeba Only You, o holce, která možná není z nejhezčích, ale přesto jen ona dokáže pořádně zasáhnout krajinu srdeční – „Maybe you got ears just like Dumbo, it´s so sweet / your knees knock together, when you´re walking down the street (…) only you can reach my heart“. Tahle parodicko-ironická rovina, která je docela příznačná pro některé kapely ze současné indie rockové vlny, působí skvěle ve srovnání s většinou pop songů „o lásce“. Namísto toho, aby se kňučelo o tom, jak někoho opustila holka a on je z toho tak na prášky, že se nejméně rok nedokáže na žádnou jinou podívat, protože jen tahle byla ta pravá…. Caesars na to jdou od lesa. Raději rovnou řvou I´m gonna kick you out, let the sunshine in nebo You don´t mean a thing to me. Sympatické osvěžení (podobně parodickou rovinou oplývají třeba i Art Brut, když se ve Formed a band otírají o umělé kapely a cestu za slávou). Že to ale umí Cézarové chytit i za vážnější konec dokazuje pomalejší Since You´ve Been Gone nebo Suzy Creamcheese.

Možná je jejich hudba až moc jednoduchá a nekomplikovaná, ale to neznamená, že by byla podřadnější nebo si nezasluhovala respekt. Už fakt, že se mi ani po 5 měsících stále ještě neoposlouchala o něčem svědčí.

P.S. Alternativní název téhle kapely (tj. ve Švédsku) je taky Caesar´s Palace nebo Twelve Caesars. Proč? Kdoví.

10/10

Red Hot Chilli Peppers – Stadium Arcadium (2006)

Jůů, Redhoti mají nové album….ne počkej, tam jsou hned dvě alba… wow, dovjalbum od takové super kapely, no to bude paráda. Na to určitě v pátek na dýze sbalím Mařenu. Dani California? To je ten singl co furt hrají v rádiu, to znám. Jen to trochu připomíná to…no Californication a pak to By the Way, hm ale jsou to Redhoti, to je hlavní. Ty voe, no dvě hodiny nabitý muzikou, fajn. Stadium Arcadium…hm, ta začíná jak Guns n´ Roses, jak ty jejich balady. Takový Otherside nebo Breaking the Girl. Pusť nějakou rychlejší. She´s only 18, to znamená „je jí jenom vosumnáct“, že jo? No to bude čuňačinka, hehe…to zní dobře, takový tvrdě pomalý, to se bude Máře líbit, až se na ní v pátek večer nalepím a budeme ploužit. C´mon Girl… kurňa, tohle už hráli na tom předchozím albu, jen se to jmenovalo Road Trippin´, dej další… počkej ještě, teď se to trochu ostří… ne, tak nic, další!

(…) Hmm, celý je to takový rozmáchlý a nafouklý, takový velký skladby, no jako jo…je to pěkný,nó. Jako jó, jsou to Redhoti, voe, tak to ani jiný bejt nemůže… ale, proč vydávaj jako dvě alba, když by klidně stačilo jen jedno? Jako jó, Máňe se to bude líbit moc, však je pořád udělaná do toho indiána, co tam zpívá. A nepřijde ti, že je to jen kopie těch dvou alb předtím? Jako toho Blood Sugar Sex Magik a Californication… A nebyli lepší, když brali drogy?

5/10

Vive la fete – Nuit blanche (2003)

Electro, francouzsky a s nádherným ženským vokálem (zběsilá blondýnka Els Pynoo). Sice je dneska in míchat do electra kytary a vůbec to tak nějak špinit, ale tohle je čistá záležitost. Dýchá z toho atmosféra 80. let, ale zároveň dekadentní aristokratická póza zhýčkané mládeže na koksu. Buď vejdi nebo táhni. Ty housové momenty mě trochu vyděsily a trochu překvapily (Jaloux), zvlášť když víte, čím si prošel Danny Mommens, mužské osazenstvo Vive la fete. Člověk, který hraje v belgických dEUS, což je naprosto jiná hudební sorta. Od temného kytarového indie-rocku udělat krok až k našlapané elektronice je přece jen velký skok. V songu Noir Désir se ale projevuje víc než kde jinde. Kytary se přece jen ozvou.

Podobnost s Ambrou Red, Miss Kittin a tak trochu i Alizee (ale fakt jen trochu, to je tou popově-diskotékovou natřásačkou).

8/10

dEUS – Worst Case Scenario (1994)

dEUS jsou pro mě objevem s velkým O z posledních dní. Kytarový rock z Belgie, který se perfektně hodí do současné stylově nevyhraněné, hledající se a zmítající se hudební scény, protože v tom mají jasno už poměrně dlouho. Že je tohle album už dvanáct let staré, nemění nic na tom, že zní naprosto současně. Kytarový indie rock, trochu ovlivněné doznívajícím grungem, místy s naléhavějšími emo pasážemi, melancholickými nitkami přivinující si posluchače blíž k sobě (Via nebo Right as Rain). Přesto umějí do strun hrábnou víc zostra, neuvíznou na jedné mělčině a celé album je tak neskutečně dynamické, neustále ženoucí dopředu. Místy se mi vybavují Helmet s jejich kytarovou neodbytností, místy Noir Désir, ať zůstaneme zeměpisně poblíž. Staré grupy, které čekají na svoje objevení po letech… dEUS se ale nenechávají hodit do odpadu a jsou stále aktivní, ať už coby celek (zatím poslední album Pocket Revolution je z loňského roku. Pravdou je, že jim trvalo 6 let) nebo coby vedlejší projeky (Danny Mommens si v roce 1997 založil elektronický projekt Vive la fete). W.C.S.

8/10

The Bees – Free the Bees (2004)

Retro je sexy, ale skýtá mnohá úskalí. Buď sklouznete do laciné pózy, nebo uděláte něco opravdu výjimečného. Tohle je ten druhý případ. The Bees v sobě kombinují to nejlepší z blues, rocku a cherry popu 60. let, ale vnáší do výsledného tvaru i něco jiného, co z nich dělá víc než jen epigony svých učitelů - Rolling Stones, The Kinks, Manfred Mann… Celé je to takové rozverné (zvířátkovské zpěvy v Chicken Payback), zadumané (These are the Ghosts) nebo prostě zábavné retro (One Glass of Water nebo The Russian, při které se vám vybaví NYC v zimě s ruskými imigranty v beranicích). Zní tak opravdově, že kdyby hráli o čtyřicet let dříve, tak se Rolling Stones poserou strachy. Ty Hammondky dělaj fakt hodně.

8/10

Nouvelle Vague – Bande Á Part (2006)

Nouvelle Vague je hudební projekt dvou Francouzů (Marc Collin a Olivier Libaux), kteří vzali pár starých songů, udělali jejich covery v bossanova podobě a nechali je nazpívat zpěvačkami se sexy hlasy. Když jsem se tu kdysi rozplýval nad prvním albem „Nové vlny“, byl jsem dost dlouho tak pohlcen, že mě ani nenapadlo přemýšlet, jak se celý projekt může vyvíjet dál. Přece jenom, jsou to jen cover-verze. Hudební „klasiky“ (v rámci hudebních přihrádek) převlečené do slušivého jazzovo-šansonovo-bossa-nového kabátku. Zatímco na prvním albu byly zastoupeny více punkové covery (The Clash – Guns of Brixton, Dead Kennedys – Too Drunk To Fuck, ale i Joy Division – Love Will Tear Us Apart nebo The Cure – A Forest), druhé desce dominují víc elektronická 80tá léta (Bauhaus – Bela Lugosi´s Dead, Visage – Fade to Grey, Heaven 17 – Let Me Go), ale i kytarovky z legendárního labelu Factory (New Order s jejich nejznámějším singlem Blue Monday). Také tu nově zazní krom sametově jemného ženského hlasu (poznávací znamení Nouvelle Vague) i mužský vokál (Gerald Toto), ale není o co stát. Ono to v podstatě není špatné album, ale za předpokladu, že neznáte to předchozí. Není to výběrem skladeb, ani zpěvem. Prostě to vyznívá jako přídavek k předchozímu albu. Zajímavý nápad, ale jednou stačil, teď by to chtělo nějaký posun, alespoň jeden rozdíl mezi alby. Takhle je to jen soutěž „Najdi 14 rozdílů“. A to je škoda.

5/10

Suffragete City je jeden z nejlepších Bowieho songů

2006-05-24T22:57:00.000+02:00

Delší dobu jsem se nehlásil, protože je málo času na všechno. Vrcholí květen a s ním přichází zkouškové období. To pro mě znamená tu skutečnost, že teď většinu času trávím doma nad literaturou jednak odbornou a jednak beletristickou, neb mě čekají mimo jiné dvě komplexní zkoušky z literatury světové a české z první poloviny 20. století. Ale to jen tak na okraj, abych nějak ospravedlnil svoji lenost něco dělat.

Zase je tu jedna pozvánka. Zase Olomouc. Tentokrát jde o přehlídku čínského filmu, konanou v rámci filmového klubu ve filmovém sále na konviktu. K filmu Potala přijede dokonce čínská delegace, což už stojí za pozornost.

Pondělí 29.5.

18:00 | Potala

Potala Palace | Chen Zhen | 2005 | 94 minut

Úterý 30.5.

18:00 | Horská hlídka

The Mountain Patrol | Chuan Lu | 2004 | 95 minut

20:00 | Spolu s tebou

Together | Chen Kaige | 2002 | 116 minut

Středa 31. 5.

20:00 | Návrat domů

1999 | Zhang Yimou | 1999 | 110 minut

Hudebně i filmově se teď objevilo hodně zajímavých věcí, ale to si nechám na klidnější dobu. Snad jen jedna hudební lahůdka, která je na spadnutí – vychází nový Živel, jehož tématem je Berlín (jeden z mých prvních příspěvků tady byl právě o něm, tak snad v létě už se tam dostanu). A dobrým zvykem Živlu je dávat jako přílohu velmi mazaná CD (s láskou vzpomínám na electroclashovou nadílku před lety, kterou jsem tenkrát půjčil a už nikdy víc neslyšel…). Každopádně se můžete těšit na nášup berlínské electro scény (namátkou Cobra Killer, Glamour To Kill, Stereo Total, Mignon …). Malou vadou na kráse je existence dvou CD s rozdílným obsahem na jeden časopis a čtenáři tak nezbývá než si koupit Živel dvakrát, jestli chce obě CD. Více http://zivel.cz/

A bonbónek pro pamětníky nakonec. Když už jsem tu řešil jednou staré seriály, mám tu exkluzivní příspěvek. Tentokrát nejde o britskou provenienci, ale japonskou. Nápovědou budiž pes a dívka z Tokia. Pokud vás napadl seriál z doby dávno minulé, Goro bílý pes, máte samozřejmě pravdu. Nebudu se tu o něm rozepisovat. Modří už určitě vědí. Místo toho si ho tady stáhněte celý.

Paura nella citta dei morti viventi (City Of The Living Dead, v české distribuci jako Páter Thomas, Lucio Fulci, 1980)

2006-05-07T16:00:00.000+02:00

Páter Thomas je fanoušky nekriticky hodnocen velice kladně. Zejména na internetu naleznete mnoho prohlášení typu: „Nejlepší Fulci!“ (ostatně o kterém z filmů z naší dnešní přehlídky by jste tam podobná prohlášení nenašli?). Ve skutečnosti, mimo fanouškovskou komunitu, to tak ale působit nemusí. Proto je dobré podívat se na celý film poněkud podrobněji a zjistit, kde je vlastně „zakopaný pes“.

Příběh vypráví o městečku Dunwich, kde sebevražda kněze zapříčiní otevření brány pekel a následné oživení mrtvých (zombie jako původce zla patří u Fulciho k nejmarkantnějším tématům, což je ostatně patrné i na našem výběru filmů). Hlavní hrdinové, novinář Peter Bell a věštkyně Mary, znají způsob, jak zlo zastavit. Proto se vydávají do Dunwiche najít pátera Thomase, v tuto chvíli již stojícího na opačné straně barikády, než na které stál ještě za živa coby kněz.

Předně z filmu doslova čiší jakási dějová nevyváženost. Příběh je nekoherentní, drolí se a jde jen s obtíží určit, zda se jedná o Fulciho tendenci usilovat o absolutní film (v jeho případě omezení příběhu a soustředění se pouze na jednotlivé výjevy), jako se o to pokusil v E tu vivrai nel terrore: L'aldila (The Beyond,1981), nebo jednoduše nezvládl vedení tohoto snímku. Každopádně to, co ztrácí snímek na srozumitelnosti příběhu (mimochodem za inspiraci posloužil H. P. Lovercraft), vynahrazuje si na speciálních efektech. Tím, čím je pro George A. Romera a jeho filmy Tom Savini, tím byl pro Fulciho Gianetto de Rossi, tvůrce velmi působivých speciálních efektů. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s italským hororem padá nejčastěji pojem „gore“, je vhodné jej nejprve více osvětlit.

Gore je specifický hororový subžánr, vyznačující se explicitním zobrazováním krve, vnitřností a extrémního násilí spojeného s destrukcí lidského těla (blood and guts – doslova „krev a vnitřnosti“). Přestože by se mohlo zdát, že gore je záležitostí čistě nízkorozpočtových nezávislých filmů, neomezuje se jen na ně, ale proniká ve větší či menší míře i do mainstreamové kinematografie - namátkou House of Wax (Jaume Collet-Serra, 2005) či v poslední době tolik diskutovaný Hostel (Eli Roth, 2006). Jak je tedy patrné, z principu nejde v tomto subžánru čistě o vyvolání strachu u diváka, ale předně ho šokovat, zhnusit.

V Páteru Thomasovi je příběh budován na tajemné sebevraždě kněze, která měla otevřít brány pekla a oživit mrtvé. Opět tak Fulci sáhl k nemrtvým (rok předtím točil Zombie 2), ale přidává i další hororové aspekty, jakými jsou portál přivádějící zlo na tento svět (brána pekel) nebo ďábelský kněz, který dokáže zabíjet pouze pohledem (například přinutí dívku vyzvrátit svoje vnitřnosti). V té době populární zombie-horory (zejména díky Romerově Dawn of the Dead, 1978) našli svůj ohlas v Itálii. Stopy po zombie najdeme i v tomto filmu. Za pozornost stojí i zvláštní atmosféra, kterou Fulci vytváří. Už od počátku, kdy se ještě příběh teprve rozjíždí, působí městečko Dunwich zcela opuštěným, chce se říci mrtvým, dojmem – vítr vanoucí prázdnými ulicemi, mlha, zabedněná okna… od počátku tu je implicitně zakořeněn pocit, že zlo je nablízku. Fulci jeho nástup nebuduje postupně, ale už od prvního záběru filmu dává tušit jeho přítomnost. Dunwich zachycuje s atmosférou pesimismu a beznaděje, jako noční můru za bílého dne.

V tomto snímku režisér také nastínil motiv prolínání reality a světa nadpřirozena, který o rok později rozvíjí v Domě u hřbitova a v The Beyond. Skutečno versus neskutečno. Již úvodní scéna, spiritistická seance, v níž médium spatřuje knězovu sebevraždu a odhaluje nebezpečí, které pochází z Dunwiche, je takovým střetem, nahlédnutím za hranici skutečnosti. Za tuto pravdu ale žena položí život (ovšem jak se později ukazuje, jen zdánlivě). Přítomnost pokřivené reality vyplývá z mnoha narážek – za živa pohřbená žena, která byla předtím prohlášena za mrtvou, samo od sebe prasklé zrcadlo na začátku filmu, v němž se odráží deformovaný obraz tří mužů apod.

Působivou a velmi invenční scénou se stává pasáž na hřbitově, kde došlo omylem k pohřbení živé ženy. Fulci snímá hrdinku přímo v rakvi, v omezeném prostoru zprostředkovává divákovi klaustrofobní výrazy děsu na dívčině tváři. Scéna ne nepodobná té, kterou Quentin Tarantino použil ve filmu Kill Bill 2. A vzhledem k Tarantinově oblibě subžánru gore a postmoderního „vykrádání“ jiných filmů, je spojitost více než zřejmá.

Teď už je jen na divákovi, jak se vyrovná s tímto filmem a zda-li přijme premisu nastíněnou hned v úvodu tohoto článku, nebo bude považovat Pátera Thomase za naprosto nezvládnutý kus nejen v rámci Fulciho filmografie, ale i na poli hororové kinematografie.

Dům u hřbitova (Quella villa accanto al cimitero, Lucio Fulci, 1981)

2006-05-07T15:53:00.000+02:00

Dům u hřbitova patří mezi jedny z nejznámějších Fulciho filmů. Patrně na něj narazíte v každém druhém článku věnovaném tomuto režisérovi. Proč, to se pokusím doložit v následujících řádcích.

Celý příběh se točí kolem starého domu, do nějž se nastěhuje rodina doktora Boyla, který je pověřen převzít výzkum po tragicky zesnulém dr. Petersonovi. Po nastěhování do domu se ale začínají dít podivné události – dům jako by mluvil sám ke svým obyvatelům, jeho chodbami se nese dětský křik a všechno je jen otázkou času, než Boylovi odhalí tajemství, které se skrývá ve sklepě.

Stmelujícím prvkem filmu se tu stává samotná rodina. Vůbec pohled na rodinu by stál za pozornost v kontextu Fulciho tvorby (zobrazuje ji často jako dysfunkční nebo neúplnou – cholerický otec, který se mění ve vraha, když nachytá svou dceru s mladíkem – Páter Thomas; nebo je jen rodinou ve smyslu sociální jednotky, vzniklou ze situace – hlavní hrdinové filmu The Beyond, kteří pojmou rodičovské povinnosti k malé dívce; případně se ještě objevují náznaky incestu – žena povídá svému psychiatrovi o touze spát se svým otcem – Páter Thomas). Boylovi jsou naprosto normální středostavovskou rodinou – mladí rodiče s dítětem. Signifikantním se stává právě postava malého chlapce, skrze jehož hledisko je nám zprostředkován děj (i formálně – kamera bývá mnohdy v úrovni dětských očí, využívajíce podhledů). Chlapcovo neposkvrněné vidění světa totiž ostře kontrastuje s krvavou realitou světa přízračného, což je jedním z motivů tohoto filmu. Právě díky světu dětské fantazie se tu stírá hranice mezi skutečností a zdáním – jen on je schopen na rozdíl od svých rodičů postřehnout skutečné zlo, které se v domě skrývá. A je to on, který jediný spatřuje přízrak malé holčičky, která jej varuje před zlem uvnitř domu, aby nakonec v její společnosti odešel…kam? Za hranice reality? Podobně jako v The Beyond nebo Páteru Thomasovi, i tady je konec filmu poměrně nejednoznačný, balancující mezi skutečností a nadpřirozenem, ale vysvětlitelný skrze dětskou imaginaci – v dětském světě je přece všechno možné.

Přestože film nese patrný Fulciho „krvavý“ rukopis, působí lehce ostýchavě. Není tu velké množství speciálních gore efektů (krev a vnitřnosti – blood and guts), zato ale režisér pracuje mnohem více s atmosférou v kontrastu své tvorby, která jinak působí převážně „na efekt“. Za prostor, ve kterém se film odehrává, tu hravě poslouží klasické hororové archetypy, jakým bezesporu je osamělé tajemné sídlo („typický příklad lokální architektury“), navíc s vlastní temnou minulostí. Příznačné je i samotné okolí domu, kterým je, jak patrno z názvu, hřbitov s hroby bývalých nájemníků, rodiny doktora Freudsteina. Fulci nepotřebuje fabulovat složité příběhy, ani se nesnaží ozvláštňovat novým, netradičním prostředím. Vystačí si s typickými hororovými proprietami – hřbitov, tajemný dům, duchové, monstrum, šílený vědec…de facto klíčová slova pro celý film.

Fulci se nikdy nevyhýbal zobrazování perverzního chování (jakým je například brutální mučení ženských postav se sexuálním podtextem), dokonce se dá říci, že se na ně zaměřoval. Už v názvech filmů je možno jej nalézt – například Una sull'altra (Perversion Story, 1969). Nicméně jedna perverze, jedna temná vášeň, je zastoupena více než ostatní a to často i přímo v rámci formální struktury filmu – voyeurství. Fulci dovoluje publiku se dívat. Předpokládá, že každý divák je v podstatě voyeurem, rád pozoruje, nikým neviděn, zvlášť když jde o zakázané nebo „extravagantní“ věci. Pod vlivem těchto úvah dopřává svému divákovi ve velkém množství subjektivní pohledy kamery, nejčastěji přímo z očí samotného vraha. Jsme tak nuceni doslova „z první ruky“ sledovat svíjející se oběť (velmi často žena), její mučení a následnou smrt, která bývá vesměs pomalá a bolestivá. Fulci této naší touze sledovat nabízí dostatečnou potravu - velké množství šokujících scén a výjevů, ve kterých často operuje se základním protikladným schématem krásy a hnusu (pravda, aplikovatelné zejména na mužskou část publika) – rádi sledujeme krásnou ženu, ale už s odporem pozorujeme její brutální smrt. Fulci si ale zároveň s touto divákovou obsesí vědomě pohrává a upozorňuje na ni – typické jsou velké detailní záběry očí. S tím případně souvisí i jejich vypichování (jedna z nejvýraznějších scén ve filmu Zombie 2).

Těmto postupům pak později Fulci podřídil film E tu vivrai nel terrore: L'Aldila (The Beyond, 1981), ve kterém odstoupil od pevného, koherentního příběhu a namísto toho předkládá sérii jen lehce navazujících událostí. „Mojí ideou bylo udělat absolutní film, se všemi hrůzami našeho světa. Je to film bez zápletky: dům, lidé a mrtví, přicházející ze záhrobí. Chybí tu pro to jakákoliv logika, jen řada obrazů.“[1], říká mistr o svém díle The Beyond. Dům u hřbitova takovým není, přestože i zde některé z těchto tendencí nalezneme.

Popularitu tohoto snímku může demonstrovat i pozornost, jaká se mu dostala ze strany dnes uznávaných režisérů. I Tim Burton se nechal inspirovat tímto Fulciho filmem, když v Ospalé díře napodobuje skvělou sekvenci, ve které je hlava dítěte monstrem přitisknuta na dveře, které se z druhé strany snaží rozsekat nic netušící otec sekerou.

Japonský plakátek

[1] Interwiev s Lucio Fulcim na webu (http://www.shockingimages.com/fulci/menu.html)

Filmové přehlídky v Olomouci

2006-05-04T19:07:00.000+02:00

Vzhledem k tomu, že čas pokročil a sezóna kulturních akcí začíná s hezkým počasím, je načase udělat reklamu. V nejbližší době tak Olomouc stihne pohroma v podobě dvou velmi zajímavých filmových přehlídek. Samozřejmě, že je zmiňuji i z důvodu, že jsem součástí dramaturgických týmů.

Tou první je pohroma jménem Lucio Fulci, jméno pro mnohé ne neznámé. Tento italský režisér je spjat zejména s hororovým žánrem, přestože paleta jeho záběru je poměrně pestrá, od komedií až po „rodinné“ filmy (pamatujete Bílého tesáka?). 6. května proběhne v prostorách filmového sálu na konviktu reprezentativní přehlídka jeho nejznámějších hororů, neboť to je žánr, který jej proslavil nejen po rodné Itálii, ale i ve světě. Dodnes se na Fulciho odvolává celá řada režisérů, včetně takových, jakými jsou Quentin Tarantino nebo Tim Burton (aluze na Fulciho filmy najdete u obou zmiňovaných).

Přehlídka organizovaná studenty katedry divadelních, filmových a mediálních studií bude sestávat z této čtveřice:

Zombi 2 (Zombie Flesh Eaters, 1979)
Paura nella città dei morti viventi (City of the Living Dead, též Páter Thomas, 1980)
Quella villa accanto al cimitero (Dům u hřbitova, 1981)
E tu vivrai nel terrore - L'aldilà (The Beyond, 1981)

Druhou akcí je Foršpanfest, který proběhne 12. května taktéž ve filmovém sále konviktu. Pravděpodobně teď lovíte v paměti, co to hrozné slovo může znamenat. Není to nic jiného, než filmová upoutávka, kterou jsme si zvykli nazývat univerzálně jako trailer. Foršpan je označení poněkud pozapomenuté, ale přesto stále k nalezení v literatuře o filmu. Samozřejmě, že se nechceme stavět do pozice snobských intelektuálů výběrem tohoto archaismu (co jiného to dnes je?), jen pokračujeme v tradici a razíme cestu jakémusi subverzivnímu proud vůči Praze, kde se letos začátkem roku konala první Noc plná trailerů. Olomoucká přehlídka letos zažívá již svůj druhý ročník. Překvapil nás loňský nebývalý zájem a rozhodli jsme se i letos pokračovat. Co tedy konkrétně potencionálního diváka čeká: oproti loňsku je posílena teoretická složka, což znamená více informací a rozdělení přehlídky do několika atraktivních bloků. Konkrétně čtyř: obecná charakteristika traileru, jeho dělení, postupy apod., druhým blokem je popis uplatnění trailerových postupů ve filmu; dále rozšíření záběru nejen směrem k filmu, ale kombinaci filmu a počítačových her, respektive uplatnění „filmovsti“ v počítačových hrách, což je nejpatrnější právě v herních trailerech, které se od těch filmových liší jen nepatrně. Závěrečným blokem je trailerová politika v noirovém filmu, kterou přednese náš exkluzivní host. Chybět nebude ani blok toho nejlepšího na poli traileru.

Přesto nechceme jen diváka unudit záplavou fakt a informací, tudíž vizuální složka bude převládat.

Vstupné je volné, neboť přehlídky jsou organizovány studenty v rámci katedry (Jde o naši dobrovolnou aktivitu a jakési rozšíření výuky). Přijít může každý, takže pokud náhodou nebudete mít co dělat v tu dobu, jste vítáni.

I Am X – Praha, Lucerna, 29.4. 2006

2006-04-30T20:21:00.000+02:00

Velká a dlouho očekávaná akce. Alespoň pro příznivce Chrise Cornera. Nebudu tu líčit, jak jsem přemlouval přátele, aby se mnou jeli (díky, Wéro), ani jak jsem se dostal k lístkům (díky, Wéro). Zkrátka 29. dubna ráno jsem vyrazil z deštivého Olomouce do podmračné Prahy na koncert. Špinavý, zarostlý a s vlasy nemytými. Tolik bezpředmětné okolnosti.

Lucerna. Nabitá k prasknutí. Modří už vědí, že tohle byla prestižní záležitost. A že se to nekonečné čekání vyplatilo. Čekání – jakési nikým nezvolené, přesto neustále vyslovované motto večera. Samotný koncert byl ohlášen na 19:00 – okamžik, kdy byl dav vpuštěn do sálu, když předtím vystál nekonečnou frontu u vchodu (stáli jsme tam od šesti). Následovalo čekání na předkapelu - Index nebo Indigo – stejně jako je zaměnitelný jejich název, byla i jejich hudba – zpěvák v plavkách a podkolenkách, bubeník s kytaristou v ženských šatech, tolik předskokani. Snažili se, ale tohle umí lépe The Liars (ne že by se „lhářům“ hudebně podobali, snad trochu prvnímu albu a to jen po ráně do hlavy).

Nemusím snad dodávat, že poté následovalo další nekonečné čekání. Ale stálo to za to. Jestli je to trik, jak dostat fanoušky do varu, tak zabral bezvadně. V okamžiku, kdy se Corner objevil na pódiu, bylo publikum jen jeho a mohl si s ním dělat, co chtěl. Pozérsky elegantní, ďábelský, s výrazem nevinného kloučka, kterým vám benzínem polije kočku a zapálí ji. Kamarádka mi vyprávěla o úžasné atmosféře, kterou oplývají koncerty Glena Hansarda. Že je to charismatický mladík, který ovládá publikum takovým způsobem, že mu stačí ukázat na jakoukoliv fanynku a ta mu hned odevzdaně předá svoje spodní prádlo. Myslím, že Chris má šarmu podobně a kdyby na mě ukázal, asi bych mu navzdory svojí heterosexuální orientaci taky odevzdal trenky. Ale mnohem raději bych je předával té slečně, která mu sekundovala na klávesy. Neskutečně nádherná klávesistka/suicide girl, jejíž taneční výstupy jsem s potěchou sledoval (kreace, co by se daly popsat jako „secesní robot“). Ženy v hudbě – na domácí scéně je pro mě jedničkou „malá“ Sonja, v té světové je to po včerejšku asi taky jasné…alespoň na chvíli.

Koupil jsem si triko

Ale teď k hlavní devize koncertu – zvuk. Zvukaři zaslouží pochvalu, málo kdy se totiž slyší tak čistý zvuk, skoro jako na desce (zvuková zkouška, která mu předcházela, když my jsme ještě čekali na vpuštění do sálu, prosakovala skrze strop až na ulici, kde jste se mohli bavit poznáváním jednotlivých tracků). Dvě desky, tolik má I Am X na kontě. Tu novou, The Alternative, přivezl do Prahy představit. Jde o čerstvou novinku (ale co to dnes znamená, když jsou desky venku dřív, než stačí oficiálně vyjít?). Playlist byl ale vyvážený, co do poměru nové/staré, ale i co do sestavení pořadí songů (čistě můj dojem, ale v okamžiku, kdy jsem zatoužil po Nightlife jako další v pořadí, tak hned zazněla). Bylo vidět, že fanoušci už znají i novou desku zpaměti. Člověk by čekal, že si Corner nechá ty nejznámější songy na závěr, ale on to nás pral už od začátku zostra (snad hned jako druhá zazněla Kiss&Swallow, při které usrkával z lahve víno/šampaňské? – just swallow).

Co se týče délky, aneb jak dlouho to vydrželi – cca po 50 minutách zazněl „poslední“ song, po němž si publikum vydupalo přídavky. Další čtyři písničky navíc, celkem tak 70-80 minut, pokud jsem dobře koukal na hodinky. Pak už nezbývalo, než si říct After Every Party I Die a jít domů.

Meeting nice people - zdravím Hathor@Arizel, fakt nebylo těžké vás přehlédnout nebo si vás splést s někým jiným. Pobavilo mě, jak jste si stáhli Chrise málem z pódia :)

Fotky z akce

Bratři Orffové – Olomouc, U-Klub, 25.4. 2006

2006-04-30T19:53:00.000+02:00

Na Bratry jsem se vydal čistě z pragmatismu – vstup byl za babku a neměl jsem co na práci (ale přiznávám, že špetka zvědavosti tam byla). Krom jednoho songu, který kdysi vyšel na Algidance Chillout v Reportu (Onyta Almyim) a pár zlomků z netu, jsem je moc neznal. Poměrně zajímavě zní, ambient, downtempo, nu-jazz… nejsem moc zvyklý poslouchat tenhle typ hudby naživo na koncertě v sále. A ani samotní „Orffovi“ nebyli zrovna moc zvyklí hrát před publikem (jak sám zpěvák, Ivan, řekl: „Tohle je deska /Bingriwingri/ pro jedny uši“). Nicméně i z té zádumčivé, snové atmosféry dokázali posluchače několikrát vytáhnout (Vzduchem – až radioheadské kytary). Mým překvapením ale bylo, že na ně téměř nikdo nepřišel (celkem tak 40 lidí) – přitom v poslední době o krnovských Bratrech Orffových slyším docela často. Asi je to už znamením toho, že se pohybuju v moc okrajových vodách. Co naplat.

BEELINE & Pavilon M2

2006-04-19T16:08:00.000+02:00

Olomoucká „patnáctka“ není zrovna optimálním prostorem pro hudební akce z důvodu prostoru. Sklepní prostory, klenuté stropy, kachličky – výsledkem je přezvučené prostředí. Na to ostatně včera večer dojeli Beeline , tahle poměrně nadějná a jméno si dělající kapela z Olomouce. Po zhruba čtyřměsíční pauze, během které se lehce obměnilo osazenstvo (odešla klávesačka, basák byl vyměněn), se zase vrátili na domácí pódia. Nevím, jestli to bylo akustikou, ale měl jsem dojem, že i songy prošly lehčí změnou (Once). Každopádně přidali trochu na výrazu. Mají velkou výhodu ve zpěvákovi, který dokázal občas překřičet přehučené kytary. No snad se vyhrají v nové sestavě do dobré podoby. Zatím musí začít zase od začátku, přestože už před změnami měli docela dobrý zvuk.

Beeline

Každopádně hlavním lákadlem byli královehradečtí Pavilon M2. Když jsem šel na koncert, moc v podvědomí jsem je neměl. Vybaven informacemi typu „čeští Radiohead“ nebo že jejich koncerty bývají většinou blbě nazvučené (byl i tenhle) a poslechem dvou songů z netu, jsem se vydal na koncert. Byl jsem docela překvapen. Řízná záležitost přecházející do melancholických (post-rockových? Co ty na to, Maxi?) poloh. Hodně náladové. Jak to komentoval jeden z mých kumpánů: „Tohle se ti zadře pod kůži a chytí za srdce. No není to lepší než nějaký zasraný Placebo?“ S něčím z toho se dá i souhlasit. Nehráli ale moc dlouho, celý koncert obou kapel netrval déle než dvě hodiny (zahrnuto i zvučení a ladění). Stejně jsem byl spokojený. Kdo by za 30,- Kč nebyl.

Pavilon M2

Seriály

2006-04-09T14:07:00.000+02:00

Rodriguez se v posledním EXu v RefleXu (14, 2006) vyjadřuje k současné kinematografii v tom smyslu, že z Ameriky teď chodí mnohem lepší seriály než filmy. Já bych se dokonce nebál mluvit o seriálové renesanci. Opravdu v posledních letech přišlo na obrazovky několik kvalitních a nápaditých sérií počínaje Odpočívej v pokoji/Six Feet Under, Desperate Housewives, přes Ztracení/Lost, Prison Break (o tom už jsem se tu zmiňoval), animovaný Family Guy až po věci žánrovější jako je třeba Supernatural nebo 24. A nejsou to jen tyhle seríály, které mají vesměs všechny alespoň po jedné nějaké té akademické ceně. Možná škoda, že tahle seriálová vlna, která do jisté míry nakopla i naše televizní stanice k točení, se ještě pořádně nepřevalila přes obrazovky. I když, u mnoha z nich je to jen otázka času. Nova už prý koupila Lost. Bohužel to samé se nedá říci o starých britských a amerických seriálech, které tu pravděpodobně neuvidíme nikdy, přestože v jejich rodných zemích jde o skutečné kulty, přervávající mnohdy i po 40 letech. Postupně se do několika z nich nořím v rámci television studies. Pokud budete číst nějaké studie o recepci TV kultu, s největší pravděpodobností narazíte krom obvyklých Star Treků a Xeny i na Dr. Who, The Prisoner, The Twilight Zone nebo v sitcomech I Love Lucy či Gilliganův ostrov/Gilligan´s Island.

I Love Lucy – americká série z 50. let, která je americkými kritiky označována jako to nejlepší, co kdy vzniklo na poli sitcomu. Strukturně šlo o klasický sitcom – poklidné domácké prostředí, ve kterém sledujeme v nejrůznějších situacích dva hrdiny – Ricarda a Lucy. Tedy schéma, které přebírá mnoho dalších sitcomů – namátkou The Cosby Show, Ženatý se závazky nebo i Novákovi.

Významným na tomto seriálu byl zejména kontrast mezi Lucyiným přitroublým chováním a neuveřitelnou energií a nápaditostí, kterou dokázala vyvinout k uskutečnění svých záměrů a naproti tomu zcela běžná zápletka. Lucy působí směšně, protože mechanicky reaguje na stav bez přemýšlení, jak by následky mohli změnit další situaci. Vždy to začalo logicky, normální americká rodina 50. let dělá normální americké rozhodnutí. Lucy a Ricardo se dostávají do skutečných situací, které se mohou běžně stát komukoliv. Právě zobrazení obyčejné rodiny, americké posvátné instituce, prezentuje ideální verzi typické rodiny, s obyčejnými nedokonalými lidmi, kteří momentálně čelí sérii nerůznějších krizí – tedy snaha přiblížit se obyčejným lidem prostřednictvím hrdinů, kteří řeší stejné problémy jako v normálním životě. Za rouškou humoru se tak často skrývala mnohem hlubší témata, reflektující dění v soudobé společnosti (například bytová krize, mladé rodiny nucené žít v jednom bytě společně s rodiči… ). Také šlo o první sitcom vsazený do Kalifornie a ne do New Yorku, jak bylo tehdy obvyklé. Tento sitcom nepřinesl změnu jen v nastolení nových témat, ale byl nový i co se týče postupů při natáčení. Nebyl natáčen živě a vysílán do celé země, ale byl předtočen – jednak to znamenalo lepší kvalitu obrazu než při přímém přenosu, a navíc se nabízela možnost opakování dílu. Také namísto jedné kamery byly použity tři, snímající prostor z různých úhlů a v sekvencích.

The Prisoner – britský seriál okořeněný špionáží, akcí i špetkou sci-fi. Příběh je poměrně jednoduchý, o to však jsou zápletky rafinovanější. Tajný agent se zničehonic probudí v neznámém pokoji. Neví kde je, ani jak se tam dostal. Vše vypadá jako ordinérní britská provinční přímořská vesnička. Také je nikdo nenazve jinak než The Village. Agentovi je ponechána jeho volnost, není vězněn, přesto nemůže odejít. Vesnice funguje naprosto samostatně – má obchod, bar (vystižně nazvaný Cat and Mouse), radnici se zastupitelstvem (dokonce proběhnou volby, ve kterých je hlavní hrdina nominován). Zpět k hrdinovi - místo jména je mu přiděleno pouhé číslo. Číslo 6. Cílem jeho věznění je získat z něj informace, které má. V tom mají napomoci další obyvatelé vesnice – buď věznění nebo strážci, přitom nikdo neví, kdo je kdo.

The Prisoner se vyznačuje lineární narativní strukturou, která nabízí několik základních otázek[1] (na které údajně nebyly nikdy předneseny odpovědi) – o jaké informace, které číslo 6 zná, jde? Kdo stojí za celou vesnicí? Kdo je číslo 1? A moje vlastní – jak to skončilo? Co se týče výtvarného ztvárnění je seriál výrazně stylizován – jako nejvýstižnější přirovnání mě napadá Fantomas versus Alenka v říši divů – barevnost a design 60. let (jako všechna tehdejší doupata tajných organizací – v jeskyni, případně pod zemí, kruhové místnosti, oválné tvary, pastelová barevnost…). V kombinaci s poměrně surreálnou atmosférou a absurdními situacemi funguje bezvadně. K sympatickým absurditám patří například strážci v podobě obrovských bílých bublin (jen koule, nic víc, nic míň) – jednoduše člověka pohltí či znehybní.

Zajímavé je podívat se, kdo za The Prisoner stojí – Patrick McGoohan není jen představitelem hlavní role, ale zároveň producent, autor námětu a scénáře, v neposlední řadě pak režisér seriálu. Seriálu, který započal v roce 1967 a stal se kultovním, ale jako obvykle, nám v ČR o tom nikdo neřekl. Za malou zmínku o tomto seriálu můžeme považovat tradičně Simpsnovi a jejich postmodernistické tendence – pokud jste nechápali, nač je narážka závěr 3. dílu 12. řady (Muž, který věděl příliš mnoho – Homer je unesen na tajemný „Ostrov“, oblečen do vycházkového obleku, vyslýchán, uspáván a taktéž očíslován – číslo 5), tak teď můžete mít jasno.

Doctor Who – byl uveden dříve než Star Trek, přesto dnes leží poněkud stranou pozornosti (samozřejmě jen co se týče našich končin). Byl nepřetržitě vysílán od roku 1963 až do roku 1989 – celých 26 let. BBC v současnosti připravuje nové díly, což dokazuje nehasnoucí nadšení fanoušků. O co vlastně jde – doktor Who je jakýmsi cestovatelem v čase, což je mu umožněno pomocí stroje TARDIS (Time And Relative Dimensions In Space), vypadající jako britská modrá policejní budka. Samotný doktor není od pohledu moc akční postavou, ale spíše roztržitým vědcem, dandym nebo pobudou. Každopádně to neplatí zcela, neboť herců se vystřídalo několik a každý tuto postavu něčím obohatil. Na svých cestách Doktor potkává různé vesmírné rasy, proti kterým bojuje. Těmi nejznámějšími jsou Dalekové – roboti připomínající větší verzi R2D2. Krom toho, že nádherně analogovým hlasem pokřikují „Exterminate! Exterminate!“, jsou původně biologickým druhem (evoluce, řekl by Darwin). Dalekové jsou také součástí jednoho z celovečerních filmů – Dr. Who: Dalek´s Invasion Earth A.D. 2150, kde, jak naznačuje název, okupují Zemi (Doktora tu ztvárnil Peter Cushing, ovšem se seriálem jinak nemá nic společného).

Už svou dlouhou dobou vysílání (celých 26 let v kuse) musí být jasné, že představitelem Doktora nemohl být pouze jeden herec. Vystřídalo se jich celkem 8 (plus nový představitel v současnosti). A to nadmíru originálním způsobem. Doktor, coby příslušník rasy Timelordů (Pánů času) je mimozemšťan obdařený 13 životy. V praxi to znamená, že doktor několikrát zemře, načež se reinkarnuje do nové podoby. Každý Doktor tak představuje další charakterový vývoj.

Seriál má podobu epizod, z nichž každá má několik dílů (cca po 25 minutách – pro srovnání The Prisoner má díl po 50 minutách). Televiznost ze seriálu čpí na dálku. Jednoduché ateliérově kulisy a triky by samostatně nemohly obstát. Proto si Dr. Who svoji nedokonalost vizuální vynahrazuje na propracovanosti příběhu, vytváření komplexního světa se svými vlastními pravidly a nápaditostí. Navíc doktor je často vtipným glosátorem událostí, což přidává postavě a potažmo sérii nový rozměr.

Vliv seriálu je stále patrný i dnes. A to nejen fanoušky vynucenými novými díly, ale i inspiračním zdrojem, za který Dr. Who platí. Star Trek by mohl vyprávět – například Borgové mají svoji podobu v Doktorových soupeřích zvaných The Cybermen. Údajně i příběh o Vetřelci má své kořeny zde. Za zmínku stojí i scénáristická sekce seriálu – díly s názvem The Pirate Planet nebo City of Death pochází z pera Douglase Adamse (Stopařův průvodce po Galaxii).

Tím bych uzavřel tento seriálový výčet, alespoň do doby, než najdu něco nového.

[1] Fenomén v seriálech ustálený a odborně nazývaný „endlessly deferred narrative“ (nekonečně odkládaný narativ) – tedy několik rámcových otázek, jejichž vyřešení slibuje závěr seriálu (takže v Lost by tomu například bylo: kdo je s nimi na ostrově, co je Dharma, dostanou se z ostrova?…). De facto to, co Noël Carroll definoval ve filmu jako mikro- a makrootázky.

Hudební podhoubí

2006-04-09T14:01:00.000+02:00

Nakopnut jarním počasím, dal jsem se do pátrání po ztraceném mládí a ve snaze zjisti, co se stalo s tuzemskými kapelami, které jsem poslouchal před pár lety, píšu tenhle příspěvek.

Díky Maxovi vím, že C ještě hrají. Zmiňovat se o nich nebudu, když už to udělal Max. Náhodou ale zmínil Waawe – něco, co bylo označováno jako post-prog-hardcore-noise-ambient… (ukázky tady: http://czechcore.cz/index.php?w=20&let=w). Každopádně svého času nadějná kapela. Poslední zprávy o nich jsou tři roky staré. Slibovaly světlé zítřky, nejsou ani ty temné. Dnes už je jasno - kapela ukončila svou aktivní činnost posledním koncertem 18.6.2004 na festivalu Miš Maš v Bojkovicích. Tři z nich hrají v C (éčkách). Jeden z posledních rozhovorů je tady: http://www.freemusic.cz/clanky/1747-waawe-psychedelic-noiseova-polevka-s-ambientnim-bujonem.html

Když už jsem začal Táborem a Freedimension Records, pomalu přejdu k podobně založenému Silver Rocket, kde je víc pro mě kdysi zajímavých kapel, u kterých s radostí dnes zjišťuji, že si kvalitu udržely. Anyway ( http://www.anywaymusic.com/ ), kteří teď vydali novou desku Dead End, mě zaujali HC/punkovým tempem a nasazením. Moje první setkání s nimi se uskutečnilo prostřednictvím alba Golf Club (2002). Watergates – našláplou zběsilou HC/punkovou jízdou si mě získali. The Fall zase znamenal zásah do černého pro moje emo období (taste: http://czechcore.cz/index.php?w=20&let=a). Dead End se ke mně ještě nedoneslo, tak příště.

Wollongong (http://wollongong.4fans.org/) - song Mediacide – HC punk´n´rollové běsnění, které nevyrovnanou osobnost v dospívání zdrtí svou strohou jednoduchostí a drajvem. Stále je ke stažení na webu, doporučuji začít tím. Know Evil (2001) - řadovka. Poslední věc Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism má datování 2005. Od té doby ani zmínka.

Pokračování příště.

Saigon Tribute

2006-04-03T08:47:00.000+02:00

Když budete hodní a bude se mi chtít, dám vám sem celý komiks. A jen tak mimochodem, může se mi tu prosím podepsat každý, kdo sem zavítá? Jen bych si rád udělal představu o návšťevnosti (nechci být jako tenhle, který si ta čísla v počítadle ťuká sám).

Dracula Has Risen From the Grave (Freddie Francis, 1968)

2006-04-01T15:43:00.000+02:00

Že je Dracula jedním z nejrecyklovanějších hororových témat je jasné už od éry němého filmu. Série kvalitou různých verzí má však několik stěžejních bodů. A myslím, že moc nezkazím, dovolím-li si je spojovat s konkrétními představiteli. Tím prvním zásadním hercem, který Draculovi vtiskl eleganci maďarského šlechtice a nonšalantní projev navenek, je bezpochyby Bela Lugosi. Díky Browningově filmu a příznivé době 30. let, kdy se v Hollywoodu konstituoval žánr jako takový, stal se Dracula a potažmo Lugosi jedním z „oficiálních“ představitelů hororu.

Tím druhým, neméně slavným a pro mnohé dodnes nepřekonaným představitelem hraběte Draculy je Christopher Lee. Jméno bytostně spjaté s hororem díky anglickému Hammer studiu. Při svém ztvárnění Draculy vychází z Lugosiho, ale i z Maxe Schrecka, přičemž přidává svoji trošku do mlýna (či rakve, chcete-li) v podobě anglické strohosti a gentlemanství, kontrastující s náhlými výboji živelné energie. Přesně v takové podobě se objevuje ve filmu Dracula Has Risen From the Grave.

Rozebírat tenhle film do detailu nemá cenu (a upřímně řečeno, ani se mi nechce). Takže přidám jen pár postřehů. Předně jde o volné pokračování (nebo spíše článek řetezce) filmu Dracula: Prince of Darkness, kdy je Dracula uvězněn v ledu na dně skalní rozsedliny. Krev jej ale opět probudí k životu a princ temnot se vrací mezi lidi. Syžet je svým způsobem stále stejný – opět se objevuje motiv Draculovy cesty za svou obětí a její následné odvlečení na své sídlo, stejně tak i obě ženské hrdinky jsou zobrazeny coby archetypy čistoty, neposkvrněnosti (Marie) a živočišné nespoutanosti, pudovosti (Zeena). Tohle najdete ve většině filmů na motivy Draculy – od Murnauova Nosferatu až po Draculu 2000.

Hlavní devizou filmu je, jak už jsem naznačil, herecký projev Christophera Lee (démonický, chce se říci) a pak výrazná barevná stylizace v podobě nejrůznějších filtrů (díky kameře Arthura Granta) v kombinaci se skvělými kulisami – gotické sídlo Draculy sice neuvidíme zevnitř, ale zastavíme se na jeho terase přede vchodem, která je už sama o sobě impozantní co do stylizace vzhledem k filmu.

Jen tak na okraj – všimli jste si někdy, jak je jednoduché navodit ve filmu atmosféru doby dávno minulé? Sláma je klíč. Potřebujete středověkou vesnici? Rozhoďte po zemi slámu. Potřebujete 18. století? Rozhoďte po ulicích slámu. Je libo vesnici ze začátku 20. století? Slámu. Starobylost nebyla nikdy snazší.

Opět zopakuji, že Lee je tu neobyčejně působivý, abych se dostal jinému tématu. Stalo se mu jako herci velmi nepříjemná věc, totiž že byl zařazen fanoušky coby hororový herec, přestože tomu tak nebylo zcela. Zaškatulkování mu nedalo moc prostoru projevit se v jiných rolích. Schválně na kolik starších filmů, kde hrál, si vzpomenete? Jak sám říká v jednom rozhovoru: „(…) hororové filmy představují pouze 10 procent z mé celé kariéry, ale měli na diváky takový vliv, že si mě lidé automaticky spojují s tímto filmovým žánrem.“ Dodává dále: „Bohužel, v té době jsem se cítil velmi frustrovaný, protože natáčení v Anglii bylo extrémně konzervativní, velmi opatrné a enormně konkurenční. A já uvízl (…). Lidé měli ty nejpošetilejší poznámky o tom, proč nemohou mít Christophera Lee ve svém filmu, protože by si pak každý myslel, že je to další z ´těch´ filmů.“ Proto se Lee vrátil k hororu. Přestože se mu nakonec přece jen podařilo oprostit se od své hororové pověsti, i nadále si na něj největší nároky dělají právě hororový fanoušci. Přitom coby Scaramanga, úhlavní padouch a protihráč Jamese Bonda ve filmu Muž se zlatou zbraní, se lehce vymanil (pravda, zase hrál padoucha). Mnohem větší a vážnější role se mu naskytla ve filmu Airport ´77. Jenže tyhle filmy nemají tak silnou základnu oddaných diváků…

Nějak se mi nechce…

2006-03-29T11:44:00.000+02:00

Vzhledem k tomu, že mě zachvátila jarní únava, stres z toho, že nic nestíhám, plno věcí přede mnou, co čekají na vyřízení, přirozená zewlovací povaha a odpor k zodpovědnosti, je tenhle blog poměrně málo aktualizovaný. Víceméně nestíhám na nic koukat, ani reagovat na podněty kolem. Takže jen tak stručně telegraficky, abych tu měl alespoň jeden příspěvek za týden (to aby jeden můj věrný fanoušek z Ukrajiny měl co číst).

Jak jsem řekl, nestíhám na nic koukat because of school duties. Jen seriály. Lost pomalu ztrácí dech, jako by scénáristé jen vařili z vody za účelem natáhnout sérii na co nejdéle a v klidu tak vymyslet ten nejšílenější závěr. Díl 16 nepřinesl téměř nic nového. Naproti tomu Prison Break po své dlouhé přestávce přišel opět s cliffhangerem na konci 14. dílu, na který všichni tak dlouho čekali. Dočkali se ale ničeho. Další natažení příběhu a vyšponování diváků. Ale přesto je to o chlup lepší než v případě Lostu. Alespoň nabídl množství nových podnětů k rozvíjení teorií o dalším vývoji. Tady je jedna moje (a patrně nejen moje), raději nečtěte, pokud jste neviděli – seriál celkově překvapil svou rafinovanou prací s klišé, respektive přetváření zaběhnutých postupů ve vlastní prospěch - viz například jeden prvních dílů, kde je Michaelu Scoffieldovi vyhrožováno useknutím prstu na noze, pokud nebude mluvit. Klasická situace, která většinou končí Griffithovskou záchranou na poslední chvíli, je tu přetransformována na jinou modalitu reality, kdy je mu palec skutečně odňat zahradními nůžkami. S podobnými situacemi se setkáváme v průběhu celého seriálu v menších či větších obměnách, nicméně to, k čemu se jakoby schyluje na konci 14. dílu se jeví jako narušení toho největšího klišé – moje teorie zní takto: Michaelův bratr bude nakonec skutečně popraven a po zbytek seriálu budeme sledovat Michaelovu snahu dostat se z vězení a očistit bratra od křivého nařčení z vraždy. De facto by pak seriál působil jako tažení či varování proti v Americe stále aktuálními tresty smrti a jako upozornění na justiční omyly. Ale tahle maska by seriálu neslušela. (každopádně v okamžiku, kdy tohle píšu, je na internetu ke stažení díl 15, který jsem ještě neviděl. Čtenář tak už patrně ví, nakolik se moje teorie mýlí a je scestná. Ale bylo by to opravdu pěkné narušení hollywoodského narativního mechanismu z hlediska obsahu).

Další seriály, na které jsem byl upozorněn, jsou Thief a Life on Mars – neviděl jsem ještě ani jeden, tak si představu udělejte sami. Jeden je o partičce zlodějů, balíku peněz a čínských gangsterech, ten druhý zase čerpá z klasických 70´ policejních seriálů. Vypadají slibně oba, ale kdo má mít pořád čas koukat na seriály?

Cyborg (Albert Pyun, 1989)

2006-03-25T09:33:00.000+01:00

Post-apokalyptické filmy jsou docela svébytným subžánrem (nebo už žánrem?). Je jich už docela početná řádka - vynikající sérii Mad Maxe od George Millera, Bessonův Poslední souboj (Le Dernier Combat), kde už naznačil svoje budoucí stěžejní téma – odcizenost jedince a ztráta komunikace (a započal spolupráci s Jean Renem). Z dalších ať už lepších či horších – Tank Girl (komiksová záležitost s klokany), nepovedený Water World (zajímavé, že Costnerovi jeden špatný film nestačil, a o něco později natočil podobnou záležitost – Postman – Posel budoucnosti), dále pak ještě třeba Blood of Heroes s Rutgerem Hauerem.

Cyborg je právě takovým post-apokalyptickým snímkem – lidstvo je napůl vyhubeno zákeřným morem nebo nájezdníky (paradoxně označováni za piráty, přestože všude kolem je pustina/wasteland – jeden ze základních poznávacích znaků těchto filmů). Jedinou nadějí lidstva (mesiášský syndrom) je cyborg Pearl, která se vydala do New Yorku shromáždit data nutná pro výrobu léku na mor. Cestou zpět ale padne do rukou pirátů a celý příběh se rozjíždí.

Je to jeden z mých oblíbených dětských filmů (chápej – sledovaný v dětství) a může za to můj tehdejší idol Jean-Claud Van Damme. Kde je mu asi dnes konec? (řečnická otázka na kterou raději nechci odpověď). Překvapivě tenhle film není ani nikterak výjimečně blbý, právě naopak – akční scény jsou poměrně nápadité (souboje na nože, tyče, boty, postapokalyptické pušky…), padouch je od pohledu padouch, objevuje se několik sentimentálních momentů jako je setkání po letech apod. Mimochodem, hlavní záporná postava, Fender, je rozený hláškař – jeho neuvěřitelně strnulý a křečovitý projev, pohybující se v rozmezí skřeků a v náročnější verzi i v podobě tří-slovných vět, mu dodává hodně na působivosti. Už jen úvodní slovo filmu, pronášené Fendrem (nejdelší monolog, co ve filmu má, a ještě k tomu je off-screen):

Nejprve přišlo zhroucení civilizace: anarchie, genocida, hladovění. Potom, když to vypadalo, že už to nemůže být horší, postihl nás mor... smrt za živa, rychle se šířila po celé planetě. A potom jsme slyšeli pověsti, že poslední vědci pracovali na léku, který by zastavil mor a obnovil svět. Obnovil? Proč? Mám rád smrt. Mám rád utrpení! Mám rád tento svět!

To je jen začátek, jeho nejpamátnější dialog je tento:

Fender: Dostaňte jí.
Brzy mrtvý člověk: Nechte jí jít!
F: Do Atlanty?
B: Aby vyléčila mor, s daty, které má.
F: Já ho chci vlastnit.
B: Vlastnit lék?
F: Byl bych bůh!
B: Ale utrpení může být zastaveno.
F: Líbí se mi utrpení.
B: Svět by se mohl změnit.
F: Líbí se mi tenhle svět.
B: Jdi do pekla!
F: Byl jsem tam.

Velmi poetické, že? Nicméně pozdější Van Dammovi filmy (Živý terč, Time Cop a dále) už tak zábavné nebyly (snad s výjimkou Kontrabandu, kde se jednoznačně projevilo Tsui Harkovo režijní vedení a HK choreografie bojů a pak Double Impact, stojící na rozkošném protikladu identických dvojčat – „Cože? Oni jsou dva?!“ – památná věta). Škoda, že se Jean-Claude nikdy neodhodlal snížit na pole komedie (nebo se pletu?), tak jak to udělali dva jeho action-hero kolegové, Arnold Schwarzenegger a Silvester Stalone. Van Damme coby učitel ve školce, který patrně brzy porodí svoje dvojče poloviční velikosti křičící na padoucha: „Stůj nebo maminka vystřelí!“ – nevím, jak vám, ale mě to zní dobře.

Yeah yeah yeahs – Show Your Bones

2006-03-17T20:14:00.000+01:00

„Nové album, nový zvuk“ řekl bych, kdyby už nebylo co víc dodat a já se s tím chtěl rychle vypořádat. Ale ne, já si musím všechno v klidu probrat a přebrat, než něco definitivně řeknu. A pozor, protože už to brzo řeknu a to nejspíš určitě hned na konci téhle recenze.

Jak to s tím NYC art punkem vlastně je? Yeahs na novém albu ukázali všem fanouškům kosti, tak to je. Jdou do sebe, hrají víc na emoce, jsou zahloubaní. Album je celé takové zklidněné, možná trochu uhlazené (jen hudebně, jinak je to nářez; chce se říct jako vždy). Marně jsem hledal nějakou ostřejší pecku typu Pin nebo Date With The Night. Na kytary trochu přitlačí v Mysteries, trošku v Deja Vu. Ale jinak je dominantní pomalejší tempo. Víc kytarovější, řekl bych. Songy jako The Sweets, Turn Into nebo Gold Lion k nim jasně patří. Co mi tu ale docela citelně chybí je naprosto zběsilý zpěv Karen O, post-punkové divy loserské generace, tak jak to umí třeba v Pin – zpěv až na samou hranici melodičnosti, kdy se stírají rozdíly mezi skřeky a jasně artikulovanými slovy. Deja Vu jsou toho slabé náznaky, možná trochu v Honeybear, ale jinak je její zpěv víc civilnější, raději buduje melodičtější linku, než aby ji rozbíjela. Mnohem častěji tu zazní zpěv podbarvený jen akustickou kytarou. Karen má hlas a jasně na to upozorňuje, o tom žádná.

Yeah Yeah Yeahs na novém albu zní tak, jak by chtěli znít tucty jejich nohsledů a napodobitelů, ale kteří tak nikdy znít nebudou. (to je docela blbá věta, ale v podstatě vystihuje všechno). A ještě vám nakonec vypíchnu pár silných míst (de facto všude), která výrazněji utkvívají v hlavě:

Deja Vu s neopakovatelnou hlasovou polohou, velmi procítěně náladový refrén (my favourit).

Honeybear – přidrzle vlezlá s valivým kytarovým zvukem

Phenomena – lehce odsekávaná melodie, na které má podíl i Karen, když text víc recituje než zpívá.

Gold Lion – pro svou lehkost na kost

A to co jsem chtěl říct nakonec je trapně pubertální prohlášení o desce, když ne roku, tak aspoň měsíce, protože tenhle rok je už teď nějak moc nabitý kvalitní muzikou. Yeah Yeah Yeahs – Show Your Bones je jednoznačně deskou měsíce března (i přesto že teprve vyjde, ale jak již ve F:ltru trefně poznamenali – dnes je čerstvě vydaná deska dávno staré zboží).

Elkland - Golden

2006-03-13T09:14:00.000+01:00

Jedna z těch kapel, co vám na Allmusic vypadne jako similar artist k The Bravery. Chlapci asi hodně poslouchají New Order a The Cure, ta 80´ atmosféra se nazapře. Přidejte víc cukru a podlézavé melodie. Krom singlové Apart to nemá cenu poslouchat, protože se melodie slévají, chybí něco výraznějšího. Jinak zní jako kdyby The Faint začali hrát pro Frekvenci 1.

The Sounds - Dying To Say This To You

2006-03-13T09:10:00.000+01:00

První dojem: Juliette and The Licks vydali něco nového? Ale to jen zpěvačka má stejnej hlas. Tihle Švédové mají s Roxette společného víc než jen stejnou národnost. Přidejte si Blondie a jednoduché poprockové melodie alá 80´ - to je zvuk The Sounds. Jednoduchost až na kost, ale je to tak vlezlé, že to z hlavy jen tak nedostanete. Jen si říkám, jestli to s tím „v jednoduchosti je síla“ nepřehánějí.

Monstrum z galaxie Arkana (Dušan Vukotić, 1981)

2006-03-04T13:33:00.000+01:00

Ještě teď nevěřím vlastním očím. Neskutečně šílené béčko o mimozemšťanech a monstru z galaxie Arkana, kteří naruší poklidný chod přímořského městečka a nesmazatelně vstoupí do života spisovatele sci-fi povídek Roberta. Po všech stránkách špatný film se ale ukazuje jako jeden z nejzábavnějších dobrých „špatných“ filmů. A absurdita navrch – celé je to vzniklé v československo-jugoslávské koprodukci(!).

Něco obecně k příběhu: spisovatel Robert se snaží napsat povídku o návštěvnících z výše zmiňované galaxie. Do své práce je naprosto ponořen, že si ani nevšímá bortícího se vztahu s dívkou Bibou. Jeho postavy z povídky se náhle zhmotní, čímž se spouští série podivných událostí, které vyvrcholí „masakrem“ na svatbě. Návštěvníky jsou dvě podivné děti (malé, blonďaté a ve zlatých skafandrech) a jejich „dozor“, androidka příznačně nazvaná Andra. Jedno z dětí sebou má navíc hračku – figurku monstra, které se dokáže zvětšit v monstrum skutečné.

Těžko hledat šílenější paskvil, protože film jednak staví na sci-fi prvcích, pak přechází k hororu, komedii (Macourkova spoluúčast na scénáři je patrná) a nakonec i cosi jako partnerské drama. Ještě nejneuvěřitelnějšími jsou akční scény (honička v člunu, lasery, výbuchy, plameny sršící monstrum!…), efekty jak vystřižené z Návštěvníků – lasery, barevné létající koule/vesmírné plavidlo (má zvláštní vlastnost – je odolné vůči asteroidům a magnetickým polím, ale pod dotykem lidské ruky se rozpadne). Ten scénář je pekelný a nejsem si jistý, že to je jen zásluhou Miloše Macourka (nezapomenutelná scéna: lidé se dozví o mimozemšťanech a vydají se je pod vedením „esoterické“ hippie ženy přivítat v jejich úkrytu - jeskyni. Tam žena-hippie usoudí, že se všichni musí svléknout, aby dokázali, že přichází v míru. Jeskyně plná naháčů a v 80. letech u nás? Neskutečné.). Závěrečný masakr na svatební hostině se dokonce neobešel bez zvláštních „gore“ efektů – dvě utržené hlavy, noha a hořící lidé (ale žádná krev). Nakonec mimozemšťané vše vyřeší vrácením času. A to jsem ani nezmínil to nejšílenější, a sice že hlavní hrdina byl v dětství odokojen vlastním otcem (!).

Jestli vám to náhodou může připomínat například film Četník a mimozemšťané, patrně jste na správné cestě. Těch vlivů tu bude víc – monstrum, které je stejně jako trio mimozemských cestovatelů zhmotnělým výplodem spisovatelovy fantazie zavání Zakázanou planetou. Takhle se dá pokračovat – od Návštěvníků, Létajícího Čestmíra až po Arabelu a Barbarellu. Do toho ještě započítejte herecké obsazení – v hlavních rolích sice nikdo známý, zato v těch vedlejších jsou „esa“. Rádoby komediální rozměr obstarává plejáda českých herců jako je Ivana Anderlová nebo Helena Růžičková (zneškodněna nervovým plynem vycházejícím z monstra). Že jde o štěky příšerné kvality už musí být zřejmé.

Ještě pár slov k monstru – vzhledem připomíná cosi mezi Adélou (Adéla ještě nevečeřela), tou ušatou potvorou z Kačenky a strašidel a květinovými lidmi z Létajícího Čestmíra. Má sosák, šlehá oheň a vylučuje nervový plyn. Překvapením pro mě byl jeho autor – Jan Švankmajer. Ono to totiž vůbec nepřipomíná nic z jeho běžné tvorby. A to ani vzdáleně. Vesměs je to taková Macourkovsko-Vorlíčkovská potvora.

Prapodivný paskvil u kterého jsem se ale neskutečně bavil. Bonusem navíc pak je fakt, že film byl vyznamenaný první cenou za režii na Mezinárodním festivalu fantastických filmů a filmů science-fiction v Terstu v Itálii. Takového úspěchu jsme se v Československu dočkali.

MONSTRUM Z GALAXIE ARKANA
(Filmové studio Barrandov / Zagrebfilm / Jadranfilm, 1981, 84 min.)
Režie: Dušan Vukotić
Námět: Miloš Macourek, Dušan Vukotić
Scénář: Miloš Macourek, Dušan Vukotić
Kamera: Jiří Macák
Hudba: Tomislav Simonević
Návrh a výtvarná realizace monstra: Jan Švankmajer

Khonnor - Handwriting (2004, Type Records)

2006-03-04T09:52:00.000+01:00

Khonnor vypadá jako solidní pošuk. Aspoň podle té fotky. Přesně ten typ, kterej média zbožňují. O tomhle člověkovi se ještě bude mluvit, už to pomalu prosakuje ven. Na Newmusic.cz už čuchaj kolem něj. A je to stejnej případ jako Arctic Monkeys – mlaďoch, co mu není ani 18 a s takovým talentem, který si jméno udělal prostřednictvím internetu. Jestli to takhle půjde dál, můžu si to jít hodit, protože bych měl nejlepší tvůrčí léta za sebou. Tuhle malou RECku píšu proto, že z něj cítím potenciál na hony daleko. Navíc chci být jednou už od začátku přitom, když se děje něco velkýho. Otázka je, jestli to bude něco nebo nic.

Handwriting je tím prvním. Elektronické ruchy a šumy v úhledném podání. Zvuky a ruchy co nemají daleko ke zvukům,,,,,,,,hm, doplňte si podle chuti nějaký rozbitý elektrický spotřebič,,,,,,,, Jako když se na staré televizi ztrácel signál, zvuky nočního vysílání, ten hebký zvukový podklad pro televizní zrnění. Špinavý low-fi, tak trochu ecstase naší Terezy. Jako poslouchat rádio se slabým signálem – stejnej sound. A stejně tak chcete vyladit víc, ale nejde to tak se aspoň pekelně soustředíte a napjatě chytáte každej tón a každý slovo. A přesně tak zní první song – Man From the Anthill, do kterého se vloudí ruchy z jiných „stanic“. Říká se, že album natočil jen na počítači na mikrofon ze sady „Japonsky snadno a rychle“. Jako surfovat pozdě v noci po vypnutých TV kanálech. Elektro-akustický anti-folk? Indietronica? Jemný songy se starou kytarou podmazaný tímhle průmyslovým zrněním. The Stoned Night je song přesně k tomu účelu, jaký má v názvu – po projetý noci e tohle první pozdně-noční/časně-ranní song, který chcete slyšet. V podstatě celé album je tímhle feelingem nasáklé. Možná budete zpočátku těžko hledat nosnější melodii, silnější motiv, něco výraznějšího… ale po delším poslechu se i tohle dostaví.

Masters of Horror

2006-02-27T12:16:00.000+01:00

Masters of Horror je unikátní televizní sérií, která dala pod křídly IDT Entertainment dohromady třináct významných hororových tvůrců. Třináct režisérů, třináct filmů se stopáží cca 60 minut. Všechno to jsou vesměs zvučná jména – John Carpenter, Don Coscarelli, Takashi Miike, Tobe Hooper, ve spolupráci například i G.A.Romero. Dá se říci - záruka kvality. Jak už tak u sérií a povídkových filmů bývá, o kvalitě může mít více lidí více představ. Masters ale udržuje vysokou laťku.

Celý projekt vzešel z hlavy Micka Garrise, člověka, který začínal jako novinář, později scénárista a režisér (např. Sleepwalkers, Critters 2). Jeho jméno mi bylo donedávna zcela neznámé, každopádně za tuto sérii mu nyní patří můj dík.

Pokusil jsem se sepsat postřehy z jednotlivých dílů série tak, abych moc nevyzradil ze zápletky nebo pointy, na druhé straně mi šlo o zachycení a vyzdvižení těch lepších snímků. Kromě 13tého filmu, režírovaného Takashi Miikem (s názvem Imprint), který se mi nepodařilo sehnat a upřímně řečeno ani jsem nevypátral, zda v TV běžel nebo ne, jsem sepsal postřehy ze všech zbývajících 12 dílů. Kolem Miikeho filmu panuje mnoho nejasností, údajně se ani nevešel na DVD a bude vydán zvlášť. Kdo ví jak to vůbec je.

Incident On And Off A Mountain Road (Don Coscarelli – Bubba Ho-Tep, série Phantasm)

Coscarelli příjemně překvapil nadmíru rafinovaným příběhem, který je v jádru jednoduchý, ale přitom neuvěřitelně silný. Jedna autonehoda a zabiják v lese. Nechci vyzvonit celý příběh a připravit vás tak o finální pointu. Jen něco málo ke zpracování. Po boku hlavního příběhu se postupně odkrývá i příběh hlavní hrdinky prostřednictvím retrospektiv. Ty se zpočátku mohou jevit jako nesouvisející, ale poskytují klíčové informace o hrdinčině životě (třeba jak to, že dovede tak dovedně líčit pasti a zacházet se zbraněmi), načež ve finále je jim přirazen význam nový. Právě finále je dovedeno překvapivého konce. V okamžiku, kdy by film mohl klidně skončit, nastává další obrat (a kupodivu nejde o zmrtvýchvstání úhlavního padoucha).

Dreams In The Witch-House (Stuart Gordon – první RE-Animátor, From Beyond)

Podle povídky H.P.Lovercrafta se tu rozvíjí příběh o čarodějnici obývající starý dům, kde vstupuje do snů mladému studentovi, ve snaze ovládnout jej. Příběh prosycený atmosférou čarodějnictví je sympaticky dotažen až do krajnosti (jinými slovy – klišé tu neplatí). Pohrávání si se sny místy může evokovat Nightmare On Elm Street (snaha zůstat vzhůru, získat nad sebou kontrolu ve snu…). Každopádně tento do tmy ponořený kousek se nemá za co stydět.

Dance of the Dead (Tobe Hooper – Texas Chainsaw Massacre, Eaten Alive)

Hooper neprochází zrovna šťastným obdobím. Jeho poslední filmy vesměs všechny propadly (ještě jsem ale neviděl Mortuary, ale podle některých individuí údajně stojí za to). A jeho příspěvek do série je důkazem tohoto úpadku. Takové nemastné neslané cosi, které ani nevyděsí ani nepobaví. To, co nejprve vypadá jako série nesouvisejících událostí, slibujících na konci nějaké rafinované prolnutí se v průběhu rozdrolí ještě víc až se téměř rozpadne. Film nedrží moc pohromadě už z toho důvodu, že se tu objevuje množství motivů, ke kterým se Hooper vůbec nevrací (podivná bouře, žena v závoji). Bohužel to nefunguje ani v rámci charakterizace dalších postav. Navíc jediným ryze hororovým motivem je tanec mrtvých – majitel baru vydělává na oživování mrtvých žen, které pak nechává v somnambulním stavu „tančit“ (elektrické obušky dělají své). Po stránce zpracování jde sice o vizuální orgie – rozechvělé obrazy, filtry…, ale to nestačí na celý film. Docela slabý kousek série. Bonus: Robert Englund a music by Billy Corgan (ovšem ten už se v poslední době projevuje jako nápadově prázdný).

Jenifer (Dario Argento – Suspiria, Deep Red, Inferno)

Jenifer není příliš rafinovaným příběhem, ale přesto vyniká svým zpracováním. Zápletka je jednoduchá a jejím prozrazením nic nezkazím. Policista zastřelí muže snažícího se zabít svou družku, která ale asi nebude mít všech pět pohromadě a ještě ke všemu je v obličeji znetvořená. Hlavnímu hrdinovi to nedá a pojme přesvědčení, že se o Jenifer (tak se jmenuje) musí postarat sám. V podstatě je ale Jenifer manipulován a příběh je nakonec dohnán až do krajnosti. Přestože pointa vám dojde velmi záhy, vůbec ničemu to nevadí. Mnohem zajímavější je pozorovat proces postupného přibližování se k jejímu naplnění. Jenifer je typická sukuba – muže ovládající žena-démon, která je vždy přivede ke zkáze. Pokud máte výraznější sklony ztotožňovat se s hrdinou a navíc jste muž, připraví vám film několik docela nechutných scén. Jenifer a její nejen sexuální apetit (prostředek jak udržet muže) se o to spolehlivě postará. Ad nechutnosti – Argento v sobě italskou krev nezapře a v zásobě má připraveno pár pěkných gore efektů.

Chocolate (Mick Garris – člověk, který stojí za Masters of Horror)

Čokoláda je podobný případ jako Hooperův Dance of the Dead – námět nabitý potenciálem, ale zpackané provedení. Příběh o muži, který vidí a cítí věci skrze neznámou ženu mohl být nabitý nápady až na půdu. Jenže není. Místo toho sledujeme nudný život nudného losera. Z letargie diváka vytrhne jen občasné erotické intermezzo (vtipně podaná scéna sexu čistě z ženského pohledu nebo kombinace žena - sprcha). Místy se sice film jevil lehce ironicky, jako by šlo snad jen o parodii žánru, ale ani tím film není. Když se nakonec onen loser rozhodne ženu najít a vyznat se jí z lásky, nesplní se ani ta nejprimárnější otázka, která vás napadne – když vidí všechno jejíma očima, jak bude vypadat jejich sex? Odpověd: Nijak, žádný nebude. Slabota série.

Ještě dodatek k Micku Garrisovi – vzhledem k tomu, že mi to jméno moc neříkalo, trochu jsem zapátral, až jsem nakonec našel jeho jméno v záhlaví horormagu Fangoria jako jednoho z redaktorů a to už v 70. letech. V hororech se tedy bezpochyby vyzná, ale točit by je raději neměl, pokud budou všechny jako Chocolate.

Homecoming (Joe Dante – Gremlins, The Howling)

Horor jako politická satira. Stačilo jedno přání, aby se vrátili zpět domů vojáci, kteří padli za vlast a voilá – hordy zombie se vrhají na Washington D.C. s jediným cílem – volit proti prezidentovi, který je nutil bojovat za lži. No nic extra a na horor už tuplem. Sice to jako satira občas vyznívá i vtipně (třeba snaha přetáhnout alespoň jednoho zombie do opozičního tábora), jenže zklamává coby horor. Ať už bych třeba souhlasil nebo nesouhlasil s politickými názory ve filmu, přijde mi tenhle díl zcela zbytečný v celé sérii Masters of Horror. Jako pozitivní moment vidím konec filmu, kdy z hrobů vylézají další a další vojáci, aby změnily poměry v zemi. Jedněmi z těch nemrtvých deroucích se na svět jsou i vojíni Jacqoues Tourneur a G. A. Romero…

Deer Woman (John Landis – An American Werewolf in London)

První věc, která se mi po shlédnutí tohoto dílu vybavila, byli Simpsnovi na výletě na horách, kde Lízu napadne stádo zdivočelých srneček. Tušíte správně, že něco takového je náplní Landisova filmu. Koneckonců co jiného čekat pod takovým názvem. Sympatické je, že Landis k věci přistupuje přímočaře, celou dobu je jasné, kdo páchá podivné vraždy, u kterých se vyskytují jelení stopy. Výchozím bodem tu je poměrně atraktivní téma indiánských legend o jelení ženě. A zase si to odskáčeme my muži – jelení žena nejprve svede a pak zabije.

Tohle je asi nejvtipnější díl Masters. Černohumorně a ironicky je tu podáváno celé vyšetřování vražd, které má na starosti detektiv z oddělení zvířecích útoků (v paměti mi uvízl moment, kdy si detektiv v několika verzích přehrává možné varianty vraždy, přičemž jedna je šílenější než druhá – muž umlácen jelení nohou apod.). Navíc má film precizně dořešené detaily a kompozici mizanscény – třeba v obchodě s loveckými potřebami se naše démonická žena zastaví zrovna tak, aby parohy na stěně „vyrůstaly“ rovnou z její hlavy.

Cigarette Burns (John Carpenter – Assault on Precinct 13, Prince of Darkness, The Thing)

Mistr… Mám velmi rád nejrůznější filmové odkazy a narážky na jiná díla a tvůrce ve filmech, stejně jako sebereflexivní filmy nebo filmy o filmech. Trochu to zavání cinefilií, ale té se bráním. Všichni víme, jak je to životu škodlivé. Každopádně Cigarette Burns je takovým filmem o „filmu“. Hledání ztraceného filmu Le fin absolue du monde, při kterém lidé zešílí je náplní filmu. Skvěle vystavěné, bez zbytečných vysvětlovacích prvků, jen čistý film, kde je vše jasné jako krev je rudá. Carpenterův film je malou oslavou žánru jako takového. Navíc s fenomenálním Udo Kierem (výborný „promítač“).

Fair Haired Child (William Malon – House on Haunted Hill)

Story o tom, že instituce rodiny je posvátná a nic ji nerozdělí. Ani smrt. Konec filmu ale ukazuje, že v dnešní době rodina už stejně nic neznamená. Každopádně atmosférický horor s ne moc překvapivou pointou. Rodina se upsala Ďáblu, aby jim vrátil jejich mrtvého syna. Na oplátku musejí dodat dvanáct duší. Všechno se povede a nakonec jsou stejně všichni šťastní. Takhle to možná nevypadá, ale film oplývá mnoha skvělými scénami, hlavně pasáže ve sklepě, kde se film převážnou dobu odehrává. Hra na schovávanou v členitém prostoru tmavého suterénu s podivným monstrem připomínajícím nejvíc gluma. Na tomhle příběhu je víc než jinde vidět potřeba většího prostoru k realizaci. Plocha jedné hodiny se zdá být málo a některé věci si vyloženě říkají o rozvedení.

Pozn. Na IMDB je z nějakého nepochopitelného důvodu Malone napsaný pod McNaughtonovým Haeckel´s Tale, namísto Fair Hairer Child)

Sick Girl (Lucky McKee - May)

Dvě lesbičky a hromada brouků. Rozverná a lehce rozpačitá černě-romantická komedie s broukem z Amazonie. Zatímco první polovina je bezezbytku romantická limonáda (ovšem posazená poměrně ironicky, s výrazně přeháněným hereckým projevem – místy možná až moc), ta druhá polovina je už hororová, opatřená i trochou krve na závěr. Na první pohled dva téměř neslučitelné žánry se skvěle doplňují a v celkovém vyznění filmu dokonce fungují bezvadně. Že je celý film jakousi poťouchlostí od režisér dává jasně tušit závěr, který vypadá jako trochu nezvyklý, ale přesto šťastný, konec romantického filmu.

Pick Me Up (Larry Cohen – napsal Telefonní budku)

Thriller o tom, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Anebo spíš ano. Dva psychopati, co se sejdou na jednom písečku a autobus plný potencionálních obětí. Jednou z nich je i Fairuza Balk. Celý film je takový nemastný neslaný. V podstatě se celou dobu nic neděje, jen někdo někam chodí, jezdí, umírá mimo záběr…jednoznačně chybí spád a napětí. Ani dva vrahové ničím nepřekvapí (US hezounek Walker a řidič kamionu Wheeler). Světlým místem je hořká sarkastická pointa, která docela pobaví. O zbytku filmu se to dá říci jen ztěží.

Haeckel´s Tale (John McNaughton – Henry: Portrait of a Seriál Killer)

„McNaughton si obul Romerovi boty“ tak je prezentován tenhle snímek. Taky hned první věc, která je divákovi servírována je hrdě se tvářící titulek „In Association with George A. Romero“. Není tedy nutno zdůrazňovat, že tématem zůstáváme blízcí Romerovi. Ano, klasická zombie story na motivy povídky Clive Barkera. Jde o příběh vložený do jiného, nevýznamného. Odehrává se před několika stoletími v Americe, kde se student medicíny snaží přelstít smrt. Podobně jako Viktor Frankenstein (taky je o něm padne slovo). Zásadním se pro něj stává setkání s nekromancerem. Víra ve vědu je pro něj tím hlavním, proto nevěří pověrám o vyvolávání mrtvých. Že celý příběh vyvrcholí na hřbitově není žádným překvapením. Zajímavější je, co se na něm děje. Zkrátka ono košilaté rčení „láska až za hrob“ tu nabývá nových významů. Ženské hrdince zkrátka nevadí posmrtná ztuhlost mrtvých. Právě naopak. Tak mě napadá, jestli je to ještě nekrofilie, když to děláte s nemrtvým?

Haute tension - pohled na svět očima radikální lesbičky

2006-02-25T10:03:00.000+01:00

Nejprve jsem premiéře filmu, který se honosil názvem Noc s nabroušenou břitvou, nevěnoval moc pozornosti. Zkrátka jsem nečekal nic převratného a to ani od Francouzů. Pak mi ale nedaly všechny ty vesměs nadšené reakce lidí v internetových fórech a nechal jsem zviklat k shlédnutí filmu. A tady je reakce. Ještě upozornění - pokud jste film dosud neviděli, raději dál nečtěte, nechcete-li přijít o pointu.

Haute tension dokáže překvapit. Už z prvních záběrů je cítit jakási nejistota, jednoduše neklid před bouří. V jednom záběru sledujeme rozesmáté hrdinky v autě, jak poslouchají rozjuchané italské diskohity, načež ve střihu se objeví farma v zapadajícím slunci, jejich cíl. Oproti předešlému výjevu ale farma nepůsobí nijak uklidňujícím dojmem (jako konečný přístav), mnohem víc jako by čekala na tornádo (za tuhle atmosféru můžou jednoznačně kukuřičná pole všude kolem – hned se vám vybaví americký jihozápad a vidláci, v závěsu Children of the Corn a Znamení). Samozřejmě že první šok následuje záhy a to v podobě z auta ledabyle odhozené hlavy. Když už jsem nakousl některé podobnosti s jinými filmy, ještě dodám další. Zatímco finální scéna s psychopatem a motorovou pilou dává jasně tušit, kterým směrem vítr vane, další výjev mi připomněl jiný film Toba Hoopera. Když Alex běží lesem s psychopatem v zádech, vyběhne na silnici, kde zastaví náhodně jedoucí auto a nasedne dovnitř. Naprosto totožná scéna je v Hooperově Eaten Alive. Jde o náhodu nebo skrytou poctu Tobu Hooperovi?

Co se týká napětí a vyznění filmu, atmosférické hrátky se tu vyskytují v různé podobě, hodně taky dělá hudba. Co mě osobně potěšilo, byla práce s příběhem a narativní hrátky s divákem. Alexander Aja se jeví jako člověk, který zná dobře hororová klišé a tak se jim buď vyhýbá nebo na nich s různým úspěchem parazituje – třeba hned v začátku, když jedna z hrdinek (Alex) v noci zastaví auto a vyběhne do kukuřičného pole, protože „tam někoho zahlédla“. Naprosto bezdůvodná akce ze strany Alex, která by v jiném filmu pravděpodobně přerostla v začátek nezajímavé smrti protagonistky, se tady obrátí jen v nevinný žertík – zkrátka si jen vystřelila ze své kamarádky Marie. Podobné „falešné“ momenty se ještě několikrát opakují, ale s různým výsledkem.

Pojďme dále. Když už tedy film přeroste v klasické postupné vyvražďování, události jsou nám předkládány prostřednictvím Marie, hlavní hrdinky filmu. Právě ona je svědkem první vraždy. Zajímavé je ale její chování, které se zdá na první pohled velmi iracionální. Nestane se, že by okamžitě zburcovala zbytek rodiny a varovala je před vrahem v domě. Místo toho se snaží tvářit, že tam vůbec není – uklidí po sobě pokoj, aby o ní vrah neměl ponětí, což se také stane. Teprve potom se snaží volat policii, přičemž je svědkem zavraždění dalších obyvatel domu, včetně dítěte. Její nepochopitelná snaha schovat se a nebýt viděna se nakonec ukazuje jako velmi racionální jednání v krizové situaci – zkrátka pud sebezáchovy zafungoval. Upřímně, kdo by v takové situaci nemyslel především na vlastní krk? Že se věci mají trochu jinak je osvětleno až zpětně, prostřednictvím závěru filmu (přestože je divákovi vodítko předhozeno už v úvodních titulcích).

Právě pointa je na Haute tension tím nejslabším, skřípajícím místem. Že se snaží za každou cenu šokovat a překvapit diváka, to bych i opomenul, dnes je to trend. Ale že to až tak hladce nezapadá do příběhu, to už je horší. Když na začátku Marie procitne ze snu, ve kterém viděla sebe pronásledovanou sebou samotnou, je nám vyzrazen celý princip, na kterém příběh stojí. Marie a vrah je jedna a ta samá osoba. V tomto světle se pak události vražd jeví mnohem srozumitelnější – proč vrah nevěděl, že je Marie v domě? Proč tak pečlivě dbala na smazání stop její přítomnosti v domě? Protože vrahem je Marie. Že celou dobu sledujeme jak vraha, tak i Marii se dá jednoduše vysvětlit tím, že celý příběh je sledován z hlediska té „zdravé“ části Mariiny rozpolcené osobnosti. Že je zrovna uvnitř auta a zároveň za volantem? Jen vidíme, co chce Marie vidět. Horší už je to v okamžiku, kdy se sama pronásleduje druhým autem nebo mlátí „vraha“. Občas to v příběhu skřípe.

Plusem filmu je, že vrahovo počínání je motivováno, což mi u jiných filmů podobného ražení často chybí. Marie je zkrátka lesbička zamilovaná do své kamarádky Alex. V okamžiku, kdy se projeví její duševní choroba, nic ji nebrání ve vyvraždění Alexiny rodiny, aby se nikdo nedostal mezi ni a Alex. Podkladů je k tomu už v průběhu filmu více než dost (rozhovor o mužích, při kterém se Marie drží až podezřele mimo téma s tím, že „není takovou běhnou jako Alex“; její následná masturbace taky dává tušit víc – mimochodem, tato scéna je prostříhávána s příchodem vraha – skvělé upozornění na spuštění jejího sexuálně motivovaného běsnění). Navíc, ve finále to Marie přizná.

Nejsem velkým příznivcem bodového hodnocení, protože mi přijde zavádějící. Na druhé straně chápu, že je potřeba se nějak jednoznačně vyjádřit k filmu. Haute tension je pro mě kvalitním, atmosférickým hororem, který není plný stupidních teenagerů a chyb. Hororem, ve kterém to místy skřípe, ale kterému jsem ochoten něco odpustit, protože se přece jen v lecčems vymyká. A takových zas do našich kin moc nechodí.

Horror Rock

2006-02-25T09:56:00.000+01:00

S překvapením jsem minulý týden zjistil, že klasický horror punkrock ještě úplně nezmizel. Mám na mysli ten v čisté podobě, tak jak jej v devadesátých letech prezentovali Misfits. Misfits do dnes udržují svůj status něčeho legendárního, na trička s nezvyklou bílou lebkou se dá stále narazit na punkových koncertech. Že měli svého času velký vliv dokazuje i album Metalicy Garage Inc. – album coverů od různých muzikantů (namátkou Loverman Nicka Cavea, The Wait od Killing Joke nebo Atronomy od Blue Öyster Cult). Od Misfits na tomhle dvojalbu pochází hned dva songy – Die Die Die My Darling a Last Caress. Fajnový materiál. Ale to, co dělá Misfits tak unikátními (alespoň pro mne), je jejich sepětí s horory. Stačí jen letmo pohledem přejet přes názvy songů, aby bylo jasno – Vampira, Teenagers From Mars, Ghoul's Night Out, Astro Zombie, Night Of The Living Dead…

A teď k tomu objevu – pod názvem Calabrese se skrývá pozérsky vypadající trio s výborným stylem – už jen ten vzhled ala 50´ rebelové. Přesně ten typ grázlíků, kterým jsem v Pomádě držel palce, aby Travoltovy nakopali prdel. Je jasné, že nejde jen o čistý punkrock. Tohle je výrazně psychobilly a to nejenom kvůli účesům. Má to drajv. Na kontě mají zatím jen EP Midnight Spook-show (2003) a nově i album 13 Halloweens. Ten odkaz na Misfits je víc než zřejmý – zpěvák má podobně posazený hlas (hluboký, tahaný z až paty), punkové zadní chorály, songy odkazující k půlnočním filmům (některé songy jsou uvedené samply z těchto old movies)… Doporučuji projet si jejich webové stránky, už jen kvůli té stylizaci. Stačí kouknout kolem na plakátky - nádhera.

Arctic Monkeys jako další z řady módních výstřelků?

2006-02-19T12:47:00.000+01:00

Vzhledem k tomu, že o Arctic Monkeys už se v širší míře začalo debatovat i u nás v ČR, nedalo mi to, abych taky nezareagoval. Důvod je prostý – názorová různost. Jako vždy, všechno má dva úhly pohledu. Na jedné straně nekritičtí rádobyobdivovatelé a na té druhé hnidopišští rádobykritikové. Že jsem urazil „opravdové“ fanoušky tím, že se necítí být členy ani jedné strany? Ale ne, pravý příznivec se přece nemusí vytahovat svou znalostí kapely, jde mu přece jen o dobrou muziku. Právě mediální výlevy jednotlivých názorových táborů na mě v poslední době fungují jako červená plachta na býka.

Skeptici a odsuzovatelé se projevují vesměs dětinsky závistivě, neboť ve svých článcích v převážné většině nezapomínají zmínit komerční úspěch alba a následně poukázat na nízký věk členů kapely (v překladu: „Takový usoplenci, zas vydaj nějakou pitomou desku, která se stane nejprodávanější od doby Bible, snobové se o ni zas porvou a za rok to vyšumí. Na koho si to hrajou?“). Tohle je problém mnoha i docela renomovaných hudebních kritiků z naší české kotliny – odsoudit kapelu v okamžiku, kdy se objeví první náznaky úspěchu. Jako by platilo, že v okamžiku, kdy se muzikanti vysoukají z naprostého undergroundového dna až do médií a mluví se o nich ve společnosti, už nejsou tak dobrými muzikanty. Co je tohle za postoje? Kdy si všechny ty přestálé bigbeatové máničky, které se bohužel nedokáží přenést přes minulost, uvědomí, že žijeme v přítomnosti, kdy tep doby udává množství informací, které jsme schopni přijmout – že je sláva generována prostřednictvím médií je samozřejmě pravda, ale stejně tak dobře média dokáží celebritu zase „odinstalovat“. Říká se tomu „agenda settings“ – média nastavují témata, o kterých se mluví. Kam tím mířím – jestliže Sunshine na začátku loňského roku, kdy vydali album Moonshover And Razorblades, možná přišli o několik „skalních“ fandů, kteří nezvládli „hvězdný přechod“ směrem k širšímu podvědomí společnosti, hodně nových zase dostali. Jenže dnes, po roce, může někdo říct, že by se něco změnilo? Jsou na tom Sunshine jinak než jak na tom byli před rokem? Před vydáním průlomového alba? Nemyslím, že by došlo k radikálnímu obratu.

Argumenty těchto „kritiků“ patrně často pramení z nedostatečné znalosti kontextu. Jedním z negativních rysů medií je i jisté vytváření snobismu – pak totiž platí: „chcete-li být in, mluvte o tom, o čem se mluví“. Proto má dnes každý potřebu vyjadřovat se k Arctic Monkeys (jak vidno včetně mě). Mám ale podezření, že dost často jde o lidi, které převážně minula první vlna zájmu o „Opice“ (mám na mysli období před vydáním alba, kdy už v Británii platila kapela za naprostou senzaci, schopná vyprodat stadion) a doslechli se o nich až po následném boomu.

Dříve jsem býval podobně tvrdohlavý, než jsem pochopil, že komerčnost ještě nemusí znamenat nutně rovnítko s poklesem kvality. Ono to odsuzování patrně asi nesouvisí ani tak s množstvím prodaných desek, jako spíše s faktem, že mnoho rádobyfanoušků nepřenese přes srdce, že naprosto neznámá kapela, díky které se cítili výjimeční („Jsem frajer, protože je znám a ty ne.“) se najednou objevuje i na obálkách tak bizarních časopisů, jako je třeba „Rytmus života“. Pak se hodí použít tradičně levičácké odsouzení systému a zaprodanosti k dolaru, než přiznat vlastní pozérství.

Na druhé straně mi ale vadí i skalní fandovství bez špetky zdravé kritiky. Hysterické výkřiky typu „nový Beatles“ a vzhlížení jak k novým mesiášům rockové hudby taky nějak nemusím.

Argumentovat tím, že něco takového tu ještě nebylo je dle mého scestné a hraničí se stejným snobismem a nafoukaností, jak v předchozím případě. Vždyť celá tahle kytarová vlna se nese v duchu retro zvuku. Koukněte na konec 60´ - The Who, Yardbirds; konec 70´ - The Clash, The Stoogees, MC5; celý 80´ - New Order, Siuxie And The Banshees, The Cure… mohl bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že už je vám jasno, odkud vítr vane.

A jak to vidím já? Arctic Monekys jsou velmi dobrým osvěžením v jinak téměř stojaté hladině kytarové záplavy. Opravdu originálních kapel je v ní po málu a Arctic Monkeys k nim řadím. Samozřejmě, že velkou roli sehrála příznivě nakloněná doba – boom kytarovek v reakci na nedávnou vlnu nu-metalu; kapely jako Interpol, Yeah Yeah Yeahs nebo Franz Ferdinand vyšlapali těm frackovitým kloučkům cestičku téměř až na horu, ale talent se Arctic Monkeys upřít nedá. Tihle usoplenci, kterým ještě snad ani nerostou vousy, znějí neobyčejně svěže. Schválně na kolik se na nich podepíše doba a jestli vůbec ustojí skončení tohohle mediálního humbuku. Řekl bych, že na to mají. A co si myslíte vy?

Design #1

2006-02-16T23:59:00.000+01:00

Někdy se stačí podívat na běžné věci kolem z jiného úhlu a hned dostanou jiný význam. Úděl designu. To mě na něm právě baví. A upřímně řečeno, v jistých věcech jsem snob jako každý jiný – rád bych se obklopil stylovými věcmi, pokud by mi to finanční situace dovolila. Když jsem včera v hospodě v první třetině hokeje (Česko-Německo) na záchodě v mušli kropil tu malou mýdlovou krychli, došlo mi jak designersky vděčnej kousek krychle je. V ReDesignu ví své. Tahle společnost je známá třeba díky designu časopisu Živel (dokonce byl údajně zařazen do knihy o designu, ale jméno jsem zapomněl). Rozhodně zajímavá je nerealizovaná obálka časopisu Rock&Pop – lepší než současná.

Představovat Najbrtovu firmu by bylo asi zbytečné – filmové a divadelní plakáty, corporate design… mimo jiné je tu odkaz na Najbrtův performance projekt – duo Thomas a Ruhller.

Ale abych se vrátil nějakým způsobem k tomu, co jsem nakousl na začátku, přebírat věci běžné potřeby a stavět je do nového světla – na to je u nás profík Maxim Velčovský (pamatujete toho týpka s megaafrem z reklamy na Eurotel pár let zpátky? ). Jeho série keramických květináčů-gumáků nebo klasické plastové kelímky v keramickém provedení mají něco do sebe.

No, jak to tak vypadá, když je krychle designový objekt (ostatně jako všechno ostantní), znamená to, že i Krytonova hlava je design!

LEGO a horor

2006-02-14T17:42:00.000+01:00

Jestli jste si jako malý hráli s chevou, lituju vaše dětství, protože tahle levná tuzemská náhražka LEGA vám moc na fantazii a kreativitě určitě nepřidala. Ti šťastnější mohli prožít zlaté chvíle s LEGEM a do umrtvení stavět, co je napadlo. Že to některé nepustí ani po letech, kdy by už dávno měli podávat krabice s LEGEM vlastním ratolestem je jaksi riziko. Ale výsledkem někdy mohou být naprosto kouzelné a zvrácené věci, kterými jsem se bavil o víkendu i já, a to dokonce aktivně.

LEGO filmy jsou hodně zajímavým fenoménem a fanouškovské nadšení nezná mezí. Z těch lepších kousků, co se válí na netu by vaší pozornosti neměl uniknout filmeček s vše říkajícím názvem Batman: Revenge – nic menšího než pocta Temnému rytíři města Gotham vyvedená v hranatých obrysech lego kostek. Včetně propracovaných světelných (!) efektů a batmobilu.

Ještě zajímavějším počinem (alespoň pro mne) skrývají stránky http://www.spiteyourface.com/dead/ . Srdce hororového fandy zaplesá nad nádherně provedeným béčkem, inspirovaným zombie filmy, kde si jednu z rolí střihl Pinhead (modří už vědí, že jde o filmovou sérii Hellraiser od Cliva Barkera). Finální masakr v podání armády LEGO-zombie je skvostný a to včetně příslušných gore efektů (sekáček na maso v těch správných rukou dělá divy). Mňam.

Mrtvolně zapáchající filmy George A. Romera

2006-02-13T08:08:00.000+01:00

Po malé pauze, která trvala 20 let, se jeden z nekorunovaných králů hororu, George A. Romero, vrací opět k tomu, co načal už v roce 1968 – ke své mrtvolné „zombie“ sérii. K jeho stěžejním dílům zombie žánru (Night of the Living Dead, Dawn of the Dead, Day of the Dead) se v tomto roce připojuje i Land of the Dead – apokalyptická vize světa, kde smrt neznamená nutně konec.

Ale nejprve malý exkurz do historie, aneb jak dlouho už nehnijí mrtvoly v zemi. Zombie se ve filmu objevili patrně úplně poprvé v roce 1932, kdy Victor Halperin natočil film White Zombie v hlavní roli s Belou Lugosim (herecká legenda hororového žánru; mimo jiné první filmový Dracula). Inspirací se mu staly voodoo a kniha Magický ostrov J. Searbrocka pojednávající právě o voodoo kultu a jeho domovině, Haiti.

Za předchůdce bývá též někdy považován i Frankenstein – monstrum znovu přivedené k životu za pomocí vědy. Přestože se na filmovém plátně objevil již v roce 1931 (Frankenstein, rež. James Whale), je považování Frankenstein jako inspirace jak pro Halperinův film, tak potažmo pro celý subžánr zombie-filmů, velmi scestné. Frankensteinovské monstrum, přestože stvořené z mrtvol, má mnohem blíže k homunkulu, uměle stvořené bytosti jako je golem a podobně. Navíc jeho stvoření je úmyslné a za pomoci vědy, často složen z několika různých lidských „dílů“, na rozdíl od zombie, vznikajících de facto samovolně (zombie a frankensteinovské motivy splétá výborně dohromady hororová trilogie Re-Animator). Frankie není zombie.

Se zombie v hlavních rolích bylo natočeno mnoho filmů (namátkou I Walked with the Zombie nebo Revenge of the Zombies), zejména v období druhé světové války si získaly oblibu, protože se v nich odrážela dobová situace. Zásadní film měl ale teprve přijít. Rok 1968 není jen rokem vpádu vojsk varšavské smlouvy do Československa, ale i rok, kdy do kin přichází Romerův film Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead). Ještě černobílý snímek se stal naprostou senzací. Sledujeme tu skupinu lidí, kteří před krvelačnými zombie našli ochranu ve starém domě. Zombie neustále přibývají a jakékoliv šance na únik se snižují. Na naprosto minimálním prostoru (jen dům a jeho okolí) dokázal Romero vytvořit neobyčejně působivou atmosféru, když sledujeme hrdiny na pokraji nervového zhroucení, čelící náporu zombie. Film byl ale revoluční zejména svými přesahy, které šly mnohem dále, než kam sahají hranice hororového žánru. Soustřeďuje se tu na vykreslení psychických stavů hrdinů, kteří uzavřeni v malém prostoru domu, čelí silnému tlaku emocí. Nepřipomíná vám to reality show? Nejste daleko od pravdy. Zkratovité chování, záchvaty vzteku a bezmoci… to vše vede i k vzájemné nevraživosti mezi účastníky této „zombie-show“, dovedené do extrému, to když lidé otáčí zbraně proti sobě. Stejně tak se tu odráží i dobová situace ve Spojených státech, jako třeba válečná krize. Nádavkem je celý film neobyčejně dobře vypointován, ale víc vám říci nemohu, přišli byste o skvělý konec (není to zrovna happy end).
Zombie byly do té doby zobrazovány jako otroci, kteří se řídí pouze rozkazy svého pána – tvůrce. Jejich vznik souvisel s mystikou a náboženstvím kolem kultu voodoo. Romero přišel s novým typem. Ty stávající zbavil jejich závislosti na tvůrci – už stačilo jen umřít a jste zombie. Udělal z nich masožravé zabijáky, řídící se instinktem a zvířecími pudy. Přesto v nich zbývá dost z člověka (vzpomínky na místa a činnosti, které vykonávali za „živa“ – k tomu se Romero ještě několikrát vrátí). Navíc jim často ponechává rysy jejich původních profesí nebo specifické image – zdravotní sestra, hare krishna…tyhle detaily je polidšťují a zajišťují, že zombie není pouze monstrum, ale něco, co bylo dříve člověk. Romero nepřetrhává vazbu mezi člověkem a zombie, čímž více tlačí na pilu děsu. Ani jejich vznikem se zbytečně nezabývá. Žádná magie, prostě jen radiace z kosmu. Víc k tomu Romero nedodá. Nebo jednodušeji: „v pekle není dost místa“.
O deset let později se k zombie tématice vrací filmem Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead). Příběh je poměrně jednoduchý – přestože konec jedničky vypadal velmi optimisticky co se týče zneškodnění zombies, situace se v tomto pokračování vymkla kontrole a oni se šíří a zaplavují celou zemi. Lidé už nejsou nikde v bezpečí. Skupinka čtyř lidí se uchyluje do supermarketu, kde musí čelit nejen zombie, ale i příslušníkům vlastního druhu, kteří v apokalyptickém světě pozbývají jakýchkoliv zábran a civilizačních návyků.
Rozdíly oproti předchozímu dílu jsou hodně velké. Úspěch Night of the Living Dead přinesl Romerovi více peněz na realizaci pokračování. Jednak už není filmem černobílým (což ale jedničce dodávalo na intenzivnější atmosféře) a taky triky a efekty vypadají zcela jinak. Přibylo krve. Teď už se dá mluvit opravdu o splatter hororu – tělesná destrukce na mnoho způsobů, vnitřnosti ven, ostré předměty pokud možno dovnitř… na tom má podíl zejména Tom Savini, člověk, který převádí slova v obraz, tvůrce efektů například pro Pátek třináctého. Při pohledu na zombie a jejich odchlipující se části je jasné, že tu někdo odvedl dobrou práci.
Stejně jako bylo Night of the Living Dead psychologickou sondou do života lidí v krizové situaci, Dawn of the Dead je sociologickou sondou do života společnosti. Supermarket jako útočiště není vůbec náhodou. Jednak se jeví jako neomezený zdroj potravin a nezbytně nutných věcí, ale také jako simulace ráje, kde je vše na dosah a stačí jen natáhnout ruku. Supermarket jako ideální místo pro nedělní výlet (na rovinu, zažili jsme to všichni). Samotní zombies jsou samovolně přitahováni k jeho budově, což postavy komentují slovy: „Co je sem přitahuje?“ „Nějaký instinkt. Pravděpodobně něco, co znali za života.“ Romero tu tak otevřeně kritizuje konzumní společnost a jejího typického spotřebitele přirovnává k oživlé mrtvole.

Původní trilogii uzavírá Day of the Dead. Situace je už nadále neudržitelná, apokalypsa dostupuje vrcholu - zombies jsou v přesile, lidé byli vytěsněni do stok a podobných „úkrytů“. Také ústřední postavy filmu se ocitají v takové situaci. Vojenská základna skýtá přístřeší skupince vědců a vojáků. Hlavní hrdinkou se tu stává Sarah, členka vědeckého týmu, který se zabývá výzkumem zombie, ve snaze najít způsob, jak jim nejlépe čelit. Dostávají se ale do konfliktu s vojáky, kterým se nelíbí nasazovat život při chytání zombies pro pokusné účely. Prostě mozek versus svaly. Na přetřes se tu dostává frankensteinovské téma, kdy jeden z vědců, doktor Logan (čirou „náhodou“ přezdívaný Frankenstein…), se pokouší s úspěchem domestikovat jednoho ze zombie. Tvůrce a jeho monstrum. Tohle schéma vytváří na konci filmu milý paradox, kdy velitel vojáků, Rhodes, zabije většinu vědců, včetně Logana. Doktor je ale pomstěn právě „svým“ monstrem – divákovi sympatie se tak nutně staví na stranu zombíka, namísto Rhodese (nutno řící, že kapitán je opravdu padouch a smrt mu budete přát už od poloviny filmu).
A samozřejmě i tady nalezneme skrytý podtext, a sice psychologickou sondu podobnou prvnímu dílu – skupina lidí v uzavřeném prostoru, odkázaní jen na sebe. Situace je tu jen více prohloubena. V podstatě jde asi o nejslabší článek série.

Úspěšnost Romerových filmů je patrná i na množství remaků jeho filmů – v živé patrnosti jistě máte snímek Dawn of the Dead, který během loňského roku proběhl našimi kiny. Zack Snyder převzal námět a přizpůsobil jej novým technologiím. Předně udělal ze zombies krvelačné bestie tím, že je nechal pohybovat se mnohem rychleji, než je obvyklé. Už to nebyly ti pomalu se ploužící ubožáci, kterým by utekla i vaše babička po amputaci nohou.
Také první díl série, Noc oživlých mrtvol, se stal předmětem předělávky. Má ji na svědomí Tom Savini v roce 1990. Není vůbec náhodou, že to byl právě on. Tom Savini se podílel na Romerově sérii jako tvůrce zvláštních efektů (konkrétně Dawn of the Dead a Day of the Dead, plus nově i Land of the Dead).
Ani Day of the Dead se nevyhne současné vlně remaků. Nové zpracování je již ohlášené a na triko si jej má vzít Steve Miner, převážně seriálový tvůrce, který ale není v hororovém žánru žádným nováčkem. Jeho režijní filmografie obsahuje snímky jako Pátek třináctého 2. a 3. nebo Halloween: H20. Každopádně si na výsledek budeme muset ještě chvíli počkat.
Na závěr se hodí dodat, že ohlasy přišly i z Itálie, kolébky béčkových hororů. Osobitý styl gore našel příznivce zejména v osobách Lucia Fulciho, Umberta Lenziho a dalších. Dawn of the Dead byl v Itálii uveden pod názvem Zombie. Je to právě Fulci, který natáčí Zombie 2 (aka Zombie Flash Eaters). Příběh zasazuje do oblasti tichomoří, kolébky voodoo kultu, což se do filmu promítlo velkou měrou (a jsme zase na začátku, tam kde začal Halperin s White Zombie). Další pokračování (Fulciho Zombie 3, Fragassovo Zombie 4: After Death a D´Amatovo Zombie 5, nápadně připomínající Hitchcockovy Ptáky ) jsou jen chabými odvary tohoto žánru.

Land of the Dead

Riley: [about the fireworks] Put some flowers in the graveyard.
Charlie: Put some flowers in the graveyard. How come you call them that, Riley? I don't get it. There here ain't the kind of flowers you lay on the ground, these here are sky flowers. Way up in heaven....
Riley: That's why I love you, Charlie, 'cause you still believe in heaven.

Řekněme, že to vše, co jsem dosud napsal, byla pouhá předehra k tomu, co přijde teď. Nejprve byla Noc. Po ní nastává Úsvit, který přechází v Den. Teď nastává apokalypsa, protože je jasné, že z tohohle se lidstvo jen tak neprobudí jako ze špatného snu. Tohle už je Země mrtvých.
Zombie jsou všude a stávají se naprosto samozřejmou součástí každodenního života. Coby živý člověk máte jedinou starost – hlídat si, kdo v sousedství zrovna umřel, protože smrtí tady život nekončí. Po bojích, které nikam nevedli, se ukazuje jako jediné řešení naučit se žít společně po boku zombies. Město je rozdělené do zón, kde lidé žijí v centru a zombie na periferii. Centrum tvoří mrakodrap Fiddler´s Green s komplexem luxusních bytů, odkud místní bohatá smetánka vykořisťuje ubožáky dole na ulici – motivy silně čpící komunistickou ideologií, které omlouvá snad jen to, že bohatého kapitalistu hraje Dennis Hopper. Skupina velmi bohatých lidí v čele s Kaufmanem (Dennis Hopper) dodávají zbraně a vybavení, za což na oplátku dostávají z oblastí zamořených zombie luxusní zboží – alkohol, doutníky…(klasické „kapitalistické“ atributy). Jedním z takových „sběračů“ je i Cholo (John Leguizamo – skvělý například ve filmu Krvavé léto od Spika Lee). Jeho snem je vydělat si na luxusní byt ve věžáku. Samozřejmě že se smetánce tato jeho snaha nelibí. Cholo tedy vezme po hádce s Kaufmanem spravedlnost do vlastních rukou, ukradne těžce ozbrojený obrněný transportér a ujme se vyjednávání – buď mu Kaufman zaplatí nebo srovná mrakodrap se zemí. A do toho vstupuje ještě třetí strana, Kaufmanem najatý Riley (Simon Baker), který jako konstruktér transportéru a Cholův dobrý známý, zná jeho slabiny. Že to zatím není vůbec o zombíe, je docela trefný postřeh. Zombies (říkejme jim pro pořádek čtvrtá strana) si hledí jen svého – sápat se po lidském mase. Problém nastane, když si zombies začnou uvědomovat svou lidskou minulost, své návyky a chování. Zatímco Snyder v Úsvitu mrtvých nechal zombie pobíhat, Romero je i nadále ponechává těmi ploužícími se nebožtíky, ale vkládá jim do rukou předměty a zbraně. Svým způsobem tak navazuje na předchozí Day of the Dead, kde už byly náznaky tohoto chování naznačeny. Dává jim zkrátka schopnost učit se. Jeden příklad za všechny – lidé využívají ohňostroj k odlákání zombie, kteří strnule zírají na rachejtle na nebi. Na konci je ta samá scéna, kdy lidé v obklíčení zombies vypálí ohňostroje, ale s naprosto opačnou reakcí – zombies už to nezajímá a vrhají se do víru masakru. Že se mrtvoláci dokáží učit nové věci a pamatují si na své životy, z nich už činí víc než jen obyčejné hororové monstrum, protože už mají mnohem blíže k lidem.
Pokud by jste i tady chtěli hledat nějaký skrytý podtext, alegorii na současnou situaci ve společnosti, také by jste si přišli na své. Sám režisér podává vysvětlení: "Nocí oživlých mrtvol jsem nastartoval proces, jehož důsledky jsem si na začátku neuvědomoval. Nikdy jsem neměl v úmyslu vytvářet bezduché zombie škváry, mé filmy byly spíš kritikou poměrů doby, v níž vznikly. Příběh se možná neustále opakuje, pokaždé ale přináší něco jiného. Země mrtvých, jež vypráví o komunitě, která si myslí, že se může izolovat od zlého světa tam venku, jasně odkazuje k našemu ignorování hrozeb terorismu." Za pravdu mu dává Dennis Hopper, coby Kaufmann: „My nevyjednáváme s teroristy!“.
Slovo, které by vystihovalo tento Romerův film, je úspornost. Režisér tu neřekne nic zbytečně. Celý příběh je neuvěřitelně semknutý, místy se chce říct až komorní. Zbytečně se nezaobírá psychologizací postav nebo vysvětlováním jejich motivací. Že o postavách nic nevíme, je také samozřejmé. Kdo je Cholo nebo Riley, nikdo neví. S tím skvěle koresponduje scéna z vězení, kde se Riley ocitá společně se Slack (Asia Argento – dcera slavného Daria Argenta, další hororové legendy a Romerova blízkého přítele). V okamžiku, kdy se Slack rozhodne vyprávět svoje životní story, přeruší ji Riley slovy: „Ale mě nezajímá tvůj příběh.“ Popírá tak jedno z klasických klišé, kdy postavy melou o své minulosti, i když to není pro příběh nutně důležité. A podobných okamžiků, kdy Romero bere klišé do svých rukou a osobitým způsobem je otočí o 180 stupňů, je tu plno.
Perličkou je malé cameo dvou protagonistů hororové zombie-komedie Shaun of the Dead - Simona Pegga spolu s Edgarem Wrightem (samotný režisér Shaun of the Dead). V zákulisí se proslýchá, že jejich film udělal na Romera velký dojem a z toho důvodu se rozhodl oba aktéry zapojit do svého filmu.

I kdyby jste neznali původní filmy s této ságy, nic se neděje. Film obstojí i jako samostatný kus. Stejně tak znalci si přijdou na své, pár narážek se tu najde (třeba když Cholo mluví o vojenské bázi někde kolem Clevelandu, může odkazovat na Day of the Dead). Opravdu důstojné pokračování.

Země mrtvých (Land of the Dead, 2005)
Režie: George A. Romero
Hrají: Asia Argento, Simon Baker, John Leguizamo, Dennis Hopper, Robert Joy, Eugene Clark